Moje hudba je lepší, než jsem si dřív myslel, říká kapelník Laury a jejích tygrů

Kapela Laura a její tygři koncertuje už třicet devět let. A právě vydává své nové album: jmenuje se Zoo Zoo! a je to druhá dětská deska, kterou Laura za dobu své existence nahrála. Zároveň kapela vystoupí na narozeninovém večírku k deseti letům Echa, a tak jsme měli už dva dobré důvody, proč si pohovořit s kapelníkem Karlem Šůchou. Nakonec ovšem témat hovoru bylo mnohem víc…

Za rok vaše kapela oslaví čtyřicátiny, pořád nemáte nouzi o publikum?

Nejslavnější jsme byli asi na konci osmdesátých let, vlastně chvilku potom, co jsme začali hrát. Byli jsme noví, jiní. A potom jsme udělali zásadní chybu: na čtyři roky jsme odtud zmizeli a hráli hlavně venku. Neuvědomili jsme si, že tady nám to ublíží. Po návratu jsme museli začít vlastně od začátku, protože po revoluci nezůstal kámen na kameni. Byly tu jiné kluby, vznikla nová rádia, noví vydavatelé, nová republika… Vytvořila se celá nová scéna a my tu po celou tu dobu přerodu nebyli.

Ale venku jste se přece chytli, byl to úspěšný pokus uspět před jiným publikem.

Je to složitější. Už proto, že jsme zpívali česky, jsme nemohli uspět tak, jak si lidi běžně myslí, že vypadá úspěch. Ale etablovali jsme se, hráli na velkých festivalech v hlavních programech. Zvali nás do rádií, v Paříži jsme se ocitli v televizi. I když nakonec jsme se prosadili „jenom“ v rockových kruzích. S odchodem Jany Amrichové ale naše zahraniční cesty začaly skomírat. Manažerka tehdy říkala: Kluci, v Čechách vysvětlíte, proč jste Laura bez Laury, ale venku ne. No a než jsme našli novou Lauru, přestali jsme být známí. Ačkoli my bychom tehdejší tempo stejně nevydrželi. Když jsme venku začínali, byli jsme oslnění tím, na jaké aparatury hrajeme, s kým nebo po kom nebo před kým hrajeme. Když nám řekli, dneska jste v Hamburku, zítra hrajete v Marseille, sedli jsme po koncertě do autobusu a jeli celou noc. Ale po roce takového života je kapela utahaná, nadšení mizí.

Navíc někteří už asi měli i rodiny.

Je to tak. Dneska když se někdo z kapely žení, obhlížím si jeho partnerku, abych věděl, do čeho jdu. Protože už jsem zažil reakce od „nic nevydělává“ po „on vůbec není doma“. Vždycky něco vadí. Kluk sám ledasco skousne, ale když do něj po večerech doma vrčí manželka, už je to těžší

Když někdo odejde, musíte kapelu přestavět. Jste z Mostu, ten se taky předělal. Proslavili jste se v době perestrojky. Přestavba je asi váš osud! Nepřekvapuje mě, že jste se živil jako horník.

Ale jenom půl roku. Ve třeťáku na fakultě jsem nedostal zápočet z mechaniky hornin, z které jsem paradoxně později skládal státnice. Tak jsem musel do práce a zkusil jsem to na šachtě. Lhal jsem a vymyslel si, že umím razit. Prokoukli mě za pět minut, ale šéf byl fér chlap a řekl, že mi dá týden, že mě za každou chybu nakopne, a že jestli se ukáže, že se nechytám, půjdu, protože oni na mě dělat nebudou. Zaťal jsem se a vydržel. Když jsem dostal první výplatu, to ještě nebyly pětistovky, nestačil mi stůl a skládal jsem peníze i na koberec. Vydělal jsem asi třikrát víc než můj táta a říkal si, že bych byl pitomec, abych se vracel na školu. Jenže mě to přešlo, protože je to beznadějná dřina. Dostatečně silný na takovou práci jste mezi pětadvaceti a pětatřiceti, to ještě tělo stihne regenerovat na další směnu, po čtyřicítce jste vyřízený. Mně bylo po dvacítce, v pondělí jsem byl na šachtě nejslabší, ale v pátek nejsilnější. Protože mi stačilo se vyspat, abych se obnovil, ale těm chlapům už ne.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.