Mocnosti a jejich oceánské flotily. Kdo je nejdál?

Dne 13. května 2018 opustila doky nová čínská letadlová loď, jež tím zahájila plavební testy a připomněla odhodlání Pekingu vybudovat oceánskou flotilu. Čína v tom ale pochopitelně není sama, protože podobné záměry vyjevují též jiné mocnosti. Seznam majitelů letadlových lodí býval dříve docela dlouhý a vše nasvědčuje tomu, že se znovu prodlouží a že na něj přibydou i státy, které o něčem takovém v minulosti snad ani nesnily.

Nový čínský nosič, zatím známý pouze jako Typ 001A (přestože se obecně předpokládá, že se ve službě bude nazývat Shandong), se stal příčinou velkého nadšení čínských médií, jež mluví o první letadlové lodi „domácího původu“ a „navržené v Číně“. S tímto tvrzením je však třeba zacházet opatrně, neboť jde o přinejmenším částečnou kopii sovětského nosiče Varjag, jenž se do čínské flotily dostal pod názvem Liaoning. O příbuznosti obou lodí ostatně vypovídá i fakt, že Liaoning se označuje rovněž jako Typ 001.

Čína ovšem u kopírování nehodlá zůstat, protože již staví úplně nový nosič Typ 002, který má být vybaven i katapulty, kdežto Liaoning a Shandong mají jen „skokanský můstek“. Ona nová loď má být spuštěna na vodu asi v roce 2020, pak by mohla následovat ještě jedna taková a po této etapě hodlá ČLR přejít k nosičům Typ 003 s jaderným pohonem. Četné neoficiální zdroje tvrdí, že cílem je získat sestavu šesti letadlových lodí, což by „říši středu“ umožnilo mít kdykoliv na oceánech přinejmenším dvě operační skupiny.

Je však vysoce zajímavé, že Čína o svých plánech v tomto oboru spíše mlží, zatímco Rusko se z hlediska prohlášení rozhodně nedrží zpátky, ale reálná ruská situace je v tomto směru daleko méně lichotivá. Už mnoho let se objevují zprávy o záměru postavit nové letadlové lodě, jež by doplnily a nahradily stárnoucího Admirála Kuzněcova, vše však dosud nasvědčuje tomu, že se bude jednat o dosti dlouhý a komplikovaný proces.

Admirál Kuzněcov, sesterská loď výše zmíněného Varjagu, nedávno zahájil generální opravu, při níž má dojít k jeho komplexní modernizaci (včetně instalace nových zbraní). Jeho návrat do služby lze čekat nejdříve v roce 2020. Snad ještě letos by mohly ruské loděnice představit i projekt nového nosiče, ovšem kolem jeho podoby a zahájení stavby se vznášejí velké otazníky a mnoho ruských i západních odborníků neskrývá skepsi.

Už několikrát byl totiž s velkou slávou vystaven model perspektivního nosiče Štorm, který má s výtlakem až 100 000 tun konkurovat americkým lodím. Čerstvé zprávy ale mluví o mnohem skromnějších záměrech v podobě nosiče s výtlakem „jen“ 70 000 tun a konvenčním pohonem, zatímco pro Štorm se plánoval nukleární reaktor. Optimistické odhady pak říkají, že by Rusko mohlo zahájit stavbu nové letadlové lodě ještě do roku 2025, což by znamenalo, že by na svou první operační plavbu mohla vyrazit až okolo roku 2035.

Čínské námořnictvo by v té době mohlo mít možná i čtyři bojeschopné nosiče. Samozřejmě se nedá čekat, že by kterákoli velmoc mohla konkurovat potenciálu USA, jelikož US Navy hodlá nadále udržovat sestavu jedenácti nosičů s nukleárním pohonem. Jinou věcí ale je, že Amerika chce mít dominantní pozici na všech světových oceánech, kdežto Číně by asi postačoval „jen“ Pacifik a Indický oceán, a tak nelze vyloučit, že v těchto regionech by mohl námořní potenciál ČLR výhledově opravdu konkurovat i tomu americkému.

Ve prospěch USA však hraje skutečnost, že čínské ambice vyvolávají stále větší znepokojení i u jiných mocností, jež mají či chtějí mít letadlové lodě. Na prvním místě je to Indie, která se může pochlubit nosičem Vikramaditya (jenž rovněž vznikl konverzí sovětského plavidla) a již staví domácí letadlovou loď. K té má poté přibýt ještě jedna, a to už s jaderným pohonem (prý se zvažuje mj. derivát ruského projektu Štorm).

Dalším potenciálně velmi silným hráčem je Japonsko, které provozuje hned čtyři „vrtulníkové torpédoborce“ tříd Hyuga a Izumo. Tyto lodě současně ukazují, že dříve celkem jasná definice letadlové lodě se trochu rozmlžuje. Většinou platilo, že za „pravé“ letadlové lodě se pokládaly jen ty se zařízením pro start letounů, tzn. s katapultem nebo se „skokanským můstkem“. Podle této definice má letadlové nosiče už jedenáct států, a sice USA, Velká Británie, Francie, Itálie, Španělsko, Rusko, Čína, Indie, Thajsko, Brazílie a Austrálie.

V seznamu asi působí dosti kuriózně Thajsko se svým plavidlem Chakri Naruebet. To patří do kategorie, jíž se říká Harrier Carrier a která zahrnuje malé nosiče se „skokanskými můstky“, z nichž operují letouny Harrier s krátkým či svislým startem. Taková plavidla stavěly zejména evropské země, koneckonců ze Španělska pochází i Chakri Naruebet, ale prakticky se tato loď uplatňuje spíše jako největší královská jachta na světě.

Existuje však i kategorie tzv. vrtulníkových nosičů, respektive vrtulníkových výsadkových lodí. Pro laika působí na pohled jako menší letadlové lodě, jelikož mají plochou palubu, ale jsou určeny (většinou) jen pro činnost vrtulníků. Ale právě tady se situace začíná komplikovat, což souvisí s oním „většinou“. Část vrtulníkových nosičů totiž dovoluje rovněž operace letounů s kolmým startem (jako je výše zmíněný Harrier a jeho soudobý nástupce F-35B Lightning II), a tudíž se ve výsledku přibližují „pravým“ letadlovým lodím.

Při využití „extenzivní“ definice (kterou už aplikuje třeba anglická Wikipedie) se tedy seznam rozšiřuje o další tři státy, jež vedle zmíněného Japonska zahrnují Jižní Koreu (ta mimochodem 14. května 2018 spustila na vodu druhou vrtulníkovou loď třídy Dokdo) a Egypt (ten odkoupil dvě francouzská plavidla třídy Mistral, původně stavěná pro Rusko). Současně je ovšem nutné dodat, že tato definice dramaticky zvyšuje dominanci USA, jejichž námořnictvo provozuje též devět vrtulníkových lodí (a chce jich mít dvanáct).

Navíc existuje alternativa konvertovat lodě této kategorie na „pravé“ letadlové nosiče. Indický nosič Vikramaditya vznikl z ruské lodě Baku (jež nesla letouny s kolmým startem Jak-38) tak, že byl přidán „skokanský můstek“. O něčem podobném uvažují též Jihokorejci u třídy Dokdo, a dokonce i v USA se mluvilo o nápadu použít vrtulníková plavidla třídy America coby základ pro lehké letadlové nosiče s konvenčním pohonem.

Seznam se však prakticky jistě dál rozšíří, protože vlastní vrtulníkový nosič Anadolu již staví Turecko a o pořízení lodí této kategorie jeví zájem například Kanada, Alžírsko či Indonésie. Navíc nelze vyloučit nové provozovatele v Evropě, jelikož k plánům malého nosiče ze studené války by se mohlo vrátit Německo a dnes již zcela evidentní velmocenské ambice by mohly na cestu k vlastní lodi tohoto druhu posunout možná také Polsko.

Vrtulníkové nosiče reprezentují pro řadu států velmi lákavý kompromis, protože jim umožňují provádět expediční operace (od těch humanitárních po čistě vojenskou „projekci síly“), ovšem s náklady výrazně menšími než „pravé“ letadlové lodě. Např. Brazílie nedávno přesunula svůj nosič Sao Paulo do zálohy a pořídila si britské vrtulníkové plavidlo HMS Ocean, jež by chtěla používat, než si bude moci dovolit nový nosič, což je dost paradoxně řešení podobné tomu, ke kterému před časem sáhla i sama Velká Británie.

Vrtulníkové nosiče mají hlasité zastánce také v Rusku, a dokonce někdy zaznívají hlasy, že by Rusko (vzhledem ke své vojenské doktríně) mohlo využít mnohem lépe tuto kategorii lodí než „pravé“ letadlové nosiče. Nepochybně by to bylo vhodnější též z hlediska financí a schopností loděnic. Stavba prvního ze dvojice ruských nosičů vrtulníků by mohla začít již roku 2020, aby mohl vstoupit do služby v polovině příští dekády.

Je tak možné, že za nějakých dvacet let už bude seznam vlastníků letadlových a vrtulníkových lodí zahrnovat téměř dvacet států. Proč? Bez ohledu na ideologii či propagandu pořád platí, že letadlová loď představuje v prvé řadě velmocenský prostředek. S jen malou nadsázkou se také tvrdí, že pro prezidenty USA je to něco jako audiovizuální diplomatická pomůcka, jež funguje zhruba takto: „Vidíte tu letadlovou loď a slyšíte, co říkám?“

Sovětský svaz původně vyvinul své nosiče především pro obranu pobřeží a pro námořní bitvy, ačkoli nikdo soudný asi nepochyboval, že sovětské loďstvo by v hypotetické konfrontaci s US Navy mělo jediný úkol, a to čestně padnout. Je ovšem velice příznačné, že první reálné bojové nasazení Admirála Kuzněcova proběhlo přesně ve stylu amerických letadlových lodí (jež byly svého času označovány za nástroje agrese imperialismu), jelikož Rusku se v Sýrii samozřejmě jedná zejména o prosazení velmocenských zájmů.

Když bereme v úvahu funkci nosičů a rostoucí počet majitelů, vychází z toho jediný výsledek, a sice že situace v oboru letadlových a vrtulníkových plavidel dokazuje, že se svět opravdu stává v pravém smyslu multipolárním. Nejde zase o takovou novinku, neboť bipolární schéma se začalo rozkládat už v 80. letech, když si ve třetím světě upevňovala pozice Čína, ovšem teď vzniká mezinárodní uspořádání jiného charakteru.

Dominantní pozice USA coby nejsilnější mocnosti sice nadále platí a vůbec se nedá realisticky předpovídat, kdy (či zda) Amerika o toto postavení přijde, ale na dalších příčkách pomyslného žebříčku velmocí se začíná vytvářet pořádná „tlačenice“. Zatímco v případě Ruska i Číny není pochyb o tom, že jde o konkurenty USA (což ale vůbec nevylučuje, že v některých oborech se naopak může jednat o partnery), u řady dalších zemí platí, že chtějí provádět spíš samostatnou a pragmatickou politiku orientovanou na národní zájmy.

Některé tak činí se zachováním úzkých vztahů s USA (typicky Japonsko nebo Polsko), jiné sázejí na „politiku všech azimutů“, což prokazuje mj. jejich pořizování zbraní od širokého spektra dodavatelů. Nejtypičtějším příkladem je Indie, kromě ní tam náleží rovněž Indonésie, Alžírsko nebo Kazachstán. Tento koncept zahraniční a bezpečnostní politiky ukrývá obrovský potenciál, ale může v sobě nést také značná rizika.

„Politika všech azimutů“ totiž pochopitelně neznamená „být se všemi pořád zadobře“, protože to zákonitě není možné. Daleko spíše jde o schopnost pečlivě analyzovat jevy a trendy a podle nich pragmaticky hledat spojence k prosazování vlastních zájmů, avšak pokud možno tak, aby nevznikalo hluboké nepřátelství k těm „na opačné straně“. Indie tento přístup úspěšně aplikuje už desítky let, zatímco třeba Turecko lze použít jako odstrašující příklad státu, který postupuje značně krátkozrace, což se mu záhy může vymstít.

Pokud se ještě vrátíme k letadlovým a vrtulníkovým nosičům, pak růst jejich počtu není pouze příznakem růstu velmocenských ambic různých zemí, ale také toho, že tyto země se připravují bránit a prosazovat své zájmy i silou. V tomto smyslu nejde nic nového, jen prostě o návrat ke staré (dobré?) realistické geopolitice, ačkoliv s větším počtem „hráčů“. Jisté je, že svět se díky tomu stává dynamičtějším a přináší více šancí i více rizik.

To by měli mít na paměti všichni ti, kdo plánují a provádějí zahraniční a bezpečnostní politiku jakéhokoli státu, neboť sázky jsou vysoké. Koneckonců i Česká republika se nalézá v regionu, který tradičně představuje předmět zájmu hned několika mocností. Samostatná „politika všech azimutů“, po níž se též v Česku mnohdy volá, může přinést velký úspěch i velké fiasko, neboť záleží hlavně na kompetencích těch, kdo ji plánují a provádějí. Neschopný politik prostě může způsobit debakl, i když má na povel letadlovou loď.