„Čína žije v neustálém stavu paranoie. Tvrdím, že Mao utýral přes 45 milionů lidí“

Americký generál Mike Minihan nedávno vyzval své podřízené, aby si dali do pořádku osobní záležitosti a začali cvičit. Do dvou let totiž očekává válku s Čínou. Přes svou důležitost na světové scéně fungování a tradice říše středu zůstávají na Západě značně nepochopené. V poválečné historii na ně nikdo neměl větší vliv než Mao Ce-tung, předseda Komunistické strany Číny v letech 1943 až 1976. Dovedl komunisty k vítězství v občanské válce, zahájil velký skok vpřed, jenž měl Čínu rapidně zmodernizovat, a místo toho způsobil největší hladomor v dějinách a nakonec rozpoutal chaos kulturní revoluce. Málokdo ví tolik o maoistické Číně a odkazu „velkého kormidelníka“ jako historik Frank Dikötter.

V roce 1958 Mao spustil program modernizace, známý jako velký skok vpřed. Proč se po nějakých deseti letech u moci k tomu odhodlal?

Ze stejného důvodu, jako Stalin kolektivizoval venkov. Velký skok vpřed je pokus kolektivizovat venkov. Proč se k tomu odhodlal Stalin? Protože chtěl zajistit, že zrno půjde z polí rovnou do státních sýpek, a pak ho prodat na mezinárodním trhu. Takto získanou měnu pak využít na nákup strojů potřebných k industrializaci. S Maem je to to samé. Chce za zemědělské výrobky nakoupit od SSSR vybavení potřebné k industrializaci. Je to stejný princip. Podobně jako Stalin se i Mao rozhodl spojit farmy do obřích kolchozů, které měly mít mnohem lepší hospodářské výsledky. V rámci velkého skoku vpřed ze všech lidí vytvořil v podstatě pěšáky, obří armádu. Doslovně se k nim chovali jak k vojákům. Jedli v kolektivních kantýnách, spali v kolektivních kasárnách. Brali je na pole, kde pracovali ve dne v noci. Výsledek však byl přesně opačný. Když kolektivizujete venkov jako Stalin a Mao, v podstatě zničíte veškeré pobídky pro vesničany, aby produkovali jídlo, protože všechno, co produkují, jim bude zabaveno státem. Takže celý venkov se umoří hladem k smrti.

Že je to katastrofa, bylo zřejmé docela brzo. V červenci 1959 se sešlo vedení KSČ na konferenci v Lu-šanu, kde se někteří odvážili Maovi vyjevit, jak se věci doopravdy mají. Přesto velký skok vpřed pokračuje dál. Uvěřil Mao vlastní propagandě, nebo mu záleželo jen na výsledcích a oběti ho nezajímaly?

Ve chvíli, kdy je jasné, že velký skok vpřed je katastrofa, Mao začne být paranoidní. Bojí se, že spolustraníci by ho mohli odsunout do pozadí nebo, což se v diktaturách stává, bodnout do zad. Začne se bát, že to, co se děje na venkově, může ohrozit jeho pozici ve straně. V Lu-šanu tedy řeší hlavně to, kdo by se mohl pokusit ho oslabit. Stane se z toho další politická kampaň, další čistka lidí, jako je ministr obrany Pcheng Te-chuaj, kteří i třeba velmi mírně kritizovali velký skok vpřed, a implicitně tedy i předsedu. Výsledkem je, že hladomor se až o dva roky prodlouží. Teprve poté Mao ustoupí. Takže to hodně souvisí s jeho osobní prestiží, jelikož jeho jméno je spojeno s celým projektem. Bojí se, že kritika velkého skoku vpřed ohrozí jeho vůdcovství strany. To pár let poté povede ke kulturní revoluci, což je v podstatě Maův pokus zlikvidovat všechny, kdo ho kritizovali.

Kolik lidí vlastně zemřelo? Vím, že jste došel k vlastním závěrům.

Nikdy nebudeme mít přesné číslo. Pokud nějaký historik říká, že zemřelo 18 milionů nebo 38 milionů, je to nesmysl, vždy budeme mít jen přibližné odhady. Některé jsou založeny na extrapolacích z populačních statistik, jiné na archivním výzkumu. Já jsem jeden z těch, kdo použili archivní výzkum, a došel jsem k číslu minimálně 45 milionů obětí. To je velmi vysoký odhad, ale nejsem jediný, kdo došel k takovým číslům.

Celý rozhovor si můžete přečíst již nyní na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.