Stárnutí má svoje výhody. Například člověka přivádí k tomu, aby nacházel vzory a inspirace ve zdrojích dříve nečekaných. Tím se dostávám k Mikeu Tysonovi, plus ...
Oznámení, že vláda rozhodla jednat o nákupu stíhaček F-35 a bojových vozidel CV90, signalizuje novou éru naší obrany. Jsou to velké nákupy moderních zbraní a budou se odehrávat systémem vláda–vláda. Oznamují to, co už je zřejmé z dosavadní politiky vlády vůči Ukrajině – že obranu je od nynějška třeba brát vážně. Vláda na sebe bere velkou zodpovědnost provádět tyto nákupy zodpovědně, tak, aby přesvědčila veřejnost, že dostáváme nejlepší možnou hodnotu za naše peníze. Protože tak velké nákupy pochopitelně budou kontroverzní a zároveň budou vyžadovat konsenzus přesahující jednu vládní garnituru.
Půjdeme-li ještě blíž, vyžadují důvěru v politiky i v armádu zároveň. V politiky, že ty peníze nezašantročí nebo nepodřídí nějakým jiným kritériím, nikoli nutně zkorumpovaným, ale prostě jiným, než je obranyschopnost. Pryč je doba, kdy politici u velkých nákupů zdůrazňovali hlavně offsety (které ostatně nabízí každý dodavatel). V armádu, že si vojáci nenaspecifikují ty nejvíce vzrušující hračky, jež budou ale z hlediska naší obrany irelevantní. Pak je možné kývnout na nákupy systémem vláda–vláda či vláda – jediný vybraný dodavatel. Protože význam strategického partnerství stoupá. Zkušenosti s dosavadními výběrovými řízeními jsou naopak odstrašující, bylo to hlavně eldorádo pro právníky. A soutěžní právo je pro vyzbrojování špatně uzpůsobený nástroj – kdo trochu sledoval proces s bývalou ministryní obrany Parkanovou, ví, jak obtížné je u vojenského materiálu třeba stanovit „cenu obvyklou“.
Lze předpokládat, že odpor proti této politice pozoruhodně sjednotí velmi odlišné proudy. Jeden z nich, politicky reprezentovaný politickou opozicí, se ponese v duchu „a co zbude pro naše lidi“. Úplně jiný, a zároveň stejný postoj představuje to, co napsal na Twitteru novinář webu Seznam Zprávy Jan Kordovský: „Nemůžeme si místo 24 stíhaček za +/- 48 miliard radši koupit pár solárů, malejch reaktorů a podobnejch užitečnejch drobností?“ Není radno z jednoho narychlo napsaného tweetu kohokoli vyvozovat dalekosáhlé závěry. Proto taky nemá cenu rozebírat některé zjevné nedostatky výroku (malé jaderné reaktory zatím nejsou na trhu). Důležitý je sentiment. A taky to, jak se právě na detailech dá ukázat, že s ním nevystačíme.
Možná to někoho překvapí, ale Ukrajina měla soláry. Největší solární park měl podobný výkon jako největší fotovoltaická elektrárna u nás. Jenže byl v Záporoží, na území, které dobyli Rusové. Ti celou elektrárnu rozmontovali a odvezli do Ruska.
Když chcete mít soláry, musíte mít i zbraně. To je brutální symbolická zkratka, která má širší význam. Můžete si stokrát myslet, že ozbrojená síla je dnes nejen morálně překonaná, ale i zbytečná. Pokud se najde dost silný a odhodlaný nepřítel, který si myslí něco jiného, není vám vaše přesvědčení nic platné.
Představa, že by k nám někdo přišel a odvezl si naše soláry, naštěstí není aktuální. Ale rozhodli jsme se pro alianční způsob obrany, nikoli pro neutralitu, která se ostatně na našem kontinentu rychle stává kuriozitou. Nedá se čekat, že by průměrný, konformistický Čech chtěl právě v tomto vyčnívat.
A alianční obrana nyní klade vyšší nároky. Stratégové rozlišují odstrašení potrestáním a odstrašení odepřením. Alianční obrana baltských zemí stála v zásadě na symbolické přítomnosti mnohonárodní jednotky fungující jako „drát ke granátu“ (nejlepší překlad anglického tripwire). Logika zní: Ty země byste dobyli celkem snadno, ale počítejte s tím, že byste při tom zabili několik vojáků různých zemí NATO, které by si to asi nenechaly líbit. Je čas přejít na jinou logiku: pokus dobýt tyto země by od počátku narazil na tak masivní a dobře připravený odpor, že to ani nezkoušejte. Tato logika má tu přednost, že dobývat ztracené území nazpět vyjde po všech stránkách dráž než nedopustit, aby bylo ztraceno.
Další, samostatný důvod je, že to odstrašení dosud počítalo s Američany. I dnes dodávky zbraní na Ukrajinu z USA zdaleka převyšují ostatní země a posilování přítomnosti NATO na frontové linii v praxi znamená příchod amerických vojáků. Ale s tím nelze do nekonečna počítat. Obrat k Asii je v americkém uvažování sílící trend, který nezmizí. Američané vydávají na obranu 3,5 procenta HDP, my jen něco málo přes jedno procento. Řada civilizovaných zemí zvládne dlouhodobě vydávat víc. A nejen velmoci jako USA nebo země žijící v „drsné čtvrti“ jako Izrael. Třeba Singapur, velmi spořádaná a racionálně řízená země, vydává na obranu přes tři procenta HDP. A přitom si ho s žádnou globální konfliktní zónou nespojujeme. Ale není to náhodou tak, že při pohledu na tu dobře vyzbrojenou zemi prostě nikoho nenapadne tam konfliktní zónu vytvářet?
Samozřejmě taková obrana stojí peníze. Všechno stojí peníze, je to otázka priorit. Vláda o tom musí mluvit korektně a tak, aby přesvědčila i ty, kteří zbrojení nejsou přirozeně nakloněni. Někteří tomu nakloněni jsou, armáda se těší značné důvěře a z rozhodnutí stát se příslušníkem aktivních záloh se pomalu stává statusový symbol. Každý má u toho, s čím souhlasí, tendenci přehlížet náklady. Prohlédněte si třeba namátkou články o přípravě vysokorychlostní železnice v médiích. Zjistíte zajímavou věc: v naprosté většině z nich se nepíše o nákladech. Ale třeba cena železničního tunelu z Prahy do Berouna byla v roce 2018 kalkulována na 50 miliard korun. Dnes by kalkulace vyšla výš, o reálné ceně nemluvě. To je reálné rozhodování o prioritách, které máme před sebou.
Tou chytlavější z obou zbraňových systémů, jež vláda oznámila, je jistě F-35. Stíhačky jsou nejvýstavnější kusy dnešních armád a vláda svou volbou říká, že chce to nejlepší na trhu. Zároveň dostala publicitu švédská nabídka na pokračování gripenů, která se může zdát atraktivní.
Ale s F-35 bychom se posunuli o generaci dál, než kdy bude gripen, a zároveň už dnes je a ještě více bude standardem NATO, ještě rozšířenější, než byly F-16.
Jakkoli byl management celého programu F-35 provázen četnými notorickými problémy, z těch museli mít těžkou hlavu především Spojené státy a partneři programu – F-35 byl totiž vyvíjen v dosud nebývalé koprodukci řady zemí, které se programu upsaly od počátku. Dnes, kdy už jsou mouchy vychytané a letadlo má za sebou bojové nasazení, se pro něj rozhodlo několik zemí, pro které to nebyla žádná sázka, nýbrž rozhodnutí pro fungující produkt. Jsou mezi nimi státy, jež nemáme sklon podezírat, že jsou snadno manipulovatelné či nějak politicky zavázané výrobci či USA. Třeba Finsko nebo Švýcarsko. Jeho tendr byl zvlášť zajímavý – spolu s F-35 v něm soutěžily poslední verze eurofighteru, amerického F/A-18 a francouzského rafale. Švýcaři oznámili, že základní podmínky splnila všechna letadla, ale F-35 je převyšovalo a zároveň vyšlo v úhrnu levněji než druhá nejlepší nabídka.
Úspěch F-35 vytváří jiný problém. Je na ně fronta. Přednost mají pochopitelně původní partneři projektu, a jestliže jen za posledních dvanáct měsíců přibyly objednávky Finska, Švýcarska a Německa, kdy asi tak může vyjít řada na nás?
Což nám připomíná vedle očekávaných nákladů druhé trpké sousto – ohlédnutí za tím, kolik času jsme promrhali. Ty desítky let, kdy armáda byla brána přinejlepším jako nástroj pofiderní průmyslové politiky, ne obrany. Gripeny, pandury, casy a další nákupy, které symbolizují nejasnou obrannou logiku a temné pozadí. A pak buďto hospodářské krize, jež všechny dobré úmysly zhatily, anebo v lepších časech nezodpovědné projídání budoucnosti. V kdečem, ale v energetice a v obraně nejvíc.
00:07
