Vyhnáni na konec světa. 80 let od deportací statisíců lidí do Sovětského svazu

Statisíce občanů předválečného Polska bylo vyhnáno ze svých domovů a odsouzeno k otrocké práci na Dálném východě a severu sovětského impéria. Šlo o jednu z největších deportací v dějinách 20. století.

Mrazivý zimní úsvit

Necelý měsíc po obsazení východních oblasti Polska – 10. října 1939 – vydal Lavrentij Berija, šéf NKVD, direktivu určenou lidovým komisařům Běloruska a Ukrajiny, v níž nařídil provedení evidence osadníků a vyšetřování a zatčení těch, jimž lze dokázat „nepřátelskou činnost“. Rozhodnutí o deportaci přijalo na počátku prosince politbyro bolševické strany a sovětská vláda posléze vydala příslušná usnesení.

Zima roku 1940 byla jedna z nejchladnějších v celém 20. století. Deportace osadníků a lesníků spolu s celými rodinami proběhla v noci 10. února 1940 za teploty mínus 30–35 stupňů Celsia. Do domovů rodin určených k deportaci vtrhly před úsvitem skupiny složené ze člena NKVD a vojáků nebo místních běloruských, ukrajinských a židovských milicionářů. Na sbalení a opuštění domu měly rodiny velmi málo času. Maximálně to byly dvě hodiny, časté však byly drastičtější případy: deportovaní se měli přichystat za dvacet minut, nejvýše za půl hodiny. Směli si vzít věci do hmotnosti 500 kg na rodinu. Někdy jim připomínali, aby nezapomněli na pily a sekery. Většina deportovaných měla totiž pracovat při kácení lesů.

Joanna Wałach-Warzecha, deportovaná z Volyně, vzpomínala: Plakali jsme všichni. Posledním pohledem jsme se loučili s celou domácností, domem, který jsme nestihli dokončit, a tím vším, co nám bylo tak drahé a blízké. Odvezli nás do Šepetivky, kde už čekaly stovky lidí ve studené, nevytápěné škole. Unavené a promrzlé nás natlačili do dobytčího vagonu. Byli tam samí cizí lidé. Za všeobecného pláče a zoufalství se vlak vydal na východ. K nebi se nesl prosebný zpěv Pod tvou ochranu.

Vysídlené rodiny byly v třeskutém mrazu odvedeny na vlakové stanice. Tam na ně čekaly soupravy více než padesáti nákladních vagonů. Byly v nich dřevěné pryčny, kamínka a otvor v podlaze sloužící jako toaleta. Kamínka nebyla schopna vyhřát celý vagon. Lidem, kteří seděli u stěn vlaku, k nim přimrzaly vlasy a oblečení, takže je bylo třeba odřezávat nožem. Ačkoli měl být podle direktivy jeden vagon určený pro dvacet pět lidí, nejednou jich do něj natlačili dvakrát, dokonce třikrát tolik. Cesta do místa určení trvala dva týdny až měsíc. Ne všichni ji přežili, ale případy úmrtí nebyly příliš četné. Těla zemřelých nechávali na stanicích nebo mezi stanicemi ve sněhu.

Deportovaní byli umisťováni v tzv. specposelcích – zvláštních osadách. Náčelník NKVD archangelského obvodu, kam dorazila největší skupina deportovaných v únoru 1940, hlásil, že mnozí příchozí mají neodpovídající nebo žádnou obuv a zimní oblečení. Všiml si také, že dorazili lidé psychicky nemocní nebo fyzicky handicapovaní. Direktivy o vysidlování byly totiž nelítostné – deportováni byli všichni členové rodiny bez ohledu na zdravotní stav včetně žen v pokročilém stupni těhotenství. Stávalo se, že porodily ve vagonech.

Během únorové deportace bylo z domovů vyhnáno a k otrocké vyčerpávající práci v extrémně náročných podmínkách odsouzeno 140 000 lidí. Z toho 81 procent – 114 000 osob – představovali Poláci, zbytek Židé, Ukrajinci a Bělorusové.

Strašlivý hlad

Alicja Hensel-Maguza, deportovaná spolu s rodiči, si zapamatovala, jak je přivítal zástupce velitele „specposelku“: „Vy, polští páni, tady budete chcípat. Polsko nikdy nebylo a nebude, zdechnete tady, vy polští psi.“ Jiný velitel posměšně říkal: „Tady je vaše Polsko.“

Ve vyprávění deportovaných se velmi často objevuje motiv hladu. Anastazja a Krystyna Solecké vzpomínaly: Největší pohroma a hlavní příčina jiných pohrom byl hlad. Hlad přinášel nemoci. Hlad zabíjel v lidech srdce, a tak za kousek chleba donášeli na své druhy v utrpení. Hlad způsoboval, že člověk prodal i poslední hadřík, až nebylo v čem pochovat zemřelého. Hlad způsoboval, že lidé jedli zdechlé koně. Hlad dělal z člověka bezduché zvíře. Člověk pomalu ztrácel ušlechtilé instinkty, nedokázal zachraňovat druhé, protože sám umíral vyčerpáním.

Sestry Solecké si zapamatovaly heroického sedmdesátiletého pana Majevského z ňasvižského okresu, kterého deportovali se čtyřmi vnoučaty ve věku od tří do dvanácti let (otec utekl před bolševiky, matka zemřela během sovětské okupace).

Dědeček neztrácel naději, děvčata myl a česal, vařil, co mohl, a krmil děti. Učil je modlit se otčenáš, vyprávěl jim o Bohu a stále jim opakoval, že až umře, nesmějí zapomenout na Boha a Polsko. Bohužel onemocněl a byl ze „specposelku“ odvezen. Vnoučata poslali do dětského domova.

Příděly potravin byly minimální a vedly k brzkému vyčerpání či dokonce smrti. Nepracující dostávali 200–300 gramů chleba denně, pracující 600–800 gramů. Někdy dostávali také misku polévky z rybích hlav nebo řídkou zelnou polévku.

Edward Mamczak vyprávěl: Lidé umírali především hlady a vyčerpáním prací. Nebylo se do čeho obléknout, nebylo co jíst a muselo se stále pracovat. Vím, že vymřela celá rodina Turkových. Vzpomínám si, jak nejmladší chlapeček žebral o chléb, ale nikdo mu nic nedal, protože sám neměl. Ten chlapec zemřel zimou a hlady.

Snažili se zachránit tím, že prodávali přivezené věci včetně oblečení, sbírali v lese houby a borůvky, na polích šťovík a pažitku. Někdy bylo deportovaným dovoleno pěstovat zeleninu. Dospělí pracovali při kácení stromů až dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu, pokud bylo třeba splnit normu, v mrazu až mínus 40 stupňů Celsia.

Děti do 14–15 let chodily do školy, pokud na místě nějaká byla. Mnoho z nich se však nechtělo účastnit vyučování, ve kterém je učili, že Bůh neexistuje. Po škole je využívali na drobnější práci, jako je sbírání a pálení větví z pokácených stromů nebo pomoc se svozem. Ve vyhnanství zemřely dvě dcery Marie Szuba-Tomaszewské, dvouapůlletá Hania a pětiletá Krysia.

Je to zvláštní, ale netruchlila jsem, nebyla jsem toho pocitu schopná. Uvnitř jsem byla prázdná, jen popel, nic víc. Pořád jsem myslela na to, že mým dětem je na onom světě lépe – nemají hlad, není jim zima a nejsou nemocné.

O lékařské péči se nedalo mluvit. Pokud byl ve „specposelku“ vůbec felčar, obvykle neměl žádné léky a jeho role se omezovala jen na vydávání neschopenek, když nemoc dotyčnému znemožňovala pracovat.

Další oběti represí

13. dubna 1940 začala druhá deportace. Tentokrát byly k vysídlení v duchu sovětské zásady kolektivní odpovědnosti odsouzeny rodiny polských důstojníků a policistů z táborů v Ostaškově, Starobilsku a Kozelsku, a také dalších zatčených, zejména vojáků, vězeňských dozorců, četníků, zemanů, továrníků, státních úředníků a „členů kontrarevolučních povstaleckých organizací“.

Rozhodnutí o deportaci těchto rodin přijalo sovětské politbyro počátkem března 1940, tři dny před jiným rozhodnutím: o zavraždění lidí držených ve třech táborech a věznicích na Ukrajině a v Bělorusku – celkem 22 000 osob.

Paulina (Ola) Watowa, deportovaná ze Lvova, vzpomínala: Jak jsem později pochopila, v tom dobytčím vagonu bylo vše, z čeho se skládá společnost, všechny vrstvy. Počínaje ženuškou, která měla u Lvova chalupu a několik krav a která každý den vozila do Lvova čerstvé mléko, přes manželky policistů, kramáře Kierského nebo jeho pomocníka až po paní primátorovou z města Lvova, paní plukovníkovou Wendovou se synem. A to jsem nevěděla, že hned za námi jel transport, ve kterém byl hrabě Bielski, majitel zámečku, ve kterém sídlil Svaz spisovatelů, nebo hrabě Tarnowski, přítel Bielských, který je přijel navštívit z Krynice.

Při druhé deportaci bylo do Kazachstánu vyvezeno 60 000 lidí, z nichž asi 80 procent – 41 000 – představovali Poláci. Šéf kazachstánského NKVD informoval, že v transportech, které dorazily na jemu podléhající území, tvoří 50 procent děti a starci, 30 procent ženy a 20 procent muži, a že je mimořádně obtížné je zaměstnat. Sověti však razili pravidlo, že kdo nepracuje, ať nejí. Stanisławě Michalské, dceři předválečného poslance (vězněného ve Starobilsku a zavražděného v Charkově), bylo tehdy sedmnáct let. Vyprávěla:

Tehdy jsem pracovala s matkou v Kačirech v sovchozu pod dozorem předáků, kteří úzce spolupracovali s NKVD. Předáci nosili takové důtky. Když se sbíralo seno, které nikdy nebylo pořádně dosušené, bili při skládání stohů těmihle důtkami lidi.

Deportovaní v Kazachstánu umírali na tyfus, ale také kvůli kruté zimě

Od 30. prosince do 15. ledna zuřila strašlivá sněžná bouře, tzv. buran, vzpomínal Stefan Turek. Byli jsme odříznutí a umírali jsme hlady. Následkem hladu a vyčerpání zemřel náš známý, bývalý okresní lékař ze Lvova dr. Litwinowicz, v naší společné ubikaci zemřela paní Julia Szeibel z Tarnopole, na následky bití zemřel syn druhé paní Szeibel. Kromě toho zemřelo mnoho lidí na otoky z hladu. Už byl založen náš hřbitov a stavěli jsme na něm první kříže.

Mezi deportovanými do Kazachstánu byl devítiletý Jerzy Krzysztoń, pozdější spisovatel, který své zážitky popsal v knize Velbloud ve stepi, a o rok mladší syn policisty Tadeusz Kukiz, otec dnešního hudebníka a politika Pawła Kukize. Jako dítě se v kazašských stepích ocitl také Andrzej Gwiazda, později jeden z nejznámějších představitelů odborového svazu Solidarita.

Třetí deportace vypukla v červnu 1940 a zahrnovala tzv. „běžence“ – uprchlíky, kteří se v září 1939 ocitli na území okupovaném Sovětským svazem a které Němci nechtěli přijmout do své okupační zóny. Jednalo se hlavně o Židy. Jeden z deportovaných byl osmiletý Jerzy Hoffman, který se později stal známým filmovým režisérem. Mezi 76 000 deportovanými bylo kolem 11 procent Poláků – asi 9 000 osob. Deportace pokračovaly také v roce 1941 a byly spojeny hlavně s přípravami Sovětského svazu na válku: týkaly se obyvatel hraničního pásma.

Podle polských historiků – ovšem na základě neúplných dokumentů NKVD – bylo v letech 1940–1941 z okupovaných východních oblastí deportováno minimálně 315 000 polských občanů. Mezi nimi bylo 200 000 Poláků (63 procent), 70 000 Židů, 25 000 Ukrajinců a bezmála 20 000 Bělorusů. Skutečný počet deportovaných byl vyšší, není však známo o kolik. Je těžké určit, kolik lidí zemřelo v důsledku hladu a nemocí. Známé jsou pouze dílčí odhady. Ze 140 000 lidí z první deportace mělo podle sovětských údajů do poloviny roku 1941 zemřít kolem 1 000 osob.

Postavení deportovaných se změnilo, když Sověti v srpnu 1941 po uzavření dohody Sikorski-Majski vyhlásili pro polské občany „amnestii“. Opět získali svobodu. Mnohdy se z ní netěšili dlouho: umírali kvůli nemocem a epidemiím.

Šťastnější byli ti, jimž se z „nelidské země“ podařilo odejít společně s vojáky armády generála Anderse – bylo to zhruba 41 000 osob. Po zhoršení polsko-sovětských vztahů na počátku roku 1943 začala sovětská strana polské občany opět pokládat za svoje. Teprve po válce se polští občané, a to jen Poláci a Židé, směli vrátit do vlasti, která už měla nové hranice a novou, komunistickou vládu. Jejich dávné domovy převážně zůstaly na „sovětské“ straně hranice.

Tomasz Stańczyk, původně publikováno v týdeníku Do Rzeczy. Redakčně kráceno

Překlad Anna Plasová