Geniální umělkyně zneužívá moc. Bůh vidí všechno, i Lydii Tár

CATE BLANCHETTOVÁ VE FILMU TÁR

Geniální umělkyně zneužívá moc. Bůh vidí všechno, i Lydii Tár
Cate Blanchettová jako dirigentka Lydia Tár. Foto: Profimedia.cz
1
Týdeník

Martin Weiss

Od filmového průmyslu se dnes často žádá, aby produkoval víc „relevantních“ děl. Přesto se opakovaně proderou k úspěchu filmy elitářské, i z tak exkluzivního a se západní tradicí spjatého prostředí, jako je svět špičkové vážné hudby. I toho, kdo říká, že chce vidět příběhy obyčejných lidí, ve skutečnosti tak jako odjakživa přitahují příběhy lidí výjimečných.

Vážná hudba dnes už nezasahuje do světa populární kultury, ale i někteří tvůrci popkultury vědí, co zůstává masám utajeno – je to svět velkých výkonů a velkých emocí. A od Aronofského Černé labutě (2011) se o žádném filmu z tohoto prostředí nemluvilo jako o oscarovém materiálu tolik jako teď o americkém filmu Tár.

Příběh pádu (fiktivní) dirigentky jménem Lydia Tár zároveň obsahuje některé, řekněme, aktualizační prvky. Mnozí američtí kritici se takto na film dívali a řešili, zda je to víc film o „cancel culture“, nebo o #MeToo. Je přitom o obojím, ale ne tak, že by se k tomu chtěl vyjádřit. Prostě tyto jevy zaznamenává. Pokud ten film je „o něčem“, tak o moci.

Režisér Todd Field od roku 2001 natočil jen tři celovečerní snímky. Tár na ty předchozí navazuje v tom, jak nevnáší do filmu žádná hotová schémata, nic tam není na efekt, všechno, co vidíme, se postupně rodí z trpělivého, upřeného pozorování postav. To, co se na první pohled zdá jako nepochopitelné, nám poznenáhlu ukazují jako pochopitelné. Zatímco ten první, V ložnici, se trochu vleče a ten druhý, Jako malé děti (2006), je přece jen trochu vymyšlený, Tár je i při svých dvou a půl hodinách strhující od začátku do konce. Jeho nejsilnější stránkou je fenomenální výkon Cate Blanchettové v hlavní roli, bez níž by film nebyl (doslova – režisér řekl, že by ho bez ní netočil), ale žádné slabé stránky nemá. Žádá ovšem od diváka od prvního okamžiku pozornost. Nic vám neusnadní.

Lydia Tár má manýry primadony a člověka zručného v budování své image. Když ji na počátku vidíme na veřejné diskusi moderované Adamem Gopnikem (skutečný redaktor časopisu New Yorker, ve filmu hraje sám sebe), je to na hranici parodie. Je předčítán Lydiin životopis, v němž nechybí vedle Harvardu, dirigování a sbírání prestižních cen ani několikaletý pobyt mezi domorodci v amazonské džungli. Její chystaná kniha se jmenuje Tár on Tár.

Vidíme Lydii plynně přecházet mezi angličtinou a němčinou, oboje prokládané francouzskými slovíčky. Nyní diriguje Berlínskou filharmonii. New York nebo Londýn není špatný, ale, dovídáme se, Berlín je absolutní vrchol. I co se týče benefitů. Lydia má rozlehlý moderní byt v brutalistickém stylu a ještě jeden, kterému říká „kumbál“ a normální smrtelník by ho označil za slušný byt. Po Berlíně řídí svůj Porsche Taycan, přes Atlantik létá business class, ale to jen, když jí její ctitel, finančník, nedá k dispozici svůj private jet. Lydia má osobní asistentku a z toho, jak s ní zachází – podrž, přines –, by nás nenapadlo, že i ona je nadějná dirigentka.

Je tu ale hudba. Ta je vlastně jednou z hlavních postav filmu, nelze ji nijak obejít. Proto tvůrci považovali za nutné, aby Kate Blanchettová sama dirigovala.

Celý text Martina Weisse si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.