GENIUS LOCI
4
POČASÍ V ČR
Do Česka před víkendem přichází zimní počasí. Do soboty očekávají meteorologové sněhové přeháňky nebo sněžení, mrznout může i přes den. Od neděle se začne ...
16:18
15:34
14:59
14:39
14:01
13:26
13:19
13:00
12:08
11:46
Za to zvláštní jméno Chříč je prý zodpovědný kníže Břetislav I. a jeho dobyvačná výprava do Polska v jedenáctém století, kdy vedle ostatků svatého Vojtěcha přivlekl do země blíž neurčený počet polských občanů a osídlil jimi kopečky nad Berounkou: minule jsme si vysvětlili, že to byla a je Mže. Z tohoto přemísťování obyvatelstva se dochovalo jméno, které prý polsky znamená chroust… Je lepší si to neověřovat, protože se na Wikipedii dovíte, že polsky se chroustu říká chrabąszcz majowy, ale třeba mu tak říkali v raném středověku, no, fakt je, že chrousta, dokonce zlatého chrousta, mají v Chříči i ve znaku, byť je novověký, takže nějaký důvod k tomu být musí. Ostatně nedaleko Chříče je či byla osada Ptyč, což zní jako pták staropolsky, i když teď se polsky pták řekne prostě ptak.
O Chříči jsem se zmínil minule, v článku, z něhož cestou do tiskárny vypadlo příjmení člověka, kvůli němuž jsem o Chříči chtěl napsat. Tak ještě jednou: Petr Jakubíček. To on je vzkřisitelem současné Chříče, z níž se stal svého druhu pojem a řekněme fenomén, byť to slovo je lepší nepoužívat. Já jsem se o tom „vzchříšení“ přesvědčil dvakrát po sobě, nejprve zkušebně, když jsem na elkole cestou od Zvíkovce do Kralovic odbočil podle cedule na Pivovar Chříč (autor skvělého designu je František Štorm), a už tam přes noc zůstal.
Narazil jsem totiž záhy na onoho Petra, lehce s ním okusil produkty jeho pivovaru (neodolatelné názvy Pazdrát, Vzkříšení, Nebožtík…) a pak přijal pohostinství v komůrce ve sladovnické věži. Vonělo to tam starými trámy, omítkou, nějakou obilninou, asi ječmenem, a teplem letního podkroví. Ráno jsem odjížděl směrem na Krašov a věděl, že se vrátím za čtrnáct dní, kdy už tam přijedu plánovaně a vědomě. A zúčastnil se malého barokního festivalu.
Nutno ale říci, že Chříč nebyla v minulosti jen tak nějaká vesnická díra. Poté, co si ji pojmenovali (nejspíš) nedobrovolně přesunutí Polané po hmyzu, se přes středověk vyvinula do baroka, kdy spadala do panství rodu Lažanských z Bukové. A tato šlechtická rodina, po níž zůstal v kraji barokní skvost Manětín a která měla vkus, že pro své plány angažovala geniálního Petra Brandla, se kterým nebylo vůbec snadné vyjít, tady v Chříči postavila zámeček, jenž v zchátralé podobě stojí dosud. Je to rozkošná stavba a čeká na svou záchranu, jež možná není daleko. Po vzoru pivovaru zámeček koupili zas jiní mladí idealisté, kteří se tady na střední věk rozhodli usadit se svými rodinami: to je podobný případ jako Jakubíčkovi, jen trochu ve fázovém posunu. Jejich spolek se jmenuje Ústav šlechtičen, s. r. o., což zní dostatečně přitažlivě, ale oni se v něm hlásí k předchozímu majiteli zámku, jímž opravdu byl Ústav šlechtičen u svatých Andělů na Novém Městě pražském se sídlem na Dobytčím trhu čili Karlově náměstí. Tomu zámeček patřil až do roku 1905. Do rukou této neziskovky či nadace pro neprovdané či neprovdatelné aristokratky se Chříč dostala v polovině 18. století díky věnování od hraběnky Marie Gabriely Lažanské, první dámy západočeského baroka. To ona přivedla na Manětín Brandla a rafinovanými způsoby ho tam držela, dokud nedomaloval pro kostel sv. Jana Křtitele ty ohromné oltářní obrazy, jimiž loni vrcholila úžasná Brandlova výstava ve Valdštejnské jízdárně. Tato zajisté pozoruhodná žena, původně Černínová z Chudenic, si v roce 1707 vzala hraběte Josefa Václava Lažanského, hejtmana plzeňského kraje. Ten zde na Chříči roku 1715 zemřel: z čehož je patrné, že to opravdu nebyl zapadákov. Ovdovělá hraběnka pak prožila ještě dlouhý život v záři temného baroka, žila si po svém, hlavně na Manětíně, věnovala se uměnám, zvlášť v hudbě vynikala, nejspíš ji provozovala i tady na Chříči. Ve Vídni se zachovalo cembalo, které pravděpodobně pocházelo z Chříče a nejspíš na něj hraběnka hrála: to vím z přednášky historika umění Jana Štěpánka právě na tom zámečku. Následoval barokní koncert uváděný doktorem Václavem Kapsou. Chovanky od svatých Andělů, ženské těleso ve složení soprán, flétna, housle, cembalo, hrály a zpívaly skladby stejných autorů, které znala barokní hraběnka na Chříči. Vkus měla dobrý.
Takže jsem teď podruhé odbočil k pivovaru a zas se ocitl v centru paradesantního výsadku pražské kavárny v hloubi českého venkova. To s tou „kavárnou“ ale budiž řečeno s licencí a v žádném případě ne ideologicky, ale prostě tak, že zde v Chříči se usadila, ne třeba vždy napevno, skupina lidí, kteří zatoužili žít trochu jinak, než by jim mohlo nabídnout město. První byl tedy Petr Jakubíček, intelektuál vizionářského typu, který prožil dětství a mládí ve Vršovicích, ale spolu se ženou Janou a pak s přibývajícími dětmi hledali místo, kde by mohli hezky žít a kde by svůj budovatelský talent mohli proměnit ve skutečnost. V roce 2009 objevili Chříč, tehdy rozpadající se zbytky po hospodaření JZD, jež tu do devadesátých let zaměstnávalo většinu obyvatel. Zprvu hledali, co by se tak dalo dělat, zkoušeli keramickou dílnu, ale postupně je to vedlo k pivu, české jistotě, tím spíš, že se tady pivo opravdu několik staletí vařilo.
S několika přáteli se stali zakládající jednotkou sociálního podniku, jenž nyní produkuje nejen výtečné pivo, ale zaměstnává partu jinde těžko zaměstnatelných lidí (chráněná dílna se tomu říká), vedou školu pojmenovanou vtipně Pivoňka, provozují výbornou hospodu a zřizují malé, vlastně ani ne tak malé Muzeum každodennosti, což je sbírka krásných a užitečných předmětů, které už skoro nikdo neumí používat: to je v té sladovnické věži. A k tomu ještě pořádají různé slavnosti, festivaly, masopusty, prostě obnovili pospolitý a duchovní život ve vsi, která na ně hleděla zprvu asi nedůvěřivě, ale nejspíš si už cení toho, že je tu má. Člověk může být skeptický k různým utopiím, ale tohle je realizovaná myšlenka a životní styl: práce, která vrací tomuto božímu místu, jež má nejen to divné jméno po polském broukovi, ale které se opravdu jeví jako bod se zvláštní, jak to říci… vibrací. Takže může v lidech vyvolávat možná i ty utopické sklony. Nebo apokalyptické.
Když jsem se pod vlivem prvních dojmů jel projet po okolí, sjel jsem k Berounce, kde na louce těsně u řeky čili na říční nivě stojí kostelík svatých Petra a Pavla, nedávno opravený unikát z 12. století: stál na zemské stezce pro potřebu pocestných a stojí dál. Ale ještě předtím, než jsem k němu sjel, zůstal jsem užasle stát před čímsi, co jsem nedokázal k ničemu možnému přiřadit. Vypadalo to jako nějaká bláznivá stavba inspirovaná snad v Africe, takové podivné obří chýše trčící k nebi, kolem vysoká zeď a všemožné ohrady a strážní věže, trochu jako bizarní vězení nebo nějaký výzkumný ústav na ostrově dr. Moreaua. Obhlížel jsem tu podivnost, a když jsem se pak vrátil do Chříče, ptal jsem se, co to proboha je. A dověděl jsem se, že to také má něco společného s vibracemi…
Bývalá žena jednoho českého miliardáře pojala představu, že svět se blíží ke svému konci. V době, kdy Petr Jakubíček začal obnovovat pivovar, někdy na konci první dekády tisíciletí, začala jiná parta hloubit u bývalé osady Ptyč obrovské podzemní bunkry, v nichž chtěli přečkat blížící se konec světa. Mělo k němu dojít s koncem mayského kalendáře 21. prosince 2012. V každém případě obrovský bunkr byl vyhlouben, sponzorka stavby prý poněkud ve svém apokalyptickém zápalu ochladla, neboť předpokládaný konec světa se nedostavil: ono k němu možná došlo, jen se to projevilo poněkud jinak, než aby se před tím dalo vlézt do podzemí. Zařízení našlo jiný účel, nyní si prý tam mohou miliardáři, a asi nejen oni, diskrétně uložit cokoli, co si potřebují hodně diskrétně uložit. Ty podivné věže jsou větrací šachty, které měly původně trčet do pustiny zaniklého světa. Ten tedy zatím nezanikl. Vzdoruje se tomu třeba tak, jak to dělají v Chříči.
Dodatečně jsem se podíval, jak se polsky řekne brouk… A ono chrząszcz… Když se vám podaří to vyslovit, tak ta Chříč tam bude.
GENIUS LOCI
GENIUS LOCI
GENIUS LOCI
