Sněmovna nestihla v pátek závěrečné schvalování energetické novely, která by po poslaneckých úpravách mohla omezit peníze ze státního rozpočtu vyplácené na podp ...
Bob Woodward je bezpochyby legendou americké žurnalistiky, možná jednou z posledních. Se svou výjimečnou pozicí, již si vydobyl odhalením aféry Watergate, naložil způsobem, jenž je té legendě úměrný. Formálně je sice stále jeho novinářským domovem deník Washington Post, ale prakticky jeho práce vypadá jinak. Do deníku příliš nepřispívá, nýbrž věnuje se psaní reportážních knih z nejvyšších pater americké politiky.
Mají svou zavedenou strukturu – jsou detailním popisem rozhodování politiků, zpravidla kolem určité události, ale vlastně spíš chronologickým vršením výpovědí, v nichž se najde i leccos jiného, co se v daném časovém úseku stalo. Unikátnost jim dodává to, že legendární reportér je schopen získat spolupráci nejdůležitějších hráčů – buď přímo na záznam, anebo na tzv. deep background – nejmenuje je, ale musíte mu věřit. To je na nich asi nejproblematičtější. Nikdo Woodwarda nepodezírá, že by si vymýšlel, ale zdroje, jimž reportér garantuje anonymitu, mají příležitost formovat vyprávění tak, aby z něj vyšly dobře a jejich nepřátelé špatně.
V každém případě pro svou druhou knihu z období Trumpovy administrativy Woodward získal k otevřené spolupráci samotného prezidenta. Trump si sice neustále vymýšlí a přehání, ale zároveň je naprosto nejotevřenějším prezidentem v živé paměti. Jedním dechem obviňuje „krachující“ média z lhaní a šíření „fake news“, druhým je k nim neustále přitahován. A respektuje celebrity, což Woodward ve svém oboru je. Takže poté, co jeho knihu Fear z roku 2018 sepsul, se pro tu následující dal navzdory radám svým poradců autorovi plně k dispozici. Woodward s ním mluvil někdy i vícekrát týdně a všechno si nahrával.
Když taková kniha vychází, dělá se jí promotion tím, že se z ní vyzobne nějaká rozinka – nějaké šokující odhalení, jaké se dá předpokládat, že Woodward učinil, předhodí veřejnosti ve formě úryvku. Tentokrát byl úryvek výživný a poskytl americkým novinářům příležitost k tomu, co mají rádi – disputaci o etice novinářské práce. Přitom o sobě bezděčně prozradili víc, než tuší.
O co šlo? Woodward to umístil hned do prologu knihy. Odhalení – obvinění – zní, že Trump toho o nebezpečí čínské chřipky věděl víc a dřív, než jak dával veřejně najevo. Sekundárně se pak disputovalo o etice samotného Woodwarda. Má novinář právo ponechat si informaci, jež mohla zachránit možná desetitisíce (!) lidských životů, pro sebe a sušit si ji pro svou knihu, jež vyjde až za dlouhé měsíce? Stojí to za o trochu vyšší prodej jeho x-tého bestselleru?
Jak už jsme bohužel zvyklí, při bližším pohledu to velké morální dilema není tak veliké a je trochu jiné.
Večer 7. února, v době, kdy v USA bylo známo dvanáct případů nemoci covid-19 a žádný smrtelný, prezident Woodwardovi zatelefonoval a překvapil ho tím, že tématem jeho rozhovoru s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem byl hlavně nový koronavirus. Bude to prý velmi vážná věc. Vedle obvyklých řečí o tom, jaký je Si Ťin-pching silný vůdce a jaké spolu mají dobré vztahy, Trump řekl, že se od něj dozvěděl, že nemoc je „smrtící“, jak víckrát opakoval. „Přenáší se vzduchem,“ zdůrazňoval. „To je vždycky obtížnější než dotykem. Nemusíte se ničeho dotýkat, že jo. Ale vzduch prostě dýcháte, a to je to, jak se to šíří. Takže to je velice zrádné. A velice záludné. A je to víc smrtící než i silné chřipky.“
Jak se měl později Woodward dovědět, nebylo to poprvé, kdy prezident obdržel varování o vážnosti hrozby. 28. ledna dostával prezident svůj pravidelný rozvědný brífink. To už se lidé z CIA naučili, že k tomu, aby jejich informace k prezidentovi pronikly, musí volit jiné postupy než u všech jeho předchůdců. Stručnost a větší důraz na ústní prezentaci. Trump téměř nečte, jedna věc nesmí mít víc jak tři body. Řeč se stočila na epidemii v Číně. Trumpův národněbezpečnostní poradce Robert O’Brien prohlásil: „Bude to největší národněbezpečnostní hrozba, jaké budete v průběhu své prezidentské funkce čelit.“ Trump se zeptal osoby prezentující brífink – Woodward má její jméno, Beth Sannerová – co si o tom myslí. „Řekla, že Čína má strach a rozvědné agentury to monitorují, ale vypadá to, že to nebude ani zdaleka tak vážné a smrtící jako infekce SARS v roce 2003,“ píše Woodward. Ale O’Brien trval na svém, podpořen svým zástupcem Mattem Pottingerem.
Pottinger, specialista na Asii, který zažil SARS přímo v Číně jako zpravodaj Wall Street Journal, si na vlastní pěst zjišťoval informace o nové čínské chřipce už několik týdnů. Aparát Rady národní bezpečnosti je relativně malý, není stavěný na vlastní sběr informací a analýzy. Pottinger využíval své vlastní kontakty ve Washingtonu i v Číně ještě z doby SARS. Byl mezi prvními, kteří zachytili informace o tom, že nemoc se může přenášet z člověka na člověka – to zpočátku nebylo jasné – a že je možný asymptomatický přenos. Brzy také zjistil známky toho, že Čína mlží.
Foto: Týdeník Echo
Woodward později popisuje další prezidentův rozvědný brífink, ještě dřívější, z 23. ledna. I tam měl Trump slyšet, že rozvědky nepovažují covid za vážné nebezpečí. „Docela jako chřipka,“ vkládá Sannerové do úst větu, jež se později měla stát symbolickou. „Nemyslíme si, že je to tak smrtící jako SARS. Podle nás z toho nebude globální pandemie.“
Woodward pak uvádí:
„Později se sice v médiích objeví zprávy, že písemná verze brífinku obsahovala varování před virem, ale ta neobsahovala žádné konkrétní údaje. Tou dobou už bylo taky dobře známé, že Trump brífinky nečte a spoléhá se na ústní prezentaci. Když Pottinger ty zprávy četl, podrbal se na hlavě, našel si texty všech rozvědných zpráv a nic v nich nenašel. „Naprosté kecy,“ řekl. „Jaké rozvědné informace? Žádné tam nebyly.“
To se ovšem Woodward dozvěděl až v dubnu.
Woodward také podrobně popisuje úsilí, jaké vyvíjeli ředitel Centra pro kontrolu nemocí Robert Redfield a ředitel Národních zdravotních institutů Robert Fauci. V inkriminované době především to, jak naráželi na hradbu překážek a mlčení v Číně.
A ovšem také oba několikrát cituje, jak v této době – v lednu, v únoru – veřejně říkali, že virus představuje pro Američany malou hrozbu. „V této chvíli,“ zpravidla pro jistotu dodávali.
Takže když pak Woodward a hlavně další novináři udělají velkou věc z toho, že mu Trump 19. března přiznal, že informace o vážnosti čínského viru vědomě tlumil, je to dosti přepálené.
Převládajícím pohledem amerických médií v té době totiž bylo, že koronavirus je malá hrozba. Když by tehdy někdo (Woodward ty informace, připomeňme, ještě v lednu neměl) ty informace včas získal a začal bít na poplach, jak by to vypadalo? Pandemií straší dva lidé z Rady národní bezpečnosti, lidé vybraní Trumpem a jemu loajální. A proti nim celý mamutí rozvědný aparát Spojených států tvrdí, že covid je chřipka. Komu uvěříte? Anebo hlavně komu uvěří americká média?
Před deseti dny napsal Michael McFaul, bývalý Obamův velvyslanec v Rusku, na Twitteru, že „Trump ztratil důvěru rozvědek. Ztratil důvěru ministerstva zahraničí. Ztratil důvěru armády. Jak může nadále sloužit jako náš vrchní velitel“? Diskuse nad Woodwardovou knihou kolotala ve stejné době. Jen se jaksi netýkala selhání rozvědek, jež je ve Woodwardově knize zachyceno černé na bílém. A zdá se to být větší problém než Trumpova komunikační strategie, alespoň v té počáteční době.
Federální orgány se ovšem v té době dopustily mnoha chyb a ty jdou bezpochyby za prezidentem. Nejdůležitější z nich asi byla testovací kalamita. Centrum pro kontrolu nemocí začalo vyvíjet vlastní test na koronavirus, nechtělo se mu přejímat dobře fungující německý nebo další. Jenže práce šla špatně, jejich test nefungoval, což CDS přiznalo až za měsíc. Po celou tu dobu odmítalo certifikovat jakýkoliv jiný test. To se ve Woodwardově knize odbývá jednou větou. Možná proto, že ředitel Centra pro kontrolu nemocí byl jeho zdroj.
Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky
00:01
