Na Němce klatby platí

KOMENTÁŘ

Na Němce klatby platí
Stará dobrá Spolková republika je minulostí, pohřbilo ji nikoli sjednocení, ale Angela Merkelová a její slavný výrok z roku 2015 o tom, že to Němci zvládnou, píše Jiří Peňás. Foto: Z titulní strany Týdeníku Echo č. 6/2025
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Trump vs. Ukrajina a Evropa v slzách. Šípová prodává ledvinu a Pekarová končí

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Byly doby, kdy sledovat (západo)německé volby bylo zajímavé jen pro toho, kdo to měl rád a trochu se nudil. Soutěžily dvě masové klasické politické strany: sociální demokracie (SPD) pro dělnictvo a zaměstnance – a křesťanští demokraté a sociálové (CDU-CSU) pro střední stav, zemědělce a Bavory. Do toho pár procenty zasahovali ještě liberálové (FDP) pro intelektuály a podnikatele, pak se koncem 70. let přidali Zelení (ti byli dejme tomu pro nonkonformisty, mládež a feministky), ale stále to bylo přehledné a konsenzuální. Radikálové nalevo i napravo byli téměř bez vlivu.

To je už dávno. Stará dobrá Spolková republika je minulostí, pohřbilo ji nikoli sjednocení, ale Angela Merkelová a její slavný výrok z roku 2015 o tom, že to Němci zvládnou. Tehdy jí za to v Německu aplaudovalo mnoho lidí, i když zdaleka ne všichni, ale dost na to, aby se ostatní raději drželi zpět. Aplaudujících se našlo dost i u nás: opět nikoli všichni, ale mnozí novináři, moralisté a vůbec takzvaní experti a odborníci na Německo a na svět. Ti všichni v jejím absurdním odhodlání otevřít hranice pro příval milionu lidí z dosti odlišných kultur – a už je nikdy nezavřít – viděli něco příkladného a následováníhodného.

 

Byl to přitom akt ani ne tak lidskosti, jako spíše zbabělosti: nyní o tom Angela Merkelová píše ve svých pamětech, kde pozoruhodně otevřeně (ale bez špetky sebekritiky) přiznává, že hlavní motivací byl strach, že v případě, že by hranice neotevřela, vrhla by se na ni média a ona by to neustála. Toto oportunistické rozhodnutí, stojící na velmi pochybných základech, pak označila za „alternativlos“, akt, který neměl alternativu.

Německo se začalo (mělo k tomu nakročeno už předtím) rapidně měnit – jen dosti zaslepený člověk by mohl říct, že k lepšímu. Logickým a přirozeným důsledkem toho byl vzestup strany, která si alternativu dala do názvu, AfD. Není to strana andělů, ale je výsledkem toho, co se stane, když se potlačuje kritika. Deset let je tato strana v klatbě, přestože demokracie je založena na diskusi a hledání alternativ. Její „alternativa“ je však nedotknutelná. Strana, která původně začínala na pár procentech coby strana kritiků eura, se postupně stala druhou nejsilnější – každý její další volební úspěch byl však provázen ujištěním, že s takovou stranou nikdo spolupracovat nebude.

Přitom je zřejmé, že její vzestup je výsledkem neochoty tzv. demokratických stran přiznat, že Německo má velký problém. A že si ho udělalo právě neochotou „demokratů“ ten problém řešit – nebo ho alespoň brát vážně. Čím více migrační problém rostl a čím více sílila AfD, tím více se dostávala do klatby.

Dalo by se tomu říkat Midasův efekt. Král Midas byl potrestán bohy tak, že vše, čeho se dotkl, proměnilo se ve zlato, takže umíral hlady. V Německu léta platilo, že čeho se dotkne AfD, nestane se zlatem, nýbrž odpadem, kterého se nesmí ostatní dotknout, natož ho dát do úst. To znamená, že o tom, co je kontaminováno AfD, již nelze otevřeně diskutovat, což samozřejmě platilo především pro otázky migrace. Každý, kdo zpochybňoval politiku otevřených hranic a nekontrolovatelného přísunu migrantů, mohl být, a zpravidla byl, obviněn z toho, že fandí AfD, čímž debata rychle skončila. Touto blokací kritiky (a rozumu) se stalo, že poprvé od války je v Německu mnoho lidí, kteří se vážně obávají o budoucnost své země.

Otázkou, jak se mohlo stát, že „racionální“ stát, který kdysi disponoval tak realistickými politiky, jako byli Helmut Schmidt nebo Helmut Kohl, se dostal do takové pasti. Většina občanů by nikdy nesouhlasila s politikou otevřených hranic, která se v Německu v posledním desetiletí téměř bez zábran realizovala. A to natolik, že se Německo stalo zemí, do které měl (a dosud má) volný vstup každý, kdo vyslovil slovo „azyl“. S tím, čemu se kdysi říkalo „právo na azyl“, to dávno nemá nic společného.

Přesto německá politika a hlavní média po celá ta léta v podstatě předstíraly, že se nic vážného neděje, že se „to zvládne“, že je to vlastně pozitivní vývoj, který Němce obohatí. Kdo tvrdil něco jiného, byl dlouhá léta podezřelý – že sympatizuje s AfD. A to bylo silnější než všechny argumenty. Německá demokracie se tak zablokovala a zabetonovala v pozicích, ze kterých se nemůže pohnout. Musela by přiznat, že alternativy existují – a existovaly.

Lze se obávat, že se toho moc nezmění ani po víkendových volbách. Klatby na disciplinované Němce platí. I kdyby to mělo znamenat Finis Germaniae. Možná právě to chtějí.

×

Podobné články