Rok 1989 byl nejdůležitější v mém životě, říká fotograf Šibík

Muzeum paměti XX. století pořádá již V. ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas od 5. do 8. listopadu. Letos je program věnován 35. výročí sametové revoluce v Československu a ostatních státech sovětského bloku. Program a vstupenky naleznete na stránkách kina Atlas. Hlavním vizuálním prvkem letošního ročníku festivalu jsou fotografie demonstrantů s vlajkou. Jejich autor, fotograf Jan Šibík podnikl na 250 reportážních cest do všech koutů světa a získal nespočet fotografických cen, včetně World Press Photo. V rozhovoru popisuje, jak prožíval focení v roce 1989 a jak vznikly dnes už legendární fotky pádu sovětského bloku.

Honzo, kdy pro tebe začal revoluční rok 1989?

Pro mě začal 21. srpna 1988, kdy se konala v Praze první velká demonstrace proti režimu. Od té doby jsem chodil fotit na všechny akce, jako byl Palachův týden, výročí vzniku republiky v říjnu 1989 a podobně. Moje kniha 1989 také nezačíná listopadem, má čtyři kapitoly. První začíná právě 21. srpna 1988, druhá je o pádu Berlínské zdi, třetí o revoluci v Československu a čtvrtá o rumunské revoluci. Kniha tak mapuje rozpad celého východního bloku. Dne 11. listopadu 1989 jsem byl v Berlíně a fotil pád Berlínské zdi. Focení bylo složité, protože jsem neměl vízum NSR. Až na čtvrtém checkpointu se mi podařilo se ilegálně dostat do Západního Berlína. Západoněmečtí pohraničníci pouze chtěli vidět pasy nad hlavou. Nevšimli si, že ten můj má jinou barvu než východoněmecký. Což bylo pro focení zásadní, protože zeď se bořila ze západní strany. Ze strany východního Berlína se ke zdi ani nedalo dostat, byl tam systém ostnatých drátů a volného „pole“, přes které se tehdy ještě nedalo ke zdi projít.  

Bezprostředně poté, co jsi se vrátil z Berlína, se 17. listopadu konala studentská demonstrace v Praze. Prošel jsi z Albertova až na Národní třídu.

Už jsem byl zkušený fotograf demonstrací. Bylo mi sice jen 24 let, ale pochopil jsem, že po pádu Berlínské zdi musí režim padnout i u nás. Že jsme po pádu zdi na řadě my. 17. listopad jsem fotil od začátku na Albertově. Studenti měli povolen průvod na Vyšehradský hřbitov, kde měla akce skončit. Většina demonstrantů ale pokračovala Vyšehradskou ulicí, kde stál první kordon policistů. Pro mě je Vyšehradská důležitá, protože tam vznikly první fotky demonstrantů s policisty. Na Národní třídě už byl kordon policistů obrovský. Došlo mi, že nemůžu mít fotky pouze z jedné strany. Že musím fotit i přes policisty. Většina fotografů stála u Máje, já jsem byl na úrovni tehdejšího lahůdkářství Paukert. Trvalo desítky minut, než policie uzavřela celou Národní. Studenti seděli na zemi a zapálili svíčky. V jednu chvíli policisté trochu ustoupili a svíčky se ocitly pár metrů před nimi. V ten moment jsem byl na straně studentů a za pár vteřin vznikly důležité fotky. Potom jsem se přesunul ke kavárně Slavia, kam začaly najíždět zásahové jednotky, a došlo k tomu strašnému zákroku. Tehdy byla technika drahá a fotilo se na film, měl jsem strach, že o materiál přijdu, takže jsem byl rád, že se mi podařilo odejít včas a nafocený materiál zachránit.

PODCAST: Co nám dá ČT za to, že jí budeme platit víc? A jak to dopadne s Václavem Moravcem?

Kde a za jakých okolností vznikla ikonická fotografie s vlajkou, která tvoří ústřední motiv letošního festivalu Nezlomní a obětovaní?

Tahle fotka už není ze 17. listopadu, ale z demonstrace na Václavském náměstí. Vznikla tak, že jsem vylezl na pomník svatého Václava. Viděl jsem, jak vlajka putuje nad hlavami, a bylo mi jasné, že nejlepší záběr bude z co největší výšky.  

Jak pokračovala tvá kariéra fotografa dál?

V roce 1989 a 1990 jsem pokračoval ve focení v Rumunsku. Tyto fotky tvoří čtvrtou kapitolu mé knihy. U nás jsem fotil třeba první svobodný silvestr na Václaváku, zvolení Václava Havla prezidentem, zkrátka celý konec socialismu u nás a v Evropě. Byla to totiž nejdůležitější událost v mém životě, která mi umožnila svobodně dělat moji milovanou práci. Takže jsem pokračoval ve focení rozpadu Sovětského svazu, války v bývalé Jugoslávii a dalších válečných konfliktů a krizových oblastí. Později, v časopisu Reflex, jsem už jezdil fotit po celém světě. V té době vznikl také náš společný dokument Ďábel v nás, který budou moct diváci vidět i na festivalu. Natáčeli jsme v Libérii, Angole, Iráku a na dalších místech. Když mi to vyjde, rád přijdu po promítání na besedu.  

Na čem pracuješ v těchto dnech?  

Chystal jsem knihu o Severní Koreji. Jako jednomu z mála se mi tam podařilo během 14 let dostat třikrát. Dvakrát jsem tam byl jako součást oficiální delegace Lubomíra Zaorálka a jednou jako turista. Knihu doprovodí i výstava, která začala 26. září v Karolinu a končit bude 26. listopadu. Je to sedmá kniha, kterou vydávám, a je pro mě strašně důležitá. Když jsem byl v Koreji v roce 2005 s delegací Lubomíra Zaorálka a v roce 2007 jako turista, vládl ještě Kim Čong-il. V rámci delegace jsem mohl fotit a nikdo mi nic nevymazal, nedeportoval mě na letiště nebo nezavřel. Jako turista jsem o dva roky později jel osm hodin vlakem, ze kterého je stav té země vidět. Měl jsem celou dobu stažené okénko a fotografoval. Vagón byl sice zamčený celou cestu, ale nebyl v něm žádný hlídač. A to jsou nejcennější fotky. Časopis Stern z toho dokonce udělal 14stránkovou reportáž a editorial. V roce 2019 jsem se do Koreji dostal znovu se Zaorálkem. Už vládl syn Kim Čong-un, který sice postavil pár mrakodrapů, nechal nabarvit domy a otevřel pár obchodů, ale jeho režim je ještě brutálnější. Nechává dokonce popravovat členy své rodiny. Souvisí to možná i s technologickým vývojem. Do země se dostávají filmy na flashkách z Číny nebo Jižní Koreje a lidé vidí, že se nemají tak báječně, jak jim Kimové posledních 60 let říkají. A proto režim ještě přitvrdil. Výstava a knížka jsou pro mě důležité i proto, že se v současnosti dvě největší světové zrůdy, Putin a Kim, spojily. Takže je bohužel vlastně i aktuální.