Jiří kardinál Bartoška a jeho Marek biskup Eben

KOMENTÁŘ

Jiří kardinál Bartoška a jeho Marek biskup Eben
"Důležitá role je tam jako při každé slavnosti určena celebrantům, tedy jakýmsi průvodcům a zasvětitelům, kteří musí být stálí a neměnní, což léta splňuje primas festivalu Jiří kardinál Bartoška a jeho adjunkt Marek biskup Eben." Foto: KVIFF
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Češi jsou, jak známo, pravděpodobně nejateističtější národ na světě. To neznamená, že nemají své posvátné rituály, posvátná místa a posvátné srazy. Dřív, když naopak Češi patřili k nejpobožnějším, se jim říkalo poutě a těm místům poutní místa. Mířily tam desetitisíce, ba statisíce poutníků. Těšili se na to celý rok, krejcárky šetřili, nejlepší kousky oděvu chystali. Věděli, jak je důležité se tam nechat vidět, projít se s procesím, u svatého obrázku se zastavit a modlitbičku věnovat.

Jezdili tam chudí i bohatí, páni i kmáni, děvečky a šohajové: ti mladí s obzvláštní chutí, neboť kde jinde se měla chasa vydovádět a dát dohromady. Navzdory svatým úmyslům – nejedna poutnice vracela se domů s outěžkem. Zvláště takové svatojánské slavnosti na začátku léta byly tím proslulé. Ty krásné časy české bigotnosti jsou pryč, což ale neznamená, že potřeby, které lid na taková místa přiváděl, zmizely. Vůbec ne.

 

Nepochybným hlavním poutním místem současných moderních Čechů a Moravanů (těch poněkud méně, nebo přece jen ještě setrvávají na tradičních srazech, viz Velehrad) jsou Karlovy Vary a tam se konající filmový festival.

Z hlediska religionistiky a výzkumu pokřesťanské zbožnosti jde o pravý zlatý důl pro výzkumníky a badatele, kterým tu dávám velkoryse tip. Jedná se totiž o poutní místo prvotřídního charakteru. Nic jako Karlovy Vary, tedy festival, co by u nás mělo tak jasné rysy ritualizované posvátné pouti, neexistuje. A je nutné říci, že existuje zjevně dokonale, byť tam autor tohoto ocenění už spíše nejezdí a jako vyžilý výzkumník posuzuje věc jen zdálky.

Jisté je, že během festivalu, tedy vlastně slavnosti, se tu projevují kdysi náboženské, nyní mediální projevy zbožnosti, vytržení, fascinace, ba i nějaké projevy extáze.

V údolí říčky Teplé se rok co rok shromažďují vyznavači (post)moderního kultu svatého Ekrana, který proslul zázračnou ekranizací čili zfilmováním sebe sama. Za pomoci svatého Celuloida a blahoslavené Optiky stvořil sebe jako posvátného ducha tím, že se učinil černobílým, posléze barevným filmem. V něm ožívají lidé, kteří přitom mohou třeba už i umřít, ale oni zůstanou v jakési formě zachyceni relativně navždy.

Vyznavači tohoto nepochybného zázraku jsou samozřejmě po celém světě, u nás se mu jezdí klanět do Varů tisíce lidí, kteří si jinak myslí, že jsou v náboženství spíše chladní až lhostejní. Zde je patrné, že nikoli. Jezdí do Varů, do města, které původně bylo proslulé léčivými prameny, což už samo o sobě je projevem značné oddanosti mystice, tráví zde dny ve stavu náboženského vytržení, vyhlížejí kněžky a kněží kultu, touží je zahlédnout, zamávat jim, přiblížit se k nim, vyfotit se s nimi, tedy tzv. selfie s nimi provést, což je nepochybně magický úkon jak hrom.

Tito celebranti kultu se dělí na různé kategorie, na ty, kteří se mohou projít po červeném koberci a mají apartmá v Puppu, až po ty, kteří se někde krčí v ústraní a plaše se rozhlížejí kolem sebe, zda nevrazí do nějaké herečky, která hraje v nějakém koprodukčním filmu ze života makedonských pěstitelů mrkví, nebo do íránského herce, který ztvárnil prvního transgenderového tanečníka v teheránském gay klubu.

Je evidentní, že Karlovy Vary jsou zdejší Lourdy střihnuté Las Vagas, možné trochu Davosem a Soči – ale to poslední prý už míň. Nejvíc se ale podobají Lourdám. Nezjevují se tu sice Panenky Marie, ale zjevení tam nastává pravidelně, někdy i zjevení odhalené, i když mravy tam prý přece jen trochu přituhly.

Důležitá role je tam jako při každé slavnosti určena celebrantům, tedy jakýmsi průvodcům a zasvětitelům, kteří musí být stálí a neměnní, což léta splňuje primas festivalu Jiří kardinál Bartoška a jeho adjunkt Marek biskup Eben.

Podobně jako na církevních koncilech se tvoří i zde cosi jako opozice, sestávající z brblajících radikálů či heretiků, kterým třeba vadí nějaké formy rétoriky a chtěli by dát přednost reformovanému křídlu, třeba společným záchodům, ale síla tradice je vždy zatím převálcovala, byť nic v budoucnosti není jisté. Zatím však síla trvá. A kdo není úplně morous, musí mít z toho radost.

 

×

Podobné články