Výpisky Václava Klause: Gorbačov mi řekl, že je mým „dálkovým studentem“

Další výpisky z éry „normalizace“ – č. 19 (rok 1985)

V tehdejší politicky nevlídné době se začínaly projevovat určité pozitivní posuny v souvislosti s objevením se fenoménu Gorbačov na politické scéně Sovětského svazu. (Praha je malá, nikoli náhodou jsem se dozvěděl řadu „starých“ důvěrností o tomto politikovi, neboť jeho spolužákem a spolubydlícím na vysokoškolské koleji v Moskvě byl počátkem 50. let i Zdeněk Mlynář, naše významná osobnost závěru 60. let. Vyprávěla mi je jeho bývalá manželka.) Lidé jako já žádným velkými stoupenci Gorbačova ani tehdy, ani nikdy později, nebyli. On mi naopak k mému velkému překvapení někdy v polovině 90. let na konferenci ve švýcarské Crans-Montaně mile řekl, že mne dlouho sleduje a že je mým „dálkovým studentem“ (že je můj zaočnyj studěnt).

I v té době jsme zkoušeli číst a studovat, inspirace přicházela ze Západu. Ruská perestrojka byla jen doplňkovou zajímavostí. Hodně jsem četl (a v sérii těchto mých výpisků už zmiňoval) Thomase Sowella, tentokráte jeho úvahy o třetím světě v časopise Dialogue (č. 3, 1984). Podobně jako (další Tomáš) – původně Maďar, pak Angličan – Bauer a jako Ind Deepak Lal odmítal, že je příčinou chudoby těchto zemí nedostatek přírodních zdrojů a vtipně připomínal tragický omyl velkého anglického klasického ekonoma J. S. Milla, který v polovině 19. století vyslovil domněnku, že „konečný počet not způsobí, že přestane vznikat nová hudba“.

To Sowell rezolutně odmítal. Říkal, že „rozdíly v bohatství jednotlivých zemí mají jen velmi malý vztah k rozdílům jejich zásob přírodních zdrojů“ (str. 28). Zásadní je však jeho věta, že „vysvětlení spíše potřebuje přítomnost bohatství než jeho absence“. Chudoba je věcí normální, bohatství je výjimkou. Je výsledkem mimořádné souhry okolností, které vedou k pozitivnímu vývoji společnosti, nikoli opačně.

Ve stejném roce velmi podobně psal Deepak Lal (ve Finance and Development, červen 1985) o omylech tzv. rozvojové ekonomie (The Misconceptions of Development Economics). Dodával, že tato development economics v sobě obsahuje „dirigistické dogma“ o rozhodující úloze státu v ekonomickém rozvoji a že je ekonomií „bez cen“. My také tehdy byli takovým „rozvojovým světem“.

V dnešní koronavirové éře, která zcela „zahltila“ vlády všech zemí světa, se mi zdá pěkná věta anglického ekonoma Allana Cairncrosse, který v The Three Banks Review psal, že „nesmíme očekávat, že vlády věnují pozornost problémům nejdůležitějším. Dávají totiž přednost problémům naléhavým (urgent), kterých se vždy najde dost“. Tématem jeho článku v tomto bankovním čtvrtletníku (z prosince 1984) jsou think-tanks a jejich nezastupitelná úloha ve společnosti. (Právě proto jsme vytvořili IVK.)

V březnu 1985 jsem uspořádal jubilejní padesátý „bankovní seminář“, který na rozdíl od předcházejících čtyřiceti devíti neměl žádné konkrétní téma, pouze vzpomínání, a proto umožnil až „příliš volné“ výroky účastníků. Nakonec se stal hlavní příčinou následného policejního zásahu, který tyto semináře po šesti letech trvání zrušil (a mne zbavil jejich organizování a řízení).

Vystoupili tam „kmenoví účastníci“ seminářů – Mlčoch, Tříska, Salzman (budoucí šéf Komerční banky), Kerouš, Fogl, ale i Tomáš Ježek. Poznamenal jsem si jeho výrok o informační společnosti (který by se tisíckrát více hodil do dnešní doby, ale už tehdy začínal být aktuální).

Tomáš Ježek označil údajnou „informační explozi za déšť prázdných slov“, což považuji za geniální výrok. Měli by si ho promyslet všichni naši internetisté a ajťáci (a jejich političtí exponenti). Obhajoval také klíčový ekonomický koncept „homo economicus“, kterému se neekonomové tradičně vysmívají, pěkným argumentem, že „je homo economicus nesrovnatelně realističtějším předpokladem ekonomické vědy, než je předpoklad nového člověka“, který byl v základu koncepce komunistické společnosti a její centrálně plánované ekonomiky.

Moje generace ekonomů, která vstupovala do ekonomie v polovině šedesátých let, byla dlouho nazývána „mladí ekonomové“ podle organizace, kterou jsem v roce 1968 založil – „Klub mladých ekonomů“ (KMEN), který byl v opozici vůči tehdejší Šikově reformě. V dubnu 1985 se konal seminář „Mladí ekonomové po dvaceti letech“. Luboš Mlčoch na něm poznamenal, že za komunismu existuje zvláštní paradox: „nastalo radikální potlačení ekonomické vědy, ač je váha ekonomiky ve vzdělovacích prostředcích obrovská“. Zajímavé, psal se rok 1985. Tomáš Ježek zdůrazňoval to, co lidé málo chápou: „odlišnost ekonomie od společenského inženýrství“. (Promluvil tam i Miloš Zeman – zapsal jsem si jeho vtipnou větu, která je parafrází Marxe, že „filosofové svět měnili, je třeba ho vysvětlit“.)

V The Scandinavian Journal of Economics (č. 3, 1984), který jsem získal až v červenci 1985) byl publikován slavný text G. Stiglera „Economics: The Imperial Science“, který byl mnoha neekonomickými příslušníky společenských věd chápán jako hrubý útok ekonomů na podřadnost dalších společenských věd, což není pravda. Byla to od Stiglera pouze důsledná obhajoba standardního ekonomického paradigmatu. Ekonomii považoval (str. 312) za „a general analytical machine“ (za obecné analytické instrumentárium), založené na hypotéze maximalizačního chování člověka. Nic takového jiné společenské vědy nemají.

Jinak mám z tohoto roku spoustu dnes zcela bezcenných úvah, co dělat s tehdejším neefektivním ekonomickým systémem. Bezcenných, protože se s ním nic dělat nedá.