Nadpříroda v lužickém parku v Muskau
Netrpělivý čtenář těchto cestopisných zápisků by se zajisté už rád dověděl, jak dopadla výzkumná cesta po Horní a Dolní Lužici, které jsme zde věnovali čtyři pokračování. Teď snad už konečně dorazíme k cíli.
Minule jsem skončil v autobuse, jenž mne vezl z postindustriálního města Weißwasser do lázní Muskau, jazykem zbylých Lužických Srbů Mužakowa. Činí to asi deset kilometrů a jede to tam asi půl hodiny, neboť se objíždí kdejaké stavení, z nichž některá ještě vzdorovala zateplovacímu teroru, takže se na ně dalo se zájmem pohledět, jiná už podlehla a vypadala jako univerzální krabice. Linka se plnila prostým lidem, jenž budil dojem, že patří mezi ty, kteří se, pokud vím, označují v Německu lehce nekorektním termínem „Hartz IV“. Tedy příjemci sociálních dávek, ať již z jakéhokoli důvodu: ten termín pochází z příjmení jednoho ekonoma, který ten plán seškrtání dávek kdysi dostal za úkol vymyslet. Tito lidé tedy mířili se mnou do Muskau, kde jsem chtěl navštívit proslulý anglický park knížete Pücklera-Muskau, jeden z největších a nejkrásnějších parků svého druhu na kontinentě. Měli jsme zdánlivě stejný cíl, i když zřejmě jiný plán.
Na důvod jejich cesty do Muskau jsem brzy s úžasem pohlédl. Městečko Muskau totiž leží přímo na hranici s Polskem, jež od konce války tvoří Lužická Nisa, německy Lausitzer Neiße. Hned na druhé straně řeky, sotva skončí most, začíná obec, která se kdysi jmenovala Lugknitz, dnes polská Łęknica. Ovšem doslova okamžitě na prvním metru polské půdy se rozkládá obrovské tržiště, kam moji spolucestující hned zamířili. Já byl také tou pozoruhodností natolik zaujat, že jsem odložil návštěvu parku a zámku, a vydal se s nimi, do ráje laciných cigaret a pestrobarevných legín.
Bylo to, jako bych překročil řeku Zambezi a hned vstoupil do jiné civilizace. Ironicky jsem pomyslel na včerejší telefonát od jednoho hrdého Poláka, který poté, co jsem mu řekl, že jsem v Německu, řekl: Já to hned poznal, že nejsi v civilizované zemi… Nyní jsem tedy byl. Slovo tržiště jen nepřesně vystihuje nekonečnou řadu plechových bud, hangárů a kůlen, natěsnaných vedle sebe, barabizen sestavených z vlnitého plechu, stavebních trubek a podobného provizorního materiálu. Provizorního ovšem už odhadem tak pětatřicet let. Spíš by se mohlo mluvit o plechovém slumu, o slovanském bazaru, o gigantickém brlohu naplněném všemožným drekem, o ráji šmelinářů a milovníků bizarností z pozapomenutého času glazovaných trpaslíků, ručníků s kačery, svíjejících se rusalek, růžových blůz, umělých květin, vyřezávaných krtků a kouřících ježků, prostě šuntu všeho druhu, nekonečné přehlídky šeredností, jež přitom měly svůj bizarní půvab.
Samozřejmě jsem něco takového neviděl poprvé, i na česko-německé straně existují dosud podobné úkazy, ale i tak jsem byl obří rozlohou tohoto zařízení překvapen a zaskočen. Tyto „Polenmarkt“, což je vlastně stejný fenomén jako naše asijské tržnice, jsou na každém přechodu na polskou stranu, dohromady jich je asi dvacet, tady ten v Łęknici patří k největším a má ještě tu vlastnost, že je nalepen hned na hranici. Na rozdíl od našich „asijských“ tržnic jsou tyto ovšem opravdu „polské“, personál v nich tvoří Poláci (možná to mohou být i jiní Slované), čili má to rys jaksi domácí, autenticky šmelinářský, vzniklý svépomocí a z nezdolného ducha obchodnického. Je to zajímavé určitě z hlediska sociologického a kulturně-psychologického, lze na to hledět z různých stran, kroutit nad tím hlavou, ušklíbat se, třeba tím být i jaksi nadšen. Ve mně se spojovalo všechno. Procházel jsem tím bazarem, sledoval nabídku, divil se, že se to ještě pořád vyplatí držet (cigarety jsou zajisté lacinější), a obdivoval nekonečnou lidskou potřebu pořizovat si ošklivé, ba příšerné věci. Ale třeba to lidé potřebují a třeba je to nějaká forma mírového kontaktů dvou konfliktních národů, Němci nad tím zčásti ohrnují nos, a přitom bez nic by to nebylo, a vesele tady, samozřejmě jen někteří, asi spíš ti chudší, nakupují, Poláci jim prodávají ty dreky a šity a baví se nad tím, že to ti hloupí Němci (Poláci opravdu nemají o Němcích vysoké mínění) kupují. I když třeba ne, třeba si opravdu myslí, že tak krásné dečky s volány nebo vyřezávané boudy pro psy jinde nedostanou, třeba to už v Německu zakázali. Všiml jsme si ovšem, že vedle kšeftů se tam na každém kroku vyskytují cedule Friseuer Salon a služby Tattoo a Piercing, takže se tam též bratři Poláci starají o německou estetiku, což jsem též ocenil. Úvahami, že bych služeb využil, jsem se však příliš nezabýval a po nějaké době se přes most opět vrátil do jiné civilizace.
Ta nesla známky jisté únavy, vyčerpanosti, jakési letargie. Nebylo možné říci, že by to tam nebylo hezké (na polské straně to bylo jen a jen strašné), ale dobré časy evidentně skončily tak před sto lety i zde. Restaurace a kavárny asi ani nemělo smysl provozovat, domy sice byly opravené, ale zdály se mi bez života. Kdysi lázeňské městečko hluboko ve středu Germánie, nyní bylo vystrčeno na východ, kde za ním přijížděli jen znalci a estéti. Přitom měli důvod! Rozkládá se tam nádherný krajinný park, který po návratu z Anglie začal v roce 1816 budovat onen Heřman Pückler, rodák z Muskau. Mělo to být dokonalé dílo, jež mělo přírodu dotvořit do vyššího stadia, než toho byla schopna sama příroda, tedy jakási nadpříroda, Übernatur. Na ploše osmi set hektarů měla vzniknout fantastická přírodní scenerie, která bude nabízet krásné výhledy a průhledy, vodní partie budou střídat terénní výčnělky a nerovnosti, stromy a křoviny budou skýtat úžasné potěšení. Do toho sem tam jakási architektura romantického druhu a typu, oživená třeba trpaslíkem nebo eremitou. Tím vším bude protékat řeka Nisa čili Neiße, po níž se bude možné pohybovat po loďkách či pramicích, jež pak spočinou v nějakém zátiší, kde je rozhoupá milostné dovádění…
Pücklerova rodina na tom málem zkrachovala, dokonce se kvůli tomu kníže naoko rozvedl se svou drahou Lucií (s věrností si ovšem on hlavu nedělal) a odjel hledat bohatou nevěstu opět do Anglie: z toho pak vznikly Dopisy zesnulého, klasická literatura svého druhu. Pückler se sice neožení, ale kniha je natolik úspěšná a vydělá tolik peněz, že se může dál věnovat zahradnickým snům. Nakonec peníze dojdou a Pückler musí v roce 1845 Muskau prodat a přestěhovat se na menší rodové panství Branitz u Cottbusu – Chotěbuzi: tam tahle lužická cesta začínala. Kupcem však není jen tak někdo, nýbrž nizozemský princ Frederik, který se vzdal nároku na lucemburské vévodství, za což mu byl vyplácen každoroční obnos 190 tisíc guldenů, což byly nemalé peníze. Těmi zčásti kryl náklady na pokračování plánu krajinného parku a rovněž z nich financoval nákladnou přestavbu zámku, jenž dostal podobu severské renesance. Ve stejné době tedy ne tak daleko od sebe vznikaly dvě skvostné parkové krajiny, dva výtvory staré aristokracie, jež v 19. století naposled ještě měla šanci promluvit do podoby světa. Pak přišlo dvacáté století a jeho katastrofy, přes Nisu se přehnala v dubnu 1945 fronta. V srpnu 1945 zámek, už předtím vyrabovaný, nejspíš zapálili sovětští vojáci. Kousek od něj nakreslily velmoci novou německo-polskou hranici. Dvě třetiny parku se ocitly na polském území, kde neměli příliš chuti pečovat o nějaké estétské výtvory pruské šlechty, a tak nechali park, prý to byla ta nejhezčí část, zarůst přírodou. Na německé straně zůstaly ruiny zámku a postupně přece jen rehabilitované povědomí o svérázném knížeti Hermannovi, excentrikovi a dobrodruhovi, dokonce se začala zas prodávat jeho zmrzlina. Pak přišly nové časy, spolkové, evropské i privátní fondy a zámek se začal opravovat. Hotovo bylo v roce 2012, monumentální výtvor klasického historismu se skví ve své možná až příliš dokonalé nádheře. Park je znovu scelen a po můstcích lze překračovat hranici, o které zakladatelé parku neměli tušení. Ale o čem má člověk tušení? Já měl tušení, že už bych měl skončit, tak jsem zase odjel autobusem s lidem, jenž si zatím nakoupil cigarety, do Bílé Vody a za dvě hodiny jsem už byl v Liberci. Vlak jel spolehlivě.
