Vyplatí se vůbec pracovat? Vysoké dávky táhnou migranty, do práce nepotřebují

Jak vysoké by měly být sociální dávky a mají na ně mít nárok i ti, kteří do systému nepřispívají? To nyní řeší v sousedním Německu i Rakousku. Země s vysokými sociálními dávkami jsou pro přistěhovalce velkým lákadlem. A také některým Rakušanům a Němcům se spíš vyplatí zůstat doma na dávkách, než chodit každý den do práce. Současný systém se ale do budoucna jeví jako neudržitelný.

Velké kontroverze vzbudil poslední případ devítičlenné syrské rodiny z Vídně, která s šesti dětmi inkasuje na sociálních dávkách minimální zaručený příjem 4600 eur měsíčně (přes 116 tisíc korun). O případu informoval deník Der Standard a chytili se ho zejména rakouští Svobodní (FPÖ). Šéf strany na svém facebooku napsal, že zatímco Rakušané trpí inflací a „obrací každé euro třikrát, žadatelé o azyl inkasují 4600 eur měsíčně za nicnedělání.“

Předseda Svobodných Herbert Kickl tím upozornil na fakt, že na zaručený příjem mají nárok i žadatelé o azyl a podmínkou pro získání podpory není ani předchozí zaměstnání a přispívání do systému. Výše dávek se ale v každé spolkové zemi liší.

Ve Vídni, která je tradičně středem zájmu, může dnes pár žijící v partnerském vztahu pobírat na sociální podpoře 809,09 eura na osobu měsíčně. Na nájem je také dotace, v tomto případě kolem 1000 eur. Na jedno dítě tedy ve Vídni připadá dalších 312,08 eur měsíčně. Skutečným kamenem úrazu ale je, že minimální příjem ve Vídni roste s počtem dětí, a to bez omezení. Zmíněná syrská rodina pobírá minimální příjem na šest z dětí, takže konečný výsledek je 4 600 eur. Tato čísla potvrdila i kancelář vídeňského radního pro sociální věci Petera Hackera (SPÖ).

Pracující jsou v nevýhodě

Bez ohledu na konkrétní případ je státní sociální podpora v Rakousku tématem už delší dobu. Některé spolkové země jako Dolní Rakousko nebo Horní Rakousko už začaly dávky rodinám s více dětmi snižovat. I v dalších spolkových zemích se debatuje o takzvaném degresivním modelu, kdy rodiny dostanou na třetí nebo čtvrté dítě méně peněz.

Pracující Rakušané se jinak ocitají v nevýhodě. Středněpříjmové či nízkopříjmové rodiny si totiž musejí obvykle každý měsíc vystačit s mnohem menším obnosem. Zaměstnaní navíc nemají nárok na příplatky za děti. Jedním z argumentů pro narovnání poměrů je například i zavedení institutu minimální mzdy, jaký máme v Česku. V Rakousku nic takového dodnes neznají. Podle některých Rakušanů by to měl být první krok, jak s nerovností zatočit.

Problém je motivace

Ke kritice současného systému se přidávají i někteří sociologové. Michael Fuchs například Der Standardu řekl: „Pokud předpokládáte, že neexistuje žádná jiná motivace k práci než získání příjmu, může být vysoká sociální péče pobídkou k tomu, abyste do práce nenastoupili.“ Předmětem odborných diskuzí jsou tak i opatření jako zastropování sociální pomoci prostřednictvím stanovení horní hranice nebo nerušení celé podpory v případě, že dotyčný nastoupí do práce. Ve hře je i inspirace německým systémem. Tam například na rozdíl od Rakouska příjemci „občanské dávky“ nedostávají žádnou další podporu vázanou na rodinu a děti.

Němci přišli s radikálním plánem

Je ale potřeba říct, že i v Německu začínají být se současným systémem sociální pomoci nespokojení. O zvažovaných změnách, které přednesli zástupci opoziční CDU a CSU, jsme už tento týden psali. Politici kvůli stále rostoucímu počtu zahraničních příjemců státní podpory chtějí prosadit radikální změny, které by vedly k zavedení dvoustupňového systému sociálních dávek.

Předseda frakce CSU ve Spolkovém sněmu Alexander Dobrindt například uvedl, že je nezbytné vytvořit nový systém sociálních dávek speciálně pro žadatele o azyl, jejichž podíl se mezi příjemci dávek každým rokem zvyšuje. Zatímco v roce 2010 byla mezi příjemci sociálních dávek v Německu pětina cizinců, dnes už je to polovina.

Jeden z hlavních argumentů pro přijímání uprchlíků přitom po vypuknutí migrační krize v roce 2015 byl, že nově příchozí budou výrazně přispívat do sociálního systému, čímž pomohou například ke stabilizaci penzí. Podle propočtů renomovaného ekonoma z Freiburgu Bernda Raffelhüschena se ale ukázalo, že integrace více než milionu uprchlíků znamená vysoké náklady na financování sociálního státu a výplatu důchodů nedokáže kompenzovat, naopak zůstává čistě nákladovou položkou. To znamená, že na ně běžní Němci doplácí. Problém je přitom obdobný jako v Rakousku. Kvůli štědrému sociálnímu systému přichází stále více cizinců, kteří ale potom nevytvářejí hodnotu na trhu práce.