Na palubě letu Swiss Air LX780 z Curychu do Bruselu došlo ve středu k dramatické situaci. Jeden z cestujících se potýkal s vážnými zdravotními problémy. Podle ...
Jsou dva způsoby, jak se dívat na Trumpovo volební vítězství. Ten první: Trump radikálně přestavěl americkou politickou scénu, daří se mu to, čemu se v americké hantýrce říká „realignment“. Buduje koalici založenou na pracujících a drobných podnikatelích, která maže rasové rozdíly a devalvuje příslušnost k elitám, definovaným vzdělanostními či kariérními milníky. Buduje takzvanou populistickou koalici či koalici dělnické třídy – to jsou technické termíny, jež mají v Americe svou tradici a nelze je chápat v doslovném významu. Prohrála politika identity, politika předepisující lidem určité chování podle toho, jestli jsou ženy, jakou mají barvu kůže, sexuální orientaci atd.
Ten druhý: Výsledek voleb byl upečený dlouho dopředu, měl své strukturální důvody a důvody politické profesionality. I jiný kompetentní republikánský kandidát by porazil Kamalu Harrisovou v roce 2024.
Vítězství Donalda Trumpa bylo tak přesvědčivé, že najdeme oporu pro oba pohledy.
Můžeme se podívat na nějaký exit poll (i když ty jsou zpřesňovány až postupně) a nebudeme mít nouzi o šokující zjištění. Například: bělošky žijící na předměstích volily Trumpa poměrem 51 : 47 procent. To je naprosto drtivý výsledek pro Kamalu Harrisovou, protože lidé z amerických předměstí jsou považováni za symbol střední třídy, tedy ne ti úplně nejméně vzdělaní a ekonomicky živořící. S touto demografickou skupinou měl Trump problém již dřív, ztrácel mezi nimi už v průběhu svého úřadování. A pak, poté, co Nejvyšší soud zrušil nález Roe vs. Wade a tím zaručené právo na potrat, měly být tyto ženy tím, kdo zasadí Trumpovi rozhodující ránu. Reprodukční práva, jak zní současný americký preferovaný termín, měla být pro ně tím nejdůležitějším, podle čeho se rozhodují. Zaznívalo to v nejrůznějších formách v projevech, předvolebních spotech a výtvorech influencerů. Několik extrémních případů žen, jimž byl odepřen potrat v republikánských státech, bylo mnohokrát připomínáno v médiích. A pak… 51 : 47.
Pak tu jsou černoši, spolehlivě demokratická voličská skupina od 60. let. „Romney vás znovu spoutá řetězy,“ varoval je v kampani v roce 2012 Joe Biden. Takovou demagogickou rétoriku uplatňovali demokrati vůči černochům zcela běžně. „Volte mě, nemáte co ztratit,“ zněl poněkud vulgární apel na černochy. V kampani zaznívala varování, že Trump zavede nacistický režim, v němž budou rasové menšiny nahnány do koncentračních táborů (v nejbizarnějších apelech, jež měly evokovat Hitlerovu diktaturu, se to hemžilo temnými obrazy ostnatých drátů, a dokonce železničních transportů, což tedy zní v Americe, jež, jak známo, nedisponuje hustou železniční sítí, zvlášť praštěně). V roce 2020 jich hlasovalo pro Trumpa 8 procent, tentokrát 15.
Pak tu jsou Hispánci. Ti nejsou tak přísně „chováni v demokratické rezervaci“ jako černoši, v minulosti dost hlasovali třeba pro George W. Bushe nebo pro jeho bratra Jeba na Floridě. Ale v roce 2020 jich hlasovalo pro Trumpa 38 procent (v roce 2016 dokonce jen 28 procent). Nyní měli být znechuceni Trumpovými útoky na ilegální imigranty, v posledních týdnech je měl zvednout ze židlí výrok komika na Trumpově mítinku, že Portoriko je plovoucí hromada odpadků. Ale hlasovalo jich pro Trumpa 41 procent. A média obletěl data point o okresu Starr v Texasu, který je z 97 procent hispánský a hlasoval pro republikána poprvé po více než sto letech.
Jenže Trump si polepšil prakticky v každé demografické skupině, ať vzorek řežete, jak chcete. A po celé zemi. Ze spolehlivě demokratického New Yorku je div ne swing state a letité sny o tom, že spolehlivě republikánský Texas je už už na prahu změny, se opět odkládají na neurčito.
A jaké je tedy to strukturální vysvětlení? Jeho nejdůležitější body jsou inflace, imigrace a Kamala Harrisová.
Po nástupu v roce 2021 demokrati schválili zákon jménem American Rescue Plan, který přiléval do ekonomiky 1,9 bilionu dolarů. Ekonomové, včetně některých mainstreamových, liberálních ekonomů, je varovali, že je to moc, že ekonomika nemá produkční kapacity, které by byly s to na takový poptávkový stimul zareagovat. Nedali si říct, a tak se inflace, jež by po covidu tak jako tak nějaká byla, vyšplhala na deset procent, což je v Americe hodně.
Američané byli po generace zvyklí na nízkou inflaci, takže zapomněli, jak destruktivní je. Dobře to vysvětlil analytik Sean Trende. „V případě nezaměstnanosti je stále zaměstnáno ohromné množství lidí, spousta nezaměstnaných očekává, že budou přijati zpět, atd. Když získáte práci, je z velké části hotovo,“ napsal nedávno na Twitteru. „Inflace je jiná. Pociťují ji lidé všech příjmových skupin… Zaznamenáte ji, když uvažujete o stěhování a zjistíte, že úrok na úvěru, který byste si mohli vzít, je třikrát vyšší, než platíte teď… A jde o to, že když inflace skončí, tak ještě neskončila. Ceny zůstávají zvýšené, což je bída, dokud se očekávání lidí neusadí. Ano, možná vám přidávají a možná si i matematicky polepšíte, ale většina lidí není homo economicus a řekne něco jako ,to zvýšení platu je hezké, ale většinou z něj zaplatím účet za potraviny‘.“ A i když statistici oznámí, že inflace začala klesat, myslí tím jen, že míra inflace začala klesat, takže ceny pořád trochu rostou. „Inflace je prostě opravdu, ale opravdu na houby, postihuje mnohem více lidí než nezaměstnanost a její odeznění trvá déle než u jiných ekonomicky významných ukazatelů.“
Je ironie, že tuhle chybu udělali demokrati právě v čele s prezidentem, který byl v Senátu od roku 1973, zažil prezidenta Cartera, takže by si měl právě on, když už ne jiní, pamatovat, co napáchá inflace. Ale udělali ji a teď sklidili následky.
Pak je tu migrace. Nikdo neví, kolik přesně ilegálních migrantů za dobu Bidenova úřadování do země přišlo, řekněme sedm milionů. Bylo to vědomé, záměrné rozhodnutí demokratů, kteří bleskově zrušili Trumpova vládní nařízení, jež proud migrantů zarazila. Udělali to, protože pro významnou část demokratických politiků a aktivistů je to věc přesvědčení. V jejich kruzích je prostě přijímáno jako běžný a správný názor, že kdokoli má právo přijít do Ameriky a zůstat tam. Fenomén „sanctuary cities“, tedy jurisdikcí, kde se místní orgány rozhodly, že nebudou ve věcech imigrace spolupracovat s federálními, je toho institucionálním vyjádřením. Když takoví lidé zjistí, že to přehnali, začnou narychlo hranici zase zavírat a slibovat, že teď už budou dodržovat zákony, tak neuvěříte, že se doopravdy změnili. Demokrati teď sklízejí následky.
A konečně je tu Kamala Harrisová, která z demokratických primárek v roce 2019 odstoupila, ještě než se začalo hlasovat. Její počínání ve funkci viceprezidentky dojem, že není příliš obratná politička, nijak nerozptýlilo. Kandidátkou se stala v atypické situaci, tři měsíce před volbami. Zdá se, že by potřebovala, aby se jí stala buď dřív, aby měla možnost se profilovat, anebo později, aby se stihla k volbám promlčet. Ty tři měsíce byly vražedné, protože když už nemohla mlčet, všechny obavy se potvrdily. Ač musela vidět stejná čísla jako kdokoli jiný o tom, že Bidenova administrativa je nepopulární, nedokázala říct, co by byla udělala jinak a co bude dělat jinak. Takže zbyla strategie, že lidé mají hlasovat pro Harrisovou, protože Trump je Hitler a ona bude první ženou, první Afroameričankou a první indickou Američankou v Bílém domě.
To by byl obtížný úkol i pro ty nejnadanější politiky, jaké demokrati v nedávné historii měli, jako pro Billa Clintona nebo Baracka Obamu. Ale oni měli Kamalu Harrisovou. Uzavřeme tím, že si ukážeme její dovednost na jednom příkladu, kterému se nedostalo tolik publicity, snad proto, že neprezentuje žádné žhavé politické téma. Ale právě proto je na něm vidět, jak to vypadá, když někdo zoufale postrádá základy politického řemesla.
Na říjnovém mítinku v Michiganu jde všechno dobře, dav skanduje „Kamala! Kamala!“. A co udělá Harrisová? „A teď chci, abyste každý vykřikli své jméno,“ vyzve dav. „Protože jde o nás o všechny,“ vysvětluje. Jenže dav rozpačitě zmlkne, protože co může jiného dělat?
Jak vidíme, výběrem této kandidátky se demokrati dostali až na samé dno. Není záruka, že z debaklu vyvodí dobré důsledky pro svou politiku, ale je tu aspoň šance. Stejně tak není žádná záruka, že Donald Trump využije svého vítězství produktivním způsobem, Ale je tu aspoň šance. A když už nic jiného, aspoň jeho přesvědčivé, široce založené vítězství jednou provždy vyřídilo argument, že kdo nesouhlasí s progresivními demokraty, je nacista a rasista. A Trumpa zbavilo pokušení zpochybnit výsledek voleb.
00:02
