Původně měl být československý prezident jen kladeč věnců. Masaryk ovšem pronesl slavné: „Tož to ne!“

O tom, že První republika je pro nás stále vzorem demokracie a důkazem našich hlubokých demokratických tradic, svědčí i skutečnost, že ústava České republiky z roku 1993 byla do značné míry opsaná z té prvorepublikové. Uvážíme-li, v jakém spěchu po roce 1918 vznikala, je až překvapující, nakolik funkční dokument se 29. února 1920 podařilo schválit. Měl samozřejmě své nedostatky, ze kterých se tvůrci ústavy České republiky ve značné míře poučili. Jde například o volební systém přísnější pro malé strany, jiný druh voleb do Senátu a podobně.

Už u prozatímní ústavy z 13. listopadu 1918 vypukl spor o prezidentské pravomoci. Prezident měl být původně něco jako britský král. Karel Kramář se snažil Masarykovi vysvětlit, že jde o to, aby se neušpinil politikou a byl jako na nebesích, ale nepřesvědčil ho. Masaryk tehdy pronesl své slavné „Tož to ne!“ Postavení prezidenta bylo nakonec podobné jako je v naší ústavě. Ovšem Masaryk měl vliv mnohem větší, bez ohledu na ústavu. Byla za tím jeho osobní autorita i zákulisní šachové tahy, navíc se mu podařilo vytvořit okolo Hradu jakési neinstitucionalizované mocenské centrum.

Přesto nebyla Masarykova pozice tak neotřesitelná, jak si dnes myslíme. Nejhorší to měl při prezidentské volbě v roce 1927. Antonín Klimek dokonce ve svých úvahách připouští, že „kdyby proti němu postavila vládní koalice jako kandidáta Antonin Švehla, mohl by Masaryka za daného rozložení sil v parlamentě porazit. Byl nakonec jediným Masarykovým protikandidátem starý dělnický harcovník Václav Šturca, který v prvním kole obdržel 54 hlasů, zatímco Masaryk 274. Hubenou většinou třinácti hlasů (oproti 37 z roku 1920) tak dosáhl vítězství, jež právem může být označeno jako Pyrrhovo. Nepřitažlivost obou kandidátů pro řadu volitelů se projevila ve vysokém počtu bílých lístků – celkem bylo 104 prázdných lístků a 2 neplatné.

Celý podcast najdete zde

Zkrácenou verzi si můžete pustit zde