„Návrh nového hlavního nádraží mě okouzlil. Bude to krásné, nechme otevřít nebe“

David Vávra vlaje naším časoprostorem jako pestrobarevný fábor: kde se objeví, tam oživí šedé zákoutí, tam poodhrne závoj všednosti, za nímž se zjeví nějaká pozoruhodnost. Herec, básník, vykladač, kreslíř, komik a tanečník a ovšem také architekt hravého a snivého typu. Jeho projevem je i tento rozhovor, v něž se setkaly dva principy, které se přitom tolerují a snad i respektují.

Davide, budeme mluvit o závažných otázkách, ale přece jen se tě s dovolením zeptám na věc, které jsem si už dávno všiml. Ty máš vždycky zapnutou košili až úplně ke krku. Nikdy jsem tě snad neviděl v rozhalence nebo prostě v rozepnuté košili, jak to nosí většina lidí. Myslíš, že tě to nějak charakterizuje? Máš k tomu nějaký důvod?

To je skvělý začátek, Jirko! Na to se mě fakt ještě nikdo nezeptal a je to přitom úplně zásadní! Opravdu musím mít zapnutý i poslední knoflíček! Já totiž nesnáším ofouknutí krku. Takže i v tom nejparnějším létě jsem zapnutý úplně u krku. Navíc je to tím, že větší lidé jako já mívají problémy s krční páteří, takže mi ta zapnutá košile vytváří trochu takový ortopedický límec a drží mi hlavu.

Takový korzet… To měl Marlon Brando v Kmotrovi. Nebo ten zapnutý límec nosili takoví trochu upjatí lidé či šprti. Normální kluci si košili hned u krku rozepnou.

To je možné. Ale já jsem se tak vyvinul, že jsem vždycky určitou míru upravenosti dodržoval. Ano, nosil jsem a nosím trička a mám je rád, ale nějakou ústrojovou formu jsem vždy držel. On to bude nejspíš i vliv mého otce, který pracoval u prvorepublikových architektů a ti samozřejmě byli vždy elegantní, nosili kravaty nebo motýlek, vždy měli vyčištěné boty a obleky, můj otec ostatně taky, až do konce života. Takže knoflíček je ta jediná věc, ve které jsem něco po něm převzal.

To snad ne…

Myslím v té vnější formě. Kravatu nosím jen jeden den v roce, na Vánoce. Nebo během představení divadla Sklep.

Absenci kravaty vyrovnávají tvé stylové košile.

Těmi jsem až posedlý. Navíc mě těší, když má oblečení nějaký příběh, třeba i košile. Rád nosím něco po někom, koho znám. Mám vánoční košili po Milanu Šteindlerovi, už se do ní nevešel, tak mi ji dal. Teď zhubnul o šestnáct kilo, bojím se, aby ji po mně nechtěl zpátky. Má takové vánoční motivy. Také se velmi obtížně zbavuji starých předmětů, starého oblečení. To vždy trpím, když mi je manželka vyhazuje. Ach, ne, to jsem si koupil v New Yorku, tamto mám z Japonska… A je to staré i dvacet let a už to tolik nenosím, ale zbavit se toho nedokážu.

Ale vidím, že máš na saku placku Berlin, shodou okolností vím, že jsi byl před pár dny u našeho kamaráda Tomáše Kafky v Berlíně, on je tam velvyslancem…

To jsem si koupil za pár šupů, původně jsem ji chtěl dát dětem, ale ony by to neocenily, tak to nosím. Já mám rád, když ještě nějak věci doznívají, a tak se jimi ještě chvíli ozdobím. Hlubší smysl to nemá. Ale podívej se (ukazuje mi odznak s českým heraldickým lvem na klopě kabátu), to jsem si připjal, když jsem jel do Berlína, protože jsem chtěl jemně naznačit, že do Berlína přijel český vlastenec, který se ale pak vrátil s plackou Berlin. Je to taková syntéza.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.