Migrace, která se (ne)počítá

Migrační krize a principiální postoj zemí Visegrádu vytvořil obraz střední Evropy jako hermeticky uzavřeného prostoru s homogenní populací. A někteří, jako třeba Robert Steenland z varšavského Centra pro mezinárodní vztahy, na webu EU Observer tvrdí, že kvůli tomu budou naše ekonomiky v budoucnu trpět nedostatkem pracovníků. Chybná je už základní premisa této úvahy, totiž že země V4 cizince nepřijímají nebo jen v nějakém minimálním množství, kontrastujícím se zbytkem Evropy.

Podle Eurostatu, statistického úřadu Evropské unie, přišlo za rok 2017 nejvíce migrantů ze států mimo EU… do Polska. Konkrétně jich bylo 683 228. V poměru k celkové populaci to bylo 18 cizinců na tisíc obyvatel. Vyšší čísla vykazovala už jen maličká Malta a Kypr. Polsko mělo naprosto nejvyšší procento migrantů, kteří jako důvod svého příchodu do země uvedli „zaměstnání“ – 87 procent. Z „rodinných důvodů“ přicestovalo jen 0,5 %, opět nejnižší číslo v EU. Za vzděláním se do Polska přistěhovalo 5,1 % cizinců. Není překvapením, že většinu migrantů tvořili Ukrajinci.

Pro srovnání – do Švédska, země proslulé svou otevřeností k migraci mnohem více než Polsko, za minulý rok přicestovalo 129 754 ze zemí mimo EU, v přepočtu na tisíc obyvatel to bylo 12,9. Celých 46,5 % tvořily „rodinné důvody“, tj. slučování rodin a stěhování za příbuznými (více to bylo jen v Itálii a ve Španělsku), studentů bylo 7,8 % a těch, kteří se přistěhovali kvůli práci, bylo 14 procent. Hlavní rozdíl tedy není v počtech, nýbrž v charakteru migrace. Do Polska se jezdí primárně pracovat a do Švédska se usadit, nejčastěji u rodiny, což samozřejmě nevylučuje práci.

Polsko zavádí velmi vstřícnou politiku k ekonomickým migrantům. Nově budou dostávat pracovní povolení na pět let a Vietnamci a Filipínci je nebudou potřebovat vůbec. Podle vládních konzervativců je to odměna za rychlou a bezproblémovou aklimatizaci těchto komunit. Vláda rutinně označovaná za protimigrační otevřeně přiznává, že nejde jen o to, aby v zemi pracovali, ale časem i zakládali rodiny, a vypomohli tak demograficky. Úlevy čekají i na migranty z postsovětských republik.

A jak jsme na tom v Česku? Podle údajů ČSÚ počet cizinců na území České republiky mezi roky 1994 až 2017 stoupl o 402 % na 524 tisíc. Slováci tvoří zhruba jednu pětinu z celkového počtu. Přirozeně k nám v absolutních číslech přišlo více cizinců z evropských zemí než z těch mimoevropských. Ale obě skupiny rostly stejným tempem: za uvedené období se zhruba zpětinásobily.

Neplatí tedy názor, že přijímáme několik východoevropských národností a ostatní přehlížíme. Počet cizinců i z velmi exotických zemí u nás rostl podobným tempem jako počet cizinců – Evropanů. Pokud jde konkrétně o nárůst počtu lidí z afrických a asijských zemí, počítá se za sledované období v tisících procent. Celkově v poslední dekádě růst počtu cizinců činil 34 %, v sousedním Německu 33 %. Každý jedenáctý zaměstnanec je dnes v České republice cizinec.

Česko má přitom nejvyšší zaměstnanost cizinců ze zemí mimo EU (79,4 %). Naopak nejhůře je na tom se zaměstnaností těchto lidí Belgie (52 %), následovaná Řeckem (54 %) a Francií (55,6 %). Řecko je nárazová země, kde žijí bezprizorní migranti z globálního Jihu, a všechny tři země se potýkají s vysokou nezaměstnaností své vlastní mládeže (Řecko – 36,8 %, Francie – 21,5 %, Belgie 18,9 %). Dostatek pracovních příležitostí pro migranty je v takové situaci samozřejmě problém.

Proti migraci jako takové politici ani obyvatelé střední Evropy až na výjimky nic nenamítají. Odmítají, aby jejich migrační a azylovou politiku řídil někdo jiný než oni (například s nikým neprodiskutovaným rozhodnutím otevřít hranice), a vcelku pochopitelně odmítají, aby počet neasimilujících cizinců s odlišnou kulturou narostl tak, že se to začne promítat do podoby jejich země. Preferují také skutečně ekonomickou migraci před tou primárně usazovací.

Zaznívají-li dnes směrem k Visegrádu výtky, že je nevstřícný k cizincům, není to popis faktického stavu věci. Přijímáme mnoho převážně integrovatelných, pracujících migrantů, kteří s námi spolužijí bez větších problémů a kulturních třenic a poměrně často se vracejí do zemí původu; zkrátka máme kontrolu nad naší migrační politikou. Naše ekonomiky rostou, naše země mají nízkou nezaměstnanost a cizinci se na našich trzích dobře adaptují. Nemáme se zač stydět.