V tělocvičně na Dylanovi
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
INCIDENT NA LETIŠTI
Mladá Češka přišla na letišti v Paříži o svého psa, kterého přepravovala v zavazadlovém prostoru. Dvouletá fenka Amálka utekla na letištní ploše terminálu ...
Je to udivující. Bob Dylan vystupuje už víc než šedesát let, ještě dneska je ale možné najít lidi, kteří se vypraví na jeho koncert a jsou pak zklamáni a udiveni, že nedostali, co chtěli. Jako kdyby po všech těch rocích nevěděli, že na Dylanovy koncerty se nechodí proto, aby si člověk potvrdil nějakou svou – většinou ne moc podnětnou – představu, porovnal svůj prožitek se seznamem očekávání a dospěl k závěrečné bilanci. Byl umělcem utvrzen v tom, že na těch jeho očekáváních záleží, že na něm záleží, že v průběhu večera hrál důležitou roli a byl o tom z pódia náležitým způsobem ujištěn, že někdo vynaložil všechny síly, aby měl „příjemný kulturní zážitek“. Na tohle si Bob Dylan moc nehraje a není ani nejmenší důvod, proč by měl (nechodím na koncerty, abych si ověřoval, zda hvězda večera umí pozdravit). A pokud někdo požaduje od hudby – a vůbec umění – sdílení, vytváření komunity, hřejivé vědomí „validace“, může si zajít na Taylor Swiftovou. Na Dylana má význam se vypravit s nadějí, že dostane něco jiného, než čekal. Že se třeba i dostane někam jinam.
V pátek večer v pražské O2 areně Dylan a jeho kapela vystoupili před červeným závěsem, někomu to mohlo připomínat známou scénu ze seriálu Twin Peaks. Mně to ale asociovalo nějakou školní akademii v tělocvičně nebo hodně zapadlém kulturáku, taky proto, že prostor O2 areny tělocvičnu dost připomínal.
Nevlídné prostředí, které někdo na poslední chvíli dozdobil červeným plátnem, „light show“ sestávala z několika bílých světel na stojanech na pódiu, jejich nastavení se po celé skoro dvě hodiny koncertu nezměnilo. Dylan o sobě někdy mluví jako o baviči (entertainer) a ta scéna tomu odpovídala – životem otlučený kočovný bavič, který vymetá zapadlé štace, se se svou kumpanií zastavil na další štaci někde na periferii světa. Návštěvnost měl ale tentokrát dobrou, tělocvična byla plná, kvůli zákazu používání mobilů navíc nikdo nerušil snahou zvěčnit něco, co tímhle způsobem stejně zvěčnit nejde, člověka při pohledu na scénu nerušily desítky rozsvícených displejů.
Na pódiu se objevili lidé životem už zjevně opotřebení, dali by dohromady pár století, kdyby se sečetl jejich věk. Hvězda po celý večer seděla či postávala za pianem, Dylan na něj hraje, řekněme, s nadšením amatéra. Jeho doprovod zněl uvolněně, občas chvilku trvalo, než se všichni sešli, občas Dylanův klavír celkový zvuk trochu naboural, kamarád Petr dost kritizoval bubeníka, ale mně se bicí Jima Keltnera líbily, slyšel jsem v nich rozhoupaný „švuňk“.
Bylo to volné plynutí z písně do písně, od mírné dezorganizace ke zpěvnému vypětí, byla to „zábava“ a taky umění ušpiněné lidstvím. Znělo v ní blues, country, tex mex, veškerá tradiční americká hudba najednou, kdyby to slyšel její velký český obdivovatel Antonín Dvořák, asi by se mu to líbilo. V něčem to vystoupení bylo velmi intimní a vtahující a nebylo ani potřeba, aby se publika co chvíli někdo ptal, jestli se cítí dobře.
Uprostřed toho všeho třiaosmdesátiletý drobný muž. Váha vyšívaného saka jako kdyby mu ohýbala záda. Svůj hlas ale ovládal jistě, možná by se dalo říct virtuózně, kdyby to slovo neasociovalo okázale předváděné zdatnosti. Tím hlasem sloužil písním a slovům, svoje poslední album přezpíval skoro celé a celkově měl setlist Dylanova koncertu daleko k výběru největších hitů, proč taky. O dobrém umění se často říká, že je nadčasové. V pátek s Bobem Dylanem to byl ale spíš výlet mimo čas, kamkoli a kdykoli, do sféry, kde se šraml ze zapadlé tělocvičny prostupuje s věčností. A taky to bylo svědectví o skutečné síle slova, které implicitně demaskovalo všechny ty slovní siláky dneška. Dalo člověku zase pocítit, čím lidské slovo může být. Ta poslední toho večera byla: „I hear the ancient footsteps like the motion of the sea / Sometimes I turn, there’s someone there, other times it’s only me / I am hanging in the balance of the reality of man / Like every sparrow falling, like every grain of sand.“
ECHO SALON O DYLANOVI