Komunista, který přežil od komunisty ke komunistovi. Vladimír Dlouhý se loučí
ODCHOD Z VEŘEJNÉHO ANGAŽMÁ
Jedna z posledních figur ekonomické transformace Československa po roce 1989 se loučí s veřejným angažmá. Někdejší nejpopulárnější politik v zemi, který měl svého času podporu dnes nepředstavitelných 89 procent dotázaných, skončil ve funkci prezidenta Hospodářské komory. Dál už chce být jen soukromou osobou. Všechno, co řekne či napíše, bude prý už jen osobní názor Vladimíra Dlouhého. „Do českého veřejného života jsem vstoupil 10. prosince 1989. Tamhle na zdi, když se otočíte, vidíte fotku. Gustáv Husák jmenuje první vládu. Stojím vlevo, u Husákova ucha. To je den, kdy jsem vstoupil do českého veřejného života,“ říká.
Vaše veřejná kariéra sahá od Gustáva Husáka k Petru Pavlovi.
Když chcete, můžete to tak říct. Komunista, který přežil od komunisty ke komunistovi.
To je příjemná ironie a sebereflexe v době, když se všichni berou až moc vážně a každou poznámku považují málem za osobní útok, hned se urážejí. Když bilance veřejné kariéry, tak upřímná a otevřená. Ne stylizace. S jakými pocity odcházíte? Čeho z té kariéry si nejvíc vážíte?
Nejvíc si vážím svého angažmá v roli ministra průmyslu a obchodu.
Právě to vám tehdy vyneslo nejvyšší popularitu v novodobé historii české politiky.
Vším, čím jsem byl, jsem byl rád. Jako vědec makroekonom jsem měl docela v raném věku našlápnuto k akademické kariéře. Byl jsem jako poměrně mladý kandidátem věd. Měl jsem publikace v zahraničí. Byl jsem zván na kongresy Světové ekonometrické společnosti, do Ameriky i jinde po světě. Díky tehdejšímu řediteli Prognostického ústavu Valtru Komárkovi jsem tam také mohl jezdit, když mi zaplatili cestu. Tam už jsme byli daleko víc než k vědě orientováni k reálné ekonomice a její reformě, v mezích, které nám tehdy režim dovoloval. Nebyli jsme žádní disidenti. Já jsem ze sebe žádného statečného bojovníka proti komunismu nikdy nedělal. Na druhé straně jsme se nebáli riskovat a aspoň něco jsme chtěli zásadně změnit. Později jsme byli často popisováni jako instituce, kterou snad zřídila KGB, aby tady taky byla nějaká perestrojka. To je blbost. Snažili jsme se jít na hranici možného a už tehdy jsme přemýšleli o prvních reformních krocích. Pořád jsem se ale považoval především za vědce. Když mě během sametové revoluce Václav Havel oslovil, jestli bych nešel do vlády, tak jsem to přijal.
Tehdy jste byl nejmladším členem Čalfova kabinetu.
Bylo mi šestatřicet a najednou jsem se stal profesionálním politikem. Dnes jsou takhle mladí ministři standard. Ale tehdy, když jsem přijel někam do zahraničí, tak jsem byl na evropské poměry velmi mladý. Doba se hodně změnila.
Neříkal jste si někdy: Sakra, že já jsem do té komunistické partaje vlezl? Nevnímal jste to jako morální selhání?
Čeho jste se při transformaci ekonomiky po roce 1989 nejvíc obával?
Původní rychlé tempo transformace se kolem roku 1994 zaseklo. Proč jste nepokračovali v privatizaci bank nebo uvolnění regulovaných nájmů?
Jak zpětně hodnotíte své rozhodnutí jít do přímé prezidentské volby v roce 2013?
Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od středečních 18.00 v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.