Prezident Biden totiž čelí rozšířeným pochybnostem o tom, zda ve svých 81 letech ještě na funkci stačí (má je okolo 75 procent Američanů). Lidé ho vidí v televizi. Rozhodně mu nepřilepšila ani únorová zpráva zvláštního vyšetřovatele Roberta Hura.
Foto: Shutterstock
1
Rusko odpálilo na Ukrajinu mezikontinentální raketu. Podle ukrajinského letectva mířila na město Dnipro na východě země. Informuje o tom agentura AP. Podle ...
Když po dlouhém suchu zaprší, může to působit jako průtrž. Etablovaná americká média si v posledních letech vysloužila pověst kampaňových úřadů, které vnucují publiku ideologickou agendu, o niž nestojí, a k politickým tématům přistupují zcela tendenčně. K nim přistupovala více méně tendenčně takřka od nepaměti, ale v posledních letech, od té doby, co část novinářů vzala jako svou povinnost stát se součástí protitrumpovské #resistance, to bylo horší.
Teď New York Times zveřejnily analýzu harvardské molekulární bioložky Aliny Chan, která se etablovala jako jeden z předních hlasů argumentujících pro to, že virus covidu 19 unikl z laboratoře ve Wu-chanu. To už delší dobu není nepublikovatelný názor, i oficiální stanovisko amerických zpravodajských služeb dnes je, že laboratorní původ viru nelze vyloučit. Ale je to docela velký krok pro New York Times, jež měly do hypotézy o přirozeném vzniku viru dost nainvestováno. Jak při této příležitosti připomněla řada lidí na sociálních sítích, New York Times v době covidu vyhodily svého zkušeného reportéra pro tuto oblast Donalda McNeila na nátlak woke svazáků v redakci a téma pandemie svěřily reportérce, jež se dopustila mnohých chyb. Se zvláštním gustem byl připomínán její tweet z května 2021, že „jednoho dne přestaneme mluvit o teorii úniku z laboratoře a přiznáme její rasistické kořeny“.
To bylo, nebo aspoň mělo být, od počátku podezřelé. Vždyť názor, že virus unikl z čínské laboratoře, nemusí vyznít o nic rasističtěji než názor, že virus se vyvinul díky tomu, že Číňani jedí odpornou havěť, kterou prodávají na nechutných, nehygienických tržištích. Dnes je jasné, že hlavním motivem bylo, že skupina vlivných amerických vědců s Wuchanským institutem spolupracovala a rasismus byl příhodnou kamufláží, jak učinit laboratorní hypotézu toxickou.
Jako kdyby to bylo málo, víkendový magazín New York Times přinesl reportáž o pádu kdysi uctívaného a nedotknutelného ideologa progresivního rasismu Ibrama X. Kendiho. New York Times se vede ekonomicky dobře, v době internetu se jim podařilo stát se tím lídrem mediálního trhu pro vzdělané liberální publikum. Jiným se vede špatně. Washington Post, který od Bidenova nástupu do funkce přišel o 15 procent předplatitelů a loni prodělal 77 milionů dolarů, v úterý vyhodil šéfredaktorku a najal do vedení redaktory z Wall Street Journal a britského Daily Telegraph.
Dobře se nevede ani časopisu Time který dávno ztratil svou váhu a jeho kdysi sledované každoroční obálce s „osobností roku“ věnují pozornost snad už jen někteří čeští zpravodajové. Nicméně existuje, šéfem jeho washingtonské redakce je zkušený novinář a ten vedl rozhovor s prezidentem Bidenem, jenž byl nyní zveřejněn. U toho se zastavíme, neboť to je hlavním tématem našeho komentáře.
Prezident Biden totiž čelí rozšířeným pochybnostem o tom, zda ve svých 81 letech ještě na funkci stačí (má je okolo 75 procent Američanů). Lidé ho vidí v televizi. Rozhodně mu nepřilepšila ani únorová zpráva zvláštního vyšetřovatele Roberta Hura. Ten byl jmenován, aby vyšetřil, jak naložit se zjištěním, že i Biden, tak jako Trump, doma neoprávněně přechovával utajované dokumenty. Hur se rozhodl ho neobvinit a předpokládatelná reakce republikánů – dvojí metr, Trump je stíhaný a Biden ne! – byla oslazena Hurovým zdůvodněním, proč se ho rozhodl neobvinit. Ve své zprávě (kterou byl ze zákona povinen napsat) Hur vysvětlil, že tak jako každý americký žalobce zvažoval nejen své posouzení zákonné situace, ale taky to, jaká je pravděpodobnost, že by stíhání vedlo k odsouzení. A usoudil, že malá, neboť v americkém porotním soudnictví by prezident zapůsobil na porotu „jako sympatický starý pán, který to myslí dobře a má špatnou paměť“. Takový dojem si udělal z pětihodinového výslechu Bidena, který vedl.
V této situaci zřejmě Bílý dům usoudil, že nemůže nereagovat. Biden svolal neplánovanou tiskovou konferenci. Spletl si při ní jména vůdců Egypta a Mexika.
Ta konference byla vzácnost. Biden se tiskovým konferencím vyhýbá, dělá jich méně než kterýkoli prezident v nedávné historii. George Bush starší měl za jedno funkční období 90 sólových tiskových konferencí, Bill Clinton 59, George Bush mladší 49, Barack Obama 64 a Donald Trump za jedno období 44. Joe Biden jich zatím, půl roku před koncem funkčního období, měl 14.
O nic aktivnější není ani v poskytování rozhovorů. Analytik New York Times Ezra Klein spočítal, že v tomto bodě svého úřadování dal Obama 400 rozhovorů, Trump přes 300, ale Biden ani 100.
Analytika New York Times citujeme proto, že tento liberální deník má důvod být s Bidenem nespokojen – Biden se mu vyhýbá. Nikdo by se nedivil, kdyby odmítl dát rozhovor třeba Fox News. Ale on se vyhýbá prakticky všem médiím označovaným za seriózní – těm, kde bez ohledu na celkovou agendu média novinářům tradice velí při vedení rozhovoru jen nehladit po srsti. Každý prezident od F. D. Roosevelta (možná s výjimkou Eisenhowera) poskytl rozhovor reportérům New York Times. Každý prezident v posledních desetiletích poskytl rozhovor Washington Post. Biden ne (Trump, který opakovaně označoval novináře za nepřátele a výrobce „fake news“, ve skutečnosti s těmi, které uznal za vlivné a zajímavé, mluvil rád, nezřídka je i kontaktoval sám od sebe. Třeba reportérka New York Times Maggie Habermanová z toho vytěžila knihu). Biden dával rozhovory lifestylovým nebo přátelským novinářům, ale těm standardním, o konfrontačních nemluvě, se vyhýbá. To třeba Bernie Sanders šel do podcastu Joea Rogana. Stejně tak se Biden pokud možno vyhýbá jakýmkoli situacím, kdy by mohl dostávat neplánované otázky od občanů. Procházelo mu to v kampani v roce 2020, kdy to mohl svádět na covid.
Počátkem května Bílý dům dohodl s Donaldem Trumpem předvolební debaty. Budou jen dvě místo desítky let obvyklých tří a budou relativně brzy – v červnu a v září, takže ať už se tam bude dít cokoli, lze doufat, že na to voliči do listopadu zapomenou.
V úterý taky deník Wall Street Journal přinesl ve zpravodajství text o tom, jak Biden působí při uzavřených jednáních. Reportéři uvádějí, že mluvili s 45 lidmi, demokraty i republikány, dali velký prostor mluvčímu Bílého domu všechno komentovat. Dali si i záležet, aby připomněli, že se občas plete i Donald Trump. Nicméně i při vší snaze článek dopadá tvrdě. Nezaujatý čtenář si z něj musí odnést dojem, že Bidenova kondice je přinejlepším proměnlivá. Někdy je ve formě, ale někdy působí tak, jak ho všichni znají z televize. Opakovaně se stává, že Biden buď přenechává prostor podřízeným, anebo tvrdí něco, co není pravda. A přinejhorším je právě taková, jak mu připadá na otřesných videích, jež se objevují takřka denně.
Takže je namístě podezření, že Time zvolil Bílý dům pro rozhovor proto, že jeho vliv není, co býval. Čtenář neví, co je horší: zda to, že redakce považovala za nutné připojit k rozhovoru samostatný factchecking, v němž koriguje tvrzení typu, že Japonsko nevynakládá na obranu 3 procenta HDP, nýbrž hodlá do roku 2027 vynakládat procenta dvě a zatím vydává jedno. Anebo to, že v celých dlouhých pasážích rozhovoru (který byl podle redakce „lehce redigovaný“) prostě není možné ani s maximální empatií rozumět, co vlastně Joe Biden říká. Jak naložit s tím, když se opakovaně přeříkává a pak opravuje v té samé věci (že se Putin rozhodl jít „na Rusko“, respektive „na Moskvu“, čímž myslel na Ukrajinu? Člověk tak nějak pochopí jeho ukrajinskou politiku. Ale když tvrdí, že EU vynakládá na podporu Ukrajiny vyšší částku než USA, tak při jeho stavu nevíte, zda toto nepravdivé tvrzení říká z nějakého politického důvodu, anebo že mu opravdu věří.
Pro typického voliče je asi důležitější to, zda ho Biden přesvědčí, že se nemá hůř než dřív, protože pocit, že je inflace ochudila, je mezi Američany rozšířený. Těžko říct, zda ho ohledně tohoto klíčového tématu přesvědčí takovýmto povídáním:
„Nárůst mezd přesáhl to, co náklady inflace,“ (zde si můžete kliknout na redakční factcheck, podle něhož rostly mzdy rychleji než inflace jen posledních 12 měsíců) „o nichž mluvíte jako o cenách, které jsou předcovidové ceny. Ceny před covidem nejsou totéž jako ať už ano, nebo ne – americká, korporátní Amerika teď okrádá veřejnost. To je všechno od ,shrinkflace‘ až po to, co se děje, pokud jde o způsob, jakým uměle výrazně pohybují, aby zvýšili své, své, své, své, své, své zisky. To není totéž co inflace. To je zdražování.“
Nejeden úzkostněji disponovaný volič by si z toho mohl odnést znepokojivý dojem, že pod vedením „starého dobrého strýčka Joea“, kterého volil, aby se svět trochu uklidnil, se místo toho Amerika řítí neřízena vstříc nejisté budoucnosti. Možná se mu vynoří matné útržky vzpomínek na to, co kdysi četl o pozdním římském císařství, a napadne ho, že jejich systém neprodukoval o moc bizarnější nebo nekvalifikovanější vůdce než ten jeho současný.
00:02
