Každý se často cítí jako vůl nebo kráva, říká spisovatel Jan Faktor

Říká, že „performerem“ byl dlouho předtím, než se to slovo dostalo do oběhu. Na náš sraz dorazil s taškou plnou knih a performerství dostál. Záhy vytahuje z tašky knihu, nabízí mi ji, ale než mi ji definitivně předá, začne v ní divoce škrtat. „Ty škrtnuté věty nečtěte, ať si nemyslíte, že jsem blbec,“ vysvětluje. Dosud poslední kniha Jana Faktora se jmenuje Trottel a byl za ni oceněn německou cenu Wilhelm Raabe Preis.

Z Československa jste odešel v roce 1978. S jakými pocity přijíždíte do Prahy? Ve své knize, psané v nadsázce – pochopila jsem, že rád přeháníte – říkáte, že se vám ulevilo, když jste začal žít ve východním Berlíně: „Konečně ošklivost, která si na nic nehraje…“ Prahu přirovnáváte ke smrdutému knedlíku…

To moje nadávání na tehdejší Česko souvisí především s normalizací. Nenáviděl jsem tenkrát skoro všechno – v metru například to absurdně milé a intonačně prolhané „Ukončete výstup a nástup…“. Ale nepatřím k nafoukancům z ciziny, kteří se na své rodné město dívají svrchu. Jsem jednoduše malej Honza z Bašty svaté Ludmily a na tom nic moc nezměním. A vy jste si jistě všimla, že se do Enderácka pouštím ještě mnohem hůř. Takže by bylo nespravedlivé, kdybych tu zahnívající socialistickou Prahu šetřil.

Jak často se vracíte?

Dokud žila moje máma, jezdil jsem sem často. Umřela v roce 1997. Od té doby tak jednou za rok, často i se ženou, protože jsme se tady v roce 1964 poprvé setkali – tedy jako děti. Je to i naše město. Moje žena vzpomíná nostalgicky dokonce i na tu starou oprýskanou Prahu.

Takže je Praha stále vaším domovem?

Samozřejmě. Teď je to spíš město pro cizince, trochu to tu na mě působí jako kulisa, ale v duši mám nadále své pocity z dřívějška.

Východní Berlín popisujete také se zhnusením, ale rovněž se přiznáváte k úlevě, kterou jste pocítil, když jste Prahu opustil, dokonce píšete o jakési atmosféře svobody, kterou jste nalezl právě ve východním Berlíně…

Byla to spíš iluze svobody.

Ale píšete, že jste se mezi umělci setkal s pozoruhodnou svobodomyslností.

Přesto byla ta svoboda trochu absurdní: fízlové nás nechávali na pokoji, protože všechno věděli. A nikdo nás nemlátil. Jáchym Topol mi vyprávěl, jak ho fackovali a čekali, jak dlouho to vydrží. V Berlíně jsme měli docela luxusní underground. V provinčních městech to ale samozřejmě bylo mnohem drsnější.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.