„Kam až mohu padnout?“ Češka strávila deset let v ruském gulagu

Unikátní svědectví Češky Heleny Frischerové, která byla za Stalinova režimu v rámci „Velkého teroru“ na deset let poslána do sovětského gulagu, je po desítkách let přístupné i v její rodné zemi. Vzpomínky psané rusky vyšly v češtině pod názvem Dny mého života. „Jak dlouho ještě? A kam, proboha, kam?“ líčí Helena v úvodu knihy zoufalství z cesty do gulagu. Zatčena byla v roce 1937 v Moskvě, kde žila se svým manželem. V gulagu vystřídala řadu rolí, od pomocnice v psychiatrické léčebně až po švadlenu pro loutkové divadlo.

O životě Heleny Frischerové se o období před zatčením příliš neví. Například se ale ví, že pochází ze židovské rodiny z Prostějova. V roce 1932 vstoupila do Komunistické strany Československa. „Její manžel Abraham byl nezaměstnaný, patrně pro jeho komunistické názory, a tak podal žádost na pražské zastupitelství, aby v SSSR dostal vízum a práci,“ řekla na představení knihy Dny mého života v Knihovně Václava Havla Alena Machoninová, která je autorkou doslovu. Stalo se tak na podzim roku 1932.

O pár měsíců později přijela za svým manželem do Moskvy i Helena. Živila se například jako učitelka němčiny dětí emigrantů z Rakouska. Helenin manžel pomáhal jako inženýr při budování moskevského metra. Frischerovi žili v domě pro zahraniční odborníky až do 19. listopadu 1937.  Abraham a Helena Frischerovi se podle vykonstruovaného obvinění podíleli na kontrarevoluční činnosti.

Spekulovalo se o tom, že vinu na obvinění manželů Frischerových nese také román Moskva – hranice od Jiřího Weila, jehož se stali předobrazy. „Ať už to tak bylo či ne, obvinění by se nejspíš stejně nevyhnuli,“ řekla Machoninová.

Abraham byl v roce 1938 popraven a Helena odsouzena k deseti letům v nápravně pracovních táborech. Helenina próza, kterou napsala rusky po propuštění z tábora v republice Komi na severu Ruska, začíná cestou vlakem do gulagu.

V gulagu se Helena podílela na stavbě železnice, pracovala v táborové psychiatrické léčebně a šila kostýmy pro loutkové divadlo, které bylo určené pro personál, jenž vězně hlídal. Po propuštění dostala Helena díky jednomu Rumunovi se svou kamarádkou a bývalou spoluvězeňkyní Petkevičovou práci na ambulanci jako pomocné ošetřovatelky. Rehabilitována byla až o devět let později, do Československa se nikdy nevrátila.

Po rehabilitaci se vrátila do Moskvy, kde pracovala v továrně na výrobu loutek, k tomu překládala z češtiny a němčiny.  „Dnes je to přesně čtyřicet let ode dne zatčení, smrti. Všechno, co následovalo, ztratilo přirozený sled, obrátilo se vzhůru nohama,“ psala v dopisu své kamarádce a bývalé spoluvězeňkyni Tamaře Petkevičové Helena.

„Kdo říká, že jsme to přežili?“ odpovídala Helena na otázku, jak se jí podařilo přežít. „Polevilo to, ale neznamená to, že jsem přežila,“ dodávala. Prostřednictví Červeného kříže se snažila zjistit, co se stalo s její rodinou, ale neúspěšně. Nikdy se nedozvěděla, že její otec zemřel během války v Terezíně. Helena zemřela roku 1984 v Moskvě.