3 Příběh Ryszarda Siwiece

První živá pochodeň. Ryszard Siwiec byl nesnesitelně zásadový člověk

PORTRÉT

Témata: ,

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyburcovala Ryszarda Siwiece k tragickému protestu. „Umírám, aby nezahynula svoboda,“ napsal. Stal se tak první z řady „živých pochodní“ spjatých s příběhem potlačení Pražského jara a zároveň svého druhu symbolem středoevropské solidarity.

Je 8. září roku 1968. Na varšavském Stadionu desetiletí Polské lidové republiky se konají celostátní dožínky. Filmové kroniky ukazují typické dobové obrázky: mladí tanečníci v krojích, nateklé obličeje komunistických pohlavárů, zemědělci nesoucí úrodu k pódiu, kde zasedá vedení Strany.

Idylu socialistického svátku přerušuje šokující událost. „V určité chvíli pískot, křik, sloup černého dýmu z diváckého ochozu,“ vypovídal později hasič hlídkující na hledišti. „Co se děje? Podívám se, hoří člověk. Běžím dolů, ale je takový zmatek, že není možné proběhnout, protože lidi utíkají.“ „Viděl jsem, že se ten člověk měnil jako chameleón. Celý planul barvami, od fialové až po zelenou, rozhazoval rukama,“ popisoval hrůznou scénu jiný ze svědků.

Funkcionáři StB, kteří se okamžitě na místě objevili, byli pak ve svých hlášeních méně působiví, ale přesnější. Ve zprávě z ohledání místa činu napsali: „U oběti byla nalezena kožená aktovka obsahující mimo jiné 29 protistátních letáků stejného obsahu napsaných na psacím stroji a začínajících slovy: „Protestuji proti nevyprovokované agresi proti bratrskému Československu!“ a končících „Umírám, aby nezahynula svoboda, pravda a lidstvo.“

Muž umírá o čtyři dny později v nemocnici. Navzdory těžkým popáleninám je při vědomí. U jeho smrtelné postele jsou nejčastějšími hosty příslušníci StB.

Kdo byl Ryszard Siwiec?

Dalo by se odpovědět: nikdo zvláštní, otec pěti děti, devětapadesátiletý účetní z potravinářských závodů v Przemyśli na jihovýchodě Polska. Nicméně bližší pohled na jeho biografii ukazuje určitou železnou logiku chování člověka, který vždy trval na vyznávaných hodnotách. Asi nejhlubší charakteristiku Siwiece skrývá poněkud hořké prohlášení jedné z jeho dcer: „Táta byl tak nesnesitelně slušným a zásadovým člověkem.“ Když v roce 1939 začala německá okupace, Siwiec rezignoval na svoji práci v místním finančním úřadě, aby nesloužil nacistům. Vzápětí se zapojil do činnosti polského „podzemního státu“ a působil v odbojové Zemské armádě. Z jeho dopisů, závěti či z pouhého výčtů památek, které ponechal svým dětem, je patrné, že svět Ryszarda Siwiece byl světem polského vlastenectví a katolicismu, který tolik lidí irituje, avšak většině dával sílu důstojně přežít všechny hrůzy 20. století.

Když německou okupaci vystřídala komunistická, odmítl nabídku práce ve škole (studoval na Lvovské univerzitě) s tím, že „nebude učit nesmysly“. Rádio naladěné na Svobodnou Evropu, produkce a rozšiřování protirežimních letáků, neustálé přemítání o politické situaci v Polsku a ve světě – tak vedl Ryszard Siwiec svůj dlouholetý soukromý boj proti režimu. Byla to doba, kdy protikomunistický odboj byl už zlikvidován, ale organizována demokratická opozice ještě nevznikla, a tak občan malého města jako Przemyśl – pokud nechtěl podlehnout vládní propagandě – neměl jinou možnost než podobnou „jednočlennou konspiraci“.

Pro svůj tragický čin se rozhodl zřejmě už na jaře roku 1968, kdy došlo k brutálnímu potlačení studentských nepokojů ve Varšavě. Posledním impulzem pak byla invaze do Československa. Pro člověka jako Ryszard Siwiec – vychovaného v tradiční polské úctě k armádě bojující za „naši a vaši svobodu“, musel být pohled na polské vojáky jako okupanty nesnesitelnou hanbou.

„Čtrnáct milionů Čechů a Slováků bylo přepadeno armádami reprezentujícími téměř tři sta milionů lidí. Vojáci bez špetky studu provedli invazi do malé, mírumilovné a bezbranné země, která nekladla žádný vojenský odpor. Hanba tohoto činu mluví sama za sebe,“ napsal.

V prvních dnech po tragédii celá Varšava je plná předávaných ústně zpráv o této události. Brzy však nastává mlčení. Svědkové se bojí, kameramani likvidují natočené pásky, někdo rozsévá informace o opilosti nebo psychické nemoci hořícího člověka. Ani rádio Svobodná Evropa zpočátku nebere tuto zprávu vážně. O činu Ryszarda Siwiece bude informovat až několik měsíců později, když světovým veřejným míněním otřese zpráva o smrti Jana Palacha.

Věděli, že je lepší to nefotit

Široká veřejnost mohla Siwiecův příběh poznat až po roce 1989, a to především díky detektivní práci režiséra Macieje Drygase, kterému se podařilo vypátrat jak řadu lidi, kteří byli svědky jeho činu (a 30 let o tom nemluvili), tak i několik vteřin filmových materiálů, ukrytých hluboko v archívech, které už nikdy neměly spatřit denní světlo. Drygasův film vypráví příběh Siwiece, ale vypovídá také mnoho o společnosti doby totality: možná stejně zajímavé jsou v něm totiž rozhovory se svědky Siwiecova upálení. S fotografy, kteří „věděli, že je lepší to nefotit“, nebo rozhlasovým komentátorem, který ujišťuje, že se „musel držet scénáře, přece na ploše stadiónu se dále tancovalo“. A mladou ženou, která popisuje: „Nakonec ho dostali do sanitky… Nebe bylo dále modré, dále hrála muzika. Nic se nezměnilo“…

V dobách komunismu byly noviny a vládní prohlášení plné vznešených deklarací o bratrství „socialistických národů“ – Poláků a Čechů. Ve skutečnosti však obě společnosti od sebe dělily přísně střežené hranice a neúnavná práce tajných služeb, které bránily polský socialismus před nákazou Pražského jara, a později Čechoslováky před vlivem zhoubných idejí Solidarity.

Obzvláště hořkou pachuť pak slovo „bratrství“ získalo, když se vojáci Polské lidové armády objevili v ulicích českých měst. Jen den před Siwiecovým sebeupálením se odehrála děsivá tragédie v Jičíně, kde opilý vojín Stefan Dorna zastřelil dva kolemjdoucí. Naopak v osmdesátých letech československý režim investoval mnoho úsilí do největší rozvědně-propagandistické zahraniční operace ve svých dějinách, jejímž jediným cílem bylo zamezit případnému „pronikání nákazy Solidarity“ přes hranice. Součásti operace bylo i neustálé chrlení protipolských fám a posilování negativních stereotypů s využitím médií.

V dnešní době už mluvit o bratrství nemusíme – realizuje se v praxi otevřených hranic a autentické spolupráce. A také v tom, že si můžeme připomínat postavy, které vypovídají o opravdovém duchovním spříznění obou společností sdílejících osud sovětských satelitů. Symbolem takového přátelství je právě Ryszard Siwiec.

Příběh Ryszarda Siwiece, Jana Palacha a mladého Maďara Sándora Bauera bude tématem filmového a diskuzního večera Živé pochodně, který se uskuteční v rámci projektu sPOLeCZně: polsko-česká výročí 1918 – 2018 v Nové budově Národního muzea, 10. 9. od 17.00. Vstup volný. Více na www.polskyinstitut.cz

Další příběhy společných hrdinů Poláků a Čechů najdete v speciální příloze týdeníku Echo, která vyjde 6. 9.

Z nového čísla Podzim populistů. Blíží se předčasné volby do rakouského parlamentu

Echo týdne: Drak, babička a televize ● Komentář: Co znamená vypuštění strnada ● Recenze: Zachovej nám...? ● Rozhovor: Tarantinovo rekviem za Hollywood

V nerovném zápase s kultem lidstva Za úsilím převychovat společnost se skrývá agrese
V Číně už se Velký bratr stal skutečností O Orwellovi v praxi s expertem na Čínu Erpingem Zhangem

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.