Zahrajeme si to znovu, Feďo? Uplynulo 200 let od narození Dostojevského
ECHOPRIME
Světlo temného světa spatřil Fjodor Michajlovič Dostojevskij 11. listopadu 1821 v Moskvě za vlády cara Alexandra I. Podle ruského juliánského kalendáře to bylo 30. října. Lidem se mohou s tímto literárním gigantem, s reálnou postavou ale tak malou, že když se zvedl z křesla, nebyl prý větší, než když seděl, spojovat různé věci. V Čechách třeba známý obraz Emila Filly Čtenář Dostojevského… Asi nejlepší antireklama na něčí literaturu. Přímo varování: Nečtěte to, dopadnete podobně jako ten ubožák na obraze. Zhroucená postava na rudě potaženém křesle, na stole před ní leží červená kniha s nápisem Dostojew… Vedle sklenice vody, neboť po takové četbě vyprahne v krku. Výraz muže, který zřejmě právě odložil rozečtenou knihu, je zcela strašidelný: týdny neholená tvář hraje všemi barvami, převládá mrtvolná zeleň, strašlivé kruhy kolem očí, které hledí kamsi do prázdna, nebo spíš do věčnosti.
Ta je temná a plná přízraků. Na rudě fialové zdi visí krucifix, z čehož lze soudit, že jde o katolického čtenáře (Dostojevskému by odpovídala ikona, ale tím bychom ze čtenáře dělali pravoslavného). Za oknem se rýsují věže katedrály, nikoli pražské, osobně bych tipoval Olomouc, ostatně autor obrazu pocházel z hanácké Chropyně. Za chvíli tím oknem vleze něco s dlouhými špinavými pařáty do místnosti. Nejspíš metafyzický pocit viny za zločin, který byl spáchán v knize.
Dvojité „w“ ve jméně spisovatele na obalu knihy pak zavdává důvod předpokládat, že muž ji četl v němčině, což ostatně bylo v té době u českého intelektuála běžné, a kromě toho se Dostojevskij stal slavným „světovým“ spisovatelem nejdřív právě v Německu, kde ho uctíval Friedrich Nietzsche a po něm Thomas Mann, kterého silně ovlivnil.
Němci vždycky měli pocit, že Rusům rozumějí lépe než jiní, čehož Rusové umějí využívat. U nás se o něm ovšem vědělo brzy také a takový Masaryk si na něm – a na Tolstém – vytvořil svou představu o Rusku a ruské duši, čehož se dopouští od té doby každý neruský čtenář, přestože ne každý Rus by s tím souhlasil. Třeba podobně prokletá a pronásledovaná duše jako Fjodor Michajlovič, ruský spisovatel Eduard Limonov (1943–2020), píše, že Dostojevskij ruskou povahu spíš karikoval a jeho postavy, ti hysteričtí, plačící, křičící, bez ustání dlouhé hodiny plkající, smrkající a rouhající se zoufalci a nešťastníci, nejsou ani tak Rusové, jako spíš „dostojevci“, zvláštní odrůda neurotiků a psychotiků, kteří jsou spíš odrazem autorovy narušené psychiky než nějakým výsledkem znalosti svého „národa“.
