Černobílá fotografie je daleko barevnější než barevná, myslí si fotograf Josef Vrážel

ROZHOVOR S FOTOGRAFEM JOSEFEM VRÁŽELEM

Černobílá fotografie je daleko barevnější než barevná, myslí si fotograf Josef Vrážel
Fotografie z kolekce Tříkrálová sbírka. Foto: Josef Vrážel
3
Panorama
  • Karolína Tietjenová
Sdílet:

Valašsko, kraj nádherné přírody a bohatých tradic, je rodištěm, domovem a především nekonečnou inspirací Josefa Vrážela, nadaného místního fotografa. Ve své tvorbě, které se věnuje ve volném čase, odhaluje divákům nejen přírodní krásu, ale také jedinečnou – z pohledu městského člověka chvílemi možná i drsnou – atmosféru tohoto regionu bez jakýchkoli příkras. Nesnaží se ho prezentovat jako skanzen, nýbrž jako živý, osobitý kraj, ve kterém žijí ryzí lidé. A on vypráví prostřednictvím svých fotografií jejich příběhy. Radostné, smutné, veselé, pohnuté, dramatické, melancholické a třeba i obyčejné… vždy ale pravdivé, hluboce lidské a zcela autentické.

Vrážel se narodil a vyrůstal v pohorském městě Karolínka, vystudoval strojní průmyslovku ve Vsetíně a v tomto oboru pracuje i nyní. A právě jeho nezávislost na komerčních zakázkách mu umožňuje zachovat čistotu a autentičnost fotografií, na kterých dominují jeho rodáci. Ve svých dokumentech o současném Valašsku nám tak dává nahlédnout do míst, dějů a sociálních bublin, které žádný host či turista jen tak nespatří. A nijak přitom nechytračí, nevyhledává rafinovanosti a formální exhibice nebo zdánlivě efektní pohledy na divácky vyzkoušené návnady. To celé nám nabízí výhradně v černobílém podání, protože, jak prozradil v krátkém rozhovoru, dospěl k závěru, že barva spíš odvádí pozornost, než že by napomohla proniknout k podstatě vizuálního sdělení.

Co nebo jaké okamžiky vás inspirují?

Myslím si, že jsem silně ovlivněn dětstvím. Velký vliv na mě měl můj dědeček a strýc. Vedli mě k lásce k přírodě, zvířatům. Zažil jsem práci na hospodářství, které jsem v té době jako kluk v lásce neměl, ale dnes na to rád vzpomínám. Byli bezkonfliktní, vyzařovala z nich láska a úcta k lidem. Často mě některé vůně, specifické světlo, atmosféra nějakého místa úplně vrhne do dětství. Asi to, co jsem zažíval v dětství, pak podvědomě vyhledávám jako fotograf.

Proč jste se rozhodl pro práci s černobílou fotografií?

Já se pro práci s černobílou fotografií asi nikdy nerozhodl. Ono to tak nějak vyplynulo samo od sebe. Prostě mám pocit, že právě takhle to je dobře. Tohle mi vyhovuje. Více se to hodí k Valašsku a tomu, co fotím. Vrátím-li se opět do dětství, tam jsme jinou možnost než černobílý film neměli, a to ve mně asi zůstalo. Stále zažívám při prohlížení některých knihách s černobílými fotografiemi ten zvláštní pocit nostalgie. Černobílá fotka je pro mě spíše podprahová než nějak myšlenkově odůvodněná. Klidně to v mém případě může být i nějaký anachronismus.

Jak podle vás ovlivňuje černobílá fotografie divákovo vnímání a interpretaci toho, co fotíte?

Často slýchám diváky, jak říkají, že jim černobílá fotografie připomíná minulou dobu. Vyvolává v nich nostalgii. To mě jako tvůrce trochu mrzí, protože mě jde více o obsah než o samotnou formu. Ale vlastně se jim nedivím. Přestože paličatě tvrdím, že fotím současnost, ta témata prostě v lidech nutně nostalgii vyvolávají. A absence barev jim pak ten pocit může ještě více prohloubit. Švédský fotograf Anders Petersen řekl, že černobílá fotografie je daleko barevnější než barevná, protože zatímco v barevné vás většinou začne blokovat některá dominantní barva, tak v černobílé tomu tak není. Divák pak může svobodně vidět fotku podle vlastních zkušeností a pocitů.

V čem podle vás tkví kouzlo dobré fotografie?

To je těžká otázka. Myslím, že na ni odpoví každý jinak. Podle mě by dobrá fotografie měla mít nějaké sdělení. Mám rád, když je ve fotce nějaký obrazový rozpor, který diváka nutí zastavit se a přemýšlet, proč právě takto. Mám rád, když je ve fotce více paralelních příběhů, a člověk to mnohdy nemusí vidět na první dobrou. Když je na fotografii zachycený neopakovatelný okamžik, který na vás působí něčím nepopsatelným. Třeba jako obraz Mony Lisy. Dobrá fotografie je často dílem náhody. Boha. Talentu. Můžeme tomu říkat různě. Čím více náhody, tím lepší fotka.

Fotíte podobná témata i mimo Valašsko?

Já mimo Valašsko moc nefotím… nebo fotím, ale považuju to spíše za relax. Nicméně je jasné, že si se vším na Valašsku nevystačím, a tak momentálně fotím mimo Valašsko například témata víry.

Můžete nám prozradit něco o vaší spolupráci s Charitou ČR a vysvětlit, proč jste se rozhodl věnovat své fotografie do dobročinné aukce?

Spolupráce s Charitou ČR je už opravdu letitá. Myslím, že začala právě při fotografování Tříkrálové sbírky. Já je tenkrát oslovil, zda bych je mohl při koledování doprovázet. Jim se mé fotografie líbily, a tak se postupně naše spolupráce rozšiřovala na dokumentaci jejich dennodenních činností. Kdysi jsem řekl, že díky spolupráci s Charitou se mi změnil pohled na stáří. Pochopil jsem, že stáří je stav fyzična, nikoliv duševna. Nesmírně si vážím všech, co dělají něco pro druhé. Že pro lidi v Charitě to není jen práce, ale i poslání. Dobročinná aukce, to je takové moje maličké poděkování pro všechny ty skvělé lidi s otevřeným srdcem. Dnes pomáháme my, jednou bude třeba pomáhat někdo nám.

Josef Vrážel není jen skvělým fotografem, ale také velkým filantropem, který dlouhodobě spolupracuje s místní Charitou Nový Hrozenkov, věnoval tři své fotografie z tříkrálového koledování na Valašsku do dobročinné aukce. Jejich prostřednictvím sleduje koledníky putující za každého počasí tímto nádherným krajem, aby přinesli požehnání do domů rozptýlených mezi kopci a údolími.

Aukce probíhá až do 2. února 2024 na platformě Dobrobot.cz a její výtěžek bude věnován na  Tříkrálovou sbírku Charity Česká republika.

Všechny tři černobílé fotografie jsou s profesionální precizností vytištěny na barytu ve  FotoŠkoda, adjustované pod sklem v tmavě hnědém dřevěném rámu (vnitřní rozměr 50 x 70 cm) a opatřeny certifikátem s podpisem autora Josefa Vrážela.

Milovníci fotografie mohou aktuálně obdivovat práci Josef Vrážela na výstavě Valašsko, domov můj, která probíhá od 19. ledna do 3. března 2023 v prestižní pražské Leica Gallery. Prostřednictvím více než 70 vystavených fotografií zde s mimořádným citem pro sociální dokument vypráví hluboké lidské příběhy ze svého rodného kraje.
Sdílet:

Hlavní zprávy