Soudobou vážnou hudbu lidé spíš neberou, ale i Mozart byl kdysi neposlouchatelný

ECHOPRIME

Soudobou vážnou hudbu lidé spíš neberou, ale i Mozart byl kdysi neposlouchatelnýROZHOVOR
"Jistě, nejčastěji se provádějí díla velkých mistrů, Beethovena, Schumanna a tak dále, ale to není tvorba, to je kultura. Část tvorby se stane součástí kultury, se kterou se širší vrstvy nějak sžijí. Ale tvorba je vždycky soudobá a je ve své době jen pro úzké, velmi úzké vrstvy," říká Petr Kotík. Foto: Foto: Jan Zatorsky
Týdeník

Jiří Peňás

Výsledkem toho rozhovoru byla pro jeho autora výprava do Ostravy, kam přijel v sobotu (28. 8.) na závěrečný koncert festivalu nové a experimentální hudby Ostravské dny. Dojmy z koncertu v něm ještě teď rezonují a všem, kteří se tzv. soudobé vážné hudby bojí, doporučuje: Zkuste to! U zrodu toho festivalu byl výjimečný muž naplněný energií a vůlí něco lidem přinést, něco jim nabídnout. Třeba krásu z nezvyklého a nevšedního, ze současné hudby. Jmenuje se Petr Kotík.

Pane Kotíku, zabýváte se celý život hudbou, která je pro většinu lidí velmi exkluzivní. Přitom nepochybně navazuje na to nejkrásnější, co kdy v dějinách v umění vzniklo, na klasickou hudbu Bachovu, Mozartovu, Beethovenovu. Proč se od ní ale tak liší?

Protože odpovídá době, ve které žijeme. A ta je úplně jiná. Já bych ale předpokládal, že lidé se zajímají o hudbu své doby. Starší lidé mohou poslouchat jazz nebo rokenrol, protože to byla hudba, při níž vyrostli, ale už se moc nevyvíjí. Mladí poslouchají rap, protože to je hudba jejich doby. Pokud jde o hudbu, kterou dělám já a které se říká vážná…

Neříká se jí nyní spíš soudobá?

… asi, ale já do hudby, kterou dělám já, zahrnuju i tu, kterou dělal Bach nebo Mozart, já mezi tím nevidím velký rozdíl. Co by se dneska mělo dělat jiného než soudobá hudba? Ale ani ta hudba, kterou nyní považujeme za klasickou, nebyla ještě začátkem 19. století všeobecně přijímaná. Když si přečtete dopisy Mozarta z Paříže, tak on píše, že neví, jestli hraje pro lidi, nebo pro zeď. Oni tam byli zvyklí na úplně jinou hudbu: na čistě užitkovou, buď k tanci, nebo jako kulisu k zábavě, k hodování a tak podobně: třeba Jean-Philippe Rameau, Jean-Baptiste Lully a další. Nebo to byly árie, v nichž se zpíval nějaký text, ale určitě u toho neposlouchali soustředěně. Sedět v hrobovém tichu a poslouchat, to vzniklo až začátkem 19. století v Německu a dlouho trvalo, než se to rozšířilo dál. Mozart byl v Paříži přijat až po roce 1830, dávno po smrti, do té doby to byla pro publikum i kritiky složitá, nepříjemná a komplikovaná hudba. Lidi nevěděli, co s tím – hrálo se to proto, že to milovali muzikanti, kteří si to zařazovali do repertoáru. Chopin se před koncerty rozehrával na Bachovi, ale nikdy ho nehrál pro publikum, protože věděl, že by to propadlo.

Asi taková hudba chce vyspělé a trpělivé publikum.

Je to hudba určená pro koncertní provedení, je pouze k poslechu a cílem je meditace. Jiný účel vlastně nemá. A meditace není schopen každý, to je pravda. In fact je toho schopno málo lidí, možná i velmi málo lidí. Ale jsou! Je to část umělecké tvorby a umělecká tvorba je vždycky jenom soudobá. Jiná není. Jistě, nejčastěji se provádějí díla velkých mistrů, Beethovena, Schumanna a tak dále, ale to není tvorba, to je kultura. Část tvorby se stane součástí kultury, se kterou se širší vrstvy nějak sžijí. Ale tvorba je vždycky soudobá a je ve své době jen pro úzké, velmi úzké vrstvy.

Celý rozhovor s Petrem Kotíkem si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 199 korun za měsíc zde.