Architekt Wertig: Prý tomu dáváme až moc

Architekt Wertig: Prý tomu dáváme až mocROZHOVOR
Panorama

architektura

Matěj Beránek

I když pracovali na třímiliardové zakázce, byli na pokraji krachu. Manažerské záležitosti prý neřeší, protože je nebaví. Úspěšné architektonické studio A69 – architekti má za sebou pětadvacet let práce. Jeho členové začínali jako čerství absolventi ve Františkových Lázních, dnes zpracovávají například koncepci nové pražské čtvrti. S partnerem studia Jaroslavem Wertigem hovoříme o jejich cestě, přístupu k práci i podfinancování architektů.

Letos slavíte 25 let od založení studia. Jaká je pozice A69 – architekti na české architektonické scéně?

Myslím, že si vedeme dobře. Pořád máme dobré přijetí u odborné i laické veřejnosti. Nejsme vyloženě takoví „popaři“, ale na druhou stranu mám pocit, že nám lidé pořád rozumějí a líbí se jim naše věci. Naše práce není jen pro nějaké snoby.

Vaše studio přesto patří nepochybně mezi nejsilnější v republice. Takhle to nevnímáte?

Lidé nás znají, hodně investorů se na nás obrací s důvěrou a vyzývají nás do soutěží. Tady cítím, že jsme zavedené jméno. Na druhou stranu cítím, že pro novější generaci můžeme představovat určitý establishment, vůči kterému je třeba se vymezit. Párkrát jsme zaznamenali, že jsme někam nebyli přizváni právě proto, že už jsme nebyli dostatečně objevná alternativa. Když nás v roce 1999 vyzvali do soutěže na Villa Park Strahov (soubor bytových domů a vil v Praze – pozn. red.), tak jsme tam byli vyloženě takové mladé roští po boku velkých jmen. Dneska už nás takhle nikdo nevyzve.

Kolik vás ve studiu pracuje?

Myslím, že dvacet celkově. Ještě máme asistentku a obchodní ředitelku, která má na starosti smlouvy a rozdělení lidí na zakázky.

Architekti občas říkají, že nechtějí mít víc než deset lidí, protože pak mají moc manažerských povinností a není tolik prostoru na tvorbu samotnou.

Nás ty manažerské věci tolik nezatěžují, protože je prostě neřešíme.

Protože je dělá někdo za vás…

My jsme je vlastně neřešili ani dřív, protože nás to nebaví a nikdo z nás ani není organizační, manažerský typ. Lidé, kteří u nás byli delší dobu, se naučili řídit věci sami.

Na druhou stranu jsou právě otázky managementu a celkového řízení nezbytné pro každou fungující firmu.

Taky jsme vystřídali několik lidí na pozici manažera ateliéru, ale ne vždycky to fungovalo. Dlouho jsme nikoho kompetentního ani nemohli najít, protože v našich podmínkách nejsou lidé, kteří by byli vzdělaní řídit architektonický ateliér. Měli jsme jednoho člověka z ekonomky, ten nám na každou smlouvu řekl, že nám ji nedoporučuje brát, protože bychom z ní nevyžili. My jsme mu ale řekli, že takhle žijeme už několik let a že víc nedostaneme. Z jeho pohledu ale byly jednoznačně ztrátové. Vůbec nedokázal specifika fungování ateliéru reflektovat. Dlouho jsme se tím docela trápili. Na velkém týmu nám vadí, že už se pak zpracovává tolik věcí, že u všech nemůžete být. Když ale má nějaká věc nést moje jméno a já ji ani neviděl, tak to je přece špatně. Pak se z toho stává jen taková obchodní nálepka. Nás vždycky bavilo, že jsme se o důležitých věcech hádali a každý z nás je nějak poznamenal.

Více o studiu A69 čtěte zde: Čeští architekti slaví. V mracích analogové práce A69

Když jste zakládali studio v polovině 90. let, rozhodli jste se trochu neobvykle vydat na periferii republiky a nezůstat v Praze, kde se soustředil kapitál. Co vás k tomu vedlo?

Mladistvé romantické představy, spasitelský komplex. Vezli jsme se na vrcholné vlně postmoderny a podlehli jejímu kouzlu právě v tom ohledu, že jsme se dohodli, že nezůstaneme v Praze, ale že se vrátíme domů a tam budeme navazovat na lokální kořeny. Všichni tři jsme ze Sudet a cítili jsme, že doma jsme jen tam, kde jsme po tři generace, a že zde pod prachem jsou věci, které bychom rádi odkryli a navázali na ně. Lákalo nás začít mimo centrum. Navíc jsme věděli, že tou dobou se už v Praze etablovaly velké kanceláře, a i když jsme měli možnost nastoupit do velkých kanceláří, tak možnost být sami za sebe byla lákavější. Ve Františkových Lázních bylo navíc docela dost peněz, protože hodně lidí začalo pracovat v Německu, vydělávali marky a díky tomu začali revidovat i svůj životní styl. Když si koupili nové oblečení, elektroniku a auta, co znali ze západního Německa, tak začali přemýšlet o tom, kde bydlí. Ve městě byl navíc také jediný praktikující architekt, takže jsme neměli ani velkou konkurenci.

Co bylo rozhodující pro návrat do Prahy?

Ve Františkových Lázních jsme byli spokojeni a studio se pomalu rozjíždělo, i když to samozřejmě nebylo takové jako u spolužáků z gymplu, kteří už měli byty a s rodinou jezdili na dovolenou k moři. My jsme si furt na koncích měsíců půjčovali od maminek, abychom mohli zaplatit daně. Dlouho jsme si připadali, že se nám nedaří. Přestože jsme měli hodně práce, ocenění nebylo adekvátní, takže materiálně nebyl úspěch vidět. A díky tomu, že si nás vyhlédly časopisy, tak jsme se potkali s klišé, které se pěstuje v Praze mezi intouši. A to, že správné opravdové věci nevznikají v hlavním městě, ale někde daleko u zapadlých vlastenců v Poličce. Že národní kultura žije na venkově. A my jsme jim ze západních hvozdů ukazovali architekturu, která byla schopná komunikovat s architekturou změny. Díky tomu nás pak vyzvali jako mladou naději do soutěže na Villapark Strahov, což byla první zakázka mimo region, kterou jsme vyhráli, a začali tak pendlovat mezi Prahou a Františkovými Lázněmi. Roku 2003 se projekt dokončil a měl velký ohlas, šlo o jedno z prvních kondominií u nás. Ten samý rok nás oslovili do mezinárodního výběru architektů na soutěž Central Park Praha. A tento projekt jsme taky dostali, ale to už bylo o řád jinde. Villapark Strahov stál ve své době asi tři sta milionů, tohle byl projekt za tři miliardy. Na Strahově bylo asi 57 bytů, Central Park na Žižkově jich měl okolo 650.

Kolem roku 2010 jste už měli na kontě několik velkých projektů a vyhraných soutěží. Pocítili jste to třeba v tom ohledu, že už jste nemuseli řešit, jestli máte dost zakázek?

Práce bylo vždycky hodně, nebyly ale peníze. Dávali jsme tomu víc, než o kolik jsme si byli schopni říct. Takže jsme permanentně neměli prachy a de facto jsme byli pořád kousek od krachu. K tomu je taková vtipná příhoda, kdy jsme dělali rekonstrukci vilky pro manželský pár. Paní byla ekonomka, pán odborník na reality, a když jsme to dodělali, tak jsme se trochu spřátelili, protože s námi byli spokojeni. Po nějaké době ale za námi přišli s tím, že nás zpovzdáli pozorují a že jim pořád není jasné, jak je možné, že jsme nezkrachovali, že z jejich pohledu nechápou, jak můžeme ekonomicky fungovat. A jestli bychom jim neukázali účetnictví, že je to zajímá z profesního hlediska. Tak jsme jim to všechno půjčili, prošli si to a začali se o nás trochu starat. Hrozně nám pomohli, dali nám věci do pořádku, ale pořád bylo jasné, že naše pracovní živelnost je mnohem větší než manažerská disciplína.

Když dostanete třímiliardovou zakázku, tak už se vám musí finančně dost uvolnit ruce, ne?

Ani jeden z nás není obchodně zdatný, takže pro zkušenější lidi není těžké s námi dohodnout dobrou cenu. Vypadalo to dokonce tak, že po Central Parku skončíme na dlažbě, dokonce ve vězení pro dlužníky, protože jsme měli mnoho subdodávek, které jsme neměli pokryté. Projekt různě krachoval, měnili se developeři, nedostávali jsme platby, které jsme měli nasmlouvané. A my potřebovali platit subdodavatelům. Kdyby se tehdy někdo z nich zbláznil, tak nás může zlikvidovat. Peníze jsme totiž dostali až s velkým zpožděním. A ještě víceméně shodou okolností. Nastal totiž velký chaos, když se střídali investoři projektu a ukázalo se, že nikdo z nich nemá finální dokumentaci stavby a že ji máme jen my. Takže jsme jim ji nakonec poskytli a oni nám doplatili, co nám dlužili. Dlužili jsme desítky milionů.

Od dokončení Central Parku je to deset let. Jak jste na tom teď?

Už je to lepší. Měli jsme výborného chlapíka, který nás na nějakou dobu stabilizoval, bohužel byl ale tak dobrý, že nám ho přetáhl jeden investor do zahraničí. Našli jsme si ale jinou manažerku kanceláře a mám pocit, že to funguje celkem dobře.

Takže změna finanční kondice studia nesouvisí s konkrétním projektem?

Duševní práce je u nás dlouhodobě podceňovaná, už od doby socialismu. Architekti jsou bohužel stavovsky velmi slabí, komora (Česká komora architektů – pozn. red.) nepracuje jako dobrý lobbista, takže nemáme funkční honorářový řád. Ceny práce architektů jsou hrozně podseknuté. Dovolávat se toho řádu je bohužel úplně marné, nerespektují ho ani veřejní zadavatelé, natož soukromníci. Honorářový řád má procentuální sazby podle velikosti investice. Když ho ukážete developerovi, tak se vám vysměje, protože předpokládá, že děláte cca za dvě třetiny, ani to ne.

Zjednodušeně řečeno, podle řádu mají architekti dostat přibližně deset procent z ceny zakázky, je to tak?

Suma se stanovuje na celou projektovou přípravu, takže pro všechny profese a autorské dozory, na to by mělo z celkového rozpočtu jít přibližně deset procent. Není to ale pravidelné, čím je investice větší, tím je ten podíl menší, ta sazba není lineární.

Ale praxe tomu neodpovídá…

Vůbec. Naopak tu máme tendence ve smyslu vulgárního pojetí liberální ekonomie, že pokud tu je někdo, kdo vám za vypracování projektu nabídne méně, tak mu to máte dát. V tom je zakopaný pes. V tomto ohledu bohužel nefungujeme jako Německo, kde je honorářový řád závazný. Obhajují to tím, že když máte zakázku v určitém rozsahu, tak na ní dělá tolik lidí, zabere tolik času a máte takové náklady. Takhle to vyčíslili a řekli, že jestli je někdo schopný pracovat za méně peněz, tak musí někde podvádět. Není to o tom, že někdo je schopný něco vymyslet rychleji. U nás je komora slabá. V době Klausova tažení proti profesním komorám byla komora takový pokusný králík, než se odvážil na silnější komory. Šlo mu o to, zrušit profesní organizace a nastolit ve službách podobného typu ultraliberální trh. Žijeme v takovém podivném světě soutěží, kde se zdá, že jde o architekturu, ale ve skutečnosti jde o cenové nabídky. Kdyby byl platný honorářový řád, tak se o ceně nikdo nebaví. Pokud bude totiž zadavatel znát výši investice, tak bude také vědět, kolik ten projekt bude stát, a nebude hledat toho, kdo mu to udělá levněji, ale toho, kdo mu udělá lepší barák.

Jaká je podle vás role architekta ve společnosti?

Ptám se sám sebe, co si veřejnost od architektů slibuje. Na jednu stranu máte školy, které vychovávají architekty, což znamená že kromě stavebního umění se dozvíte o kulturních souvislostech, dějinách umění i humanitních vědách, a vedle toho jsou školy, které produkují jen inženýry. Před stavebním úřadem má ale razítko architekta a inženýra stejnou váhu. Česká komora architektů kdysi dělala statistiku a zjistilo se, že jen čtyři procenta všech projektů podaných ke stavebnímu povolení jsou orazítkovány architekty, pod zbytkem jsou podepsáni jen inženýři. Společnost si na jednu stranu vytváří garanty kvality prostředí, ale pak jim tu možnost v praxi nedá.

Sdílíte názor, že vystudovaný architekt nemusí jít automaticky navrhovat domy?

Rozhodně. Školy architektury ani nepředpokládají, že každý student bude výjimečný architekt. Předpokládá se, že absolventi budou působit i na stavebních nebo památkových úřadech. Vychovávají lidi, kteří dokážou architekturu číst.

Na výstavě v GJF se snažíte zprostředkovat návštěvníkům zážitek z tvorby samotné. Všude se válí skicovací papíry, tužky… Není to ale už trochu romantická představa?

U nás to ale pořád takhle vypadá. Když se podíváte na naše pracovní stoly, tak na nich najdete pouze šmíráky, pastelky a fixy. Nic jiného, protože ani jeden z nás tří na počítači nedělá. Kreslíme tímto starým způsobem a ten také prezentujeme, protože je pro nás už docela specifický.

Často zmiňujete, že jste se stále nenaučili se žádnými programy pro navrhování architektury. Opravdu?

Ano, já ovládám akorát Word a Excel, to jsou moje limity počítačových schopností.

Takže jste jednoznační zastánci tužky a papíru pro navrhování?

Ne že bych byl militantní zastánce, ale v tom překotném ději jsem se nedostal do situace, kdy bych měl dost času se s tím naučit, a pořád je pro mě rychlejší věci vyjadřovat skicami a kreslením.

K výstavě vznikla taky sada parfémů odrážející vaše osobnosti. Kde se tenhle nápad vzal?

To je taková boční epizoda, když jsme s parfumérkou míchali vůni pastelek, abychom dokreslili atmosféru výstavy, a ta nám nabídla, že nám namíchá osobní vůně. Napadlo nás, že by to bylo hezké vyjádření toho našeho souzvuku vybroušeného za pětadvacet let. Chtěli jsme také nějaké dárky pro naše podporovatele a partnery. Přišlo nám to jako taková hračička, my sami jsme takoví hračičkové. Což je i v naší architektuře snad vidět.

Co plánujete? Neláká vás zahraničí?

Párkrát jsme se o něco snažili, dělali jsme nějaké návrhy do zahraničí… Ale počkejte, vždyť my máme dva projekty na Manhattanu! Jeden z nich skončil kvůli tomu, že se investor bál budoucí krize, a druhý děláme pro ministerstvo zahraničních věcí na skvělé adrese u Metropolitan Museum of Art.

Není dům na Manhattanu ten největší sen architekta?

Nevím, teď jsme dodělali třeba takovou vilku ve Staré Boleslavi a mám z ní stejnou radost. A budoucnost je, jak říká Prokop Tomášek, přežít. To je jediná ambice.