7 TŘETÍ KNIHA ZNÁMÉHO CHIRURGA

Máme kliku, že jsme se narodili tady, říká chirurg, který pomáhal i v Africe

ROZHOVOR

Témata:

„Na resuscitačním lůžku leží osmnáctiletá holka. Bůhvíproč se chtěla zabít. Otrávila se nějakým místním make-upem, údajně hodně toxickým. A následně se šla oběsit na střechu. Odřízl ji a přinesl otec. Jsou na cestě od jedné odpolední. Je sedm večer,“ píše český chirurg Tomáš Šebek ve svých zápiscích z mise s Lékaři bez hranic v Jižním Súdánu. „Na triku“ má už třetí knihu zachycující jeho působení na misi s Lékaři bez hranic – tentokrát z Jižního Súdánu, který sužují ozbrojené konflikty. Lidé zde trpí malárií, abscesy, popáleninami i HIV. Děti jsou tu podvyživené. V rozhovoru pro deník Echo24 hovoří nejen o knize, která nese název Africká zima. Ale také o tom, jak jeho pravidelné výjezdy na mise vnímá jeho rodina. 

Cítíte se jako spisovatel, jako veřejně známá osobnost? Poznávají vás třeba lidé na veřejnosti?

To vůbec ne. Nejsem žádný spisovatel. A té veřejné pozornosti se popravdě vyhýbám, pokud můžu. Jestli působím jako extrovert, tak to je klam, protože ve skutečnosti jsem introvert. Když se dostanu do nějaké nové společnosti, tak si vlezu do rohu a čekám, co z toho bude. Je fakt, že mě asi někdy někdo osloví – v metru, v autobuse. Ale není to tak, jako by potkali Goťáka.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Jsou to pozitivní reakce?

Jo. To je fajn, že jsou to pozitivní reakce. Zatím mě nikdo nechtěl mlátit.

Ptám se na to, protože v Čechách teď panují dosti nacionalistické nálady, i když v Praze to možná není tak cítit. Ale jakmile má někdo něco společného s uprchlíky nebo je obhajuje, stane se většinou terčem nadávek. Vy jste koneckonců o negativních reakcích na sociálních sítích psal i v Africké zimě. Lidé psali ošklivé komentáře pod rozhovor s vámi…

Těch nenávistných příspěvků je na internetu strašně moc. Ale myslím – a to je právě to, co tam popisuju – že ti lidé jinak vystupují na sociálních sítích než ve skutečnosti. A občas, když se nějaký ‚hejtr‘ do mě nebo do mých kolegů naváží, tak ho vyzvu, aby si přišel popovídat do mé ordinace v Nemocnici Na Františku. A buď už neodpoví, nebo to slušně odmítne a začne jinou rétorikou.

Takže se nestalo, že by za vámi někdo přišel?

Stalo. Jednou jeden takový člověk přišel a toho jsem si vážil. On byl dost vulgární na sociálních sítích, ale pak měl tu odvahu a přišel a strávili jsme půl hodinku v zajímavém rozhovoru. V zásadě jsme se rozešli v dobrém. To bylo hezké.

Připravujete se nějakým způsobem na mise z toho profesního hlediska? V Súdánu jste – alespoň jak mi to z té knížky vychází – operoval často relativně podobné případy. Věděl jste, že zrovna toto vás čeká? Je to tak, že byste si třeba měsíc před odjezdem „dostudovával“ určité zákroky, nebo si opakoval nějaké postupy?

Trošku to tak je. Všechny projekty dlouhodobě monitorujeme, před odjezdem má člověk moc informací, takže se samozřejmě připravujete. Já jsem věděl, že v Jižním Súdánu budu rodit a dělat císařské řezy.. Takže jsem trošku piloval třeba císařské řezy, připravoval jsem se na infekční medicínu, abych měl trošku přesah. Co mě ale překvapilo, že asi po 14 dnech na misi v Jižním Súdánu mě kolegové převeleli do jiné oblasti, kde jsem měl fungovat jako praktický lékař.

To v knize popisujete. A to jste netušil, že se něco takového může stát?

Věděl jsem, že ta praxe je taková, že v momentě, kdy nemáte v té oblasti lékaře, tak tam dočasně pošlete někoho, kdo je lékař, i když jiné specializace. Ale když mi kolegové řekli, že budu zastupovat praktického lékaře, internistu, specialitu na infekční a tropické choroby v jednom s mojí specializací chirurga, tak jsem se vyděsil. Snažil jsem se ze sebe vymáčknout to nejlepší, i když nevím, jestli se mi to povedlo. Ale byla to velmi zajímavá profesní zkušenost.

Co lidem právě v Jižným Súdánu z toho zdravotnického hlediska nejvíce schází? Čím je dané to, že je tak často trápí záněty slepého střeva nebo gynekologické potíže? Je tam nějaký důvod?

Tak primárně je v Jižním Súdánu kritický nedostatek potravin. Poté jsou to infekční nemoci, malárii tam má v období dešťů až 80 procent populace. Malárie má celou řadu komplikací, které se promítají do různých orgánových soustav. Ti lidé nic špatného nedělají, akorát se narodili na místě, které má alespoň momentálně velmi nepříznivé podmínky.

Vy jste v knížce psal, že lidé v Jižním Súdánu často nedůvěřují západní medicíně a raději jdou k místním léčitelům, šamanům. Dokonce jste se s jedním léčitelem potkal a on začal poté působit ve vaší nemocnici. Jak hodnotíte to, co tam ti místní léčitelé dělají? Když se řekne, že je někdo šaman, konotace je většinou negativní, že je to podvodník.

Já k tradiční medicíně přistupuji s velkým respektem. Rozhodně to není medicína stavěná na vědeckých základech, se kterými pracujeme v západním světě. Bylo to také léčitel od léčitele. Někteří podle mě svým pacientům mnoho neprospěli, někteří naopak léčili velmi efektivně – jiným způsobem, pro mě nepochopitelným, ale s dobrými výsledky. Platí, pokud z léčby profituje pacient, tak je to dobrá léčba.

Byla to přímo vaše iniciativa se s tímto konkrétním léčitelem potkat? Nikdo jiný to předtím neudělal?

Nemám informace, že by to někdo přede mnou udělal. Já se na misích dostávám do situací, kdy nevím, kudy kam. V Afghánistánu jsem nemohl přesvědčit svoje kolegy, aby operovali úrazové poranění hlavy a mozku. Musel jsem na to od lesa, ale nakonec jsem kolegy přesvědčil. V Jižním Súdánu jsem zase nevěděl, jak zhruba tu třetinu pacientů, kteří od nás z nemocnice odcházeli k místním léčitelům, přesvědčit, že západní medicína je dobrá. Vyústilo to v rozhovor s tím tradičním léčitelem, který byl velmi přátelský a nakonec přišel k nám do nemocnice a začal s námi spolupracovat. Vyškolili jsme ho na pozici fyzioterapeuta. Místní najednou viděli, že jeden z nejrenomovanějších tradičních léčitelů pracuje v nemocnici Lékařů bez hranic a neměli důvod odcházet.

Vy jezdíte vždy na jednu misi dvakrát za sebou. Vracíte se vlastně na místo činu. Vidíte za tu dobu nějaký pokrok? Třeba změnu, kterou jste vy navrhl udělat? Že se ta vaše zpětná vazba promítla? Že jste zkrátka dokázal něco vylepšit?

To je jeden z hlavních motivů, proč se rád vracím. Často po tom roce a půl za mnou přijdou i pacienti, které jsem léčil, ukázat se mi, protože zaslechli, že jsem zpátky. A to je nejlepší zpětná vazba pro lékaře obecně. Někdy to ale nemusí být jen to, že se mi něco dobrého povedlo, někdy to také bývá zjištění, že se mi něco vůbec nepovedlo. Ale to je také důležitá zpětná vazba. Já se z těch svých i třeba medicínských chyb v knížkách často zpovídám. Na Haiti jsme běžně u ortopedických pacientů nasazovali takzvaný zevní fixatér. Já to dával prakticky na každý typ zlomeniny. Dneska bych k tomu přistupoval jiným způsobem. Ale neměl jsem tenkrát zkušenost, navíc v podmínkách po zemětřesením tak ničivého rozsahu jako na Haiti v roce 2010. Za rok a půl pak přijdete a řeknete si: No, mohl jsem to dělat i lépe …

Pochopila jsem správně, že se vám mnohokrát stalo, že když jste večer sepisoval průběh dne, uvědomil jste si, že jste asi udělal nějakou chybu. Protože těch zákroků přes den je takové množství, že si to v tu danou chvíli neuvědomíte.

Mně se stalo v Afghánistánu, že jsme dokončili poměrně náročný výkon postřeleného pacienta. Uzavírali jsme břišní dutinu a najednou přišel moment, kdy se začaly počítat roušky. A najednou dvě chyběly. Já jsem si byl jistý, že stoprocentně v břiše nic nezůstalo, sestra vám hlásí, že stoprocentně dvě chybí. Oba jste si stoprocentně jistý, že jste to správně napočítali a vybalili. Já jsem se tehdy ze zoufalství odmyl od operace, vzal si rukavice, přehrabal jsem celý koš odpadků z operace, abych to zkontroloval osobně, a taky jsem se jich nedopočítal. Uzavřel jsem to správně arogantně, že já jsem tu chybu samozřejmě neudělal! Pak jsem večer sepisoval kapitolu a najednou jsem přišel do momentu: aha, takže ty dvě roušky jsou v malé pánvi. 

A musel jste znovu operovat.

My jsme stejně u tohoto konkrétního pacienta počítali s tím, že ho do 48 hodin budeme znovu operovat. Takže pak jsem šel na jistotu. Omluvil jsem se kolegům, že ten vůl jsem já. A to je jeden z mnoha případů. Naštěstí díky mé chybě nikdo neumřel.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že při léčbě musíte brát v úvahu různé kulturní podmínky. Dokázal byste srovnat, ve které z těch tří destinací se vám pracovalo nejhůře, protože to výrazně omezovalo vaši práci? Třeba v Afghánistánu jste mohl léčit ženy?

Mohl, ale byl to případ od případu. Měl jsem případ mladé maminky po autonehodě, která byla v devátém měsíci. A ona vlastně v rámci léčby ode mě odmítla i jen vyšetření ultrazvukem, abych se podíval, jestli je dítě v pořádku. Řekla, že raději zemře, než abych na ni jako muž sáhl. Ale v 99 procentech případů jsme se vždy domluvili. Ženy jsem normálně operoval. Občas to byly zvláštní situace, že jsem měl tu ženu vyšetřit a musel jsem před tím požádat maminku, sestru, babičku, předáka komunity, takže to trvalo dlouho. A ta žena se mi pak ještě schovávala na posteli pod peřinu. Ale beru to s respektem k té zemi a nikdy jsem to neviděl jako překážku.

Z vaší knížky jsem nabyla dojmu, že v Súdánu toto vůbec nebylo.

Tam narážíte například na tu tradiční medicínu. Že se vás pacient ptá, proč mu na to zlomené zápěstí nenalijete horkou vodu, tak jak to dělá tradiční léčitel. A vy mu musíte vysvětlovat, proč si myslíte, že to není dobré, a ten pacient vám nemusí tak úplně věřit. Někdy to právě skončí tím rozkolem, že pacient nechce. To my respektujeme. Mám v té knížce jeden veselejší a dobře dopadnuvší případ, kdy za mnou přišel člověk se zauzlení střev, na což se bez operačního zákroku dá umřít poměrně rychle. On odmítl operaci, odmítl veškerou podpůrnou léčbu, ale zůstal v nemocnici. Po čtyřech dnech mi vyčetl, že bych jako doktor měl vědět, že by člověk měl jíst a pít, a odešel se někam občerstvit. To jsem myslel, že je poslední kapka a že umře. On z té nemocnice odešel a potkali jsme se asi po 10 dnech na jiném místě. On přišel úplně zdravý, žil a pro mě to bylo další připomenutí toho, že příroda je mocná. Jak je to v tom přísloví, člověk míní, pánbůh mění. Měl podle mě velkou kliku.

Lékaři bez hranic / Médecins Sans Frontières jsou mezinárodní humanitární organizace, která poskytuje odbornou zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení a v případě krizí. Organizace byla založena v roce 1971 skupinou francouzských lékařů a novinářů, kteří měli přímou zkušenost s hladomorem v Biafře. Zdravotní péči ve více než 70 zemích světa poskytujeme s pomocí téměř 3 000 mezinárodních a 32 000 místních spolupracovníků.

A on se vrátil, aby vám ukázal, že jste neměl pravdu…

On mi to ani nevrátil, že by mi řekl, že jsem neměl pravdu. On tu operaci tehdy odmítl, protože neměl takzvaného caretakera. V Jižním Súdánu funguje to, že o sobě nerozhoduje pacient sám, ale rozhoduje se po poradě s někým dalším, s caretakerem. Tohoto člověka ten muž tehdy v naší nemocnici neměl. A když jsme se podruhé setkali, tak to bylo právě proto, že konečně sehnal caretakera a přišel mi říct, že ho můžu operovat. A já jsem mu musel říct: Ne, právě jste přežil svoji smrt, já se klaním před přírodou. A on to znovu bral úkorně, protože jsem ho najednou nechtěl operovat.

Popisujete to svoje působení s velkou dávkou humoru a optimismu, takže to někdy dělá dojem, že to vlastně celé byla skvělá zábava. Samozřejmě je jasné, že je to nadsázka a že to tak není. Ty mise jsou přeci do jisté míry velmi nebezpečné – nemoci, válečný konflikt, různá nebezpečná fauna…

Já mám strach pořád. Humor a pozitivní přístup mi pomáhá to vše lépe zvládat. Většinou si snažím dělat i legraci sám ze sebe a tím ty složitější momenty překonávat. Určitě se bojím. To, co v těch knížkách není, protože tím nechci čtenáře obtěžovat, je třeba ten dlouhý proces rozhodování, než misi přijmete. Protože vy víte, do čeho jedete, kde jsou nástrahy a že určité riziko to je. Ale v zásadě vždy pak převáží to, že práce pro Lékaře bez hranic je velmi smysluplná.

K tomu rozhodovacímu procesu… Jak to třeba vnímá vaše rodina? Předpokládám, že pro manželku to také není jednoduché, když vždycky přijdete a oznámíte jí, že odjíždíte na misi.

Tak asi si víc oddechne, když přijedu. Ale myslím, že už si na to zvykla. Tím, že je lékařka, tak tomu do určité míry rozumí. Děti už jsou dneska velké a snad jim to nějaký smysl také dává.  A třetí je zase tak malý, že z toho nemá rozum. Děti mě ale rozhodně neadorují. Naopak mi nastavují zrcadlo jen tak, jak to právě děti svým rodičům umí. Kriticky. Ono to může vypadat jako velké dobrodružství, ale já mám za sebou dohromady celkově jen rok na misích od roku 2010. Jsou přitom kolegové, kteří už strávili na misích daleko více času a udělali obrovský kus práce. A někdy se o nich příliš nemluví, což je mi líto, protože i v České i ve Slovenské republice mám velké množství kolegů. Já jen sepíšu pár svých příběhů v knížkách a prezentuji tak Lékaře bez hranic zejména popisem práce místních i zahraničních spolupracovníků. Tak kdyby k ničemu jinému tento rozhovor nebyl, tak bych rád, aby připomenul tyto lidi. Že jsou Lékaři bez hranic organizací, která zaměstnává téměř 4 tisíce mně podobných a že hlavní páteří jsou místní kolegové v místech, kde máme naše projekty. A těch je přes 30 tisíc.

Vy už jste měl děti, když jste jel na první misi, že ano…

Ano. Já jsem měl první dítě už ve druhém ročníku na medicíně a pak v pátém. No a teď znovu.

Ptám se proto, jestli vaše otcovství nějakým způsobem výrazně ovlivňuje prožívání misí? Protože jste i v knize psal, že léčit právě děti bylo nejtěžší.

Strašně. Protože vy tam vždy máte promítnuté vlastní dítě. Takže je to velký emocionální otřes, ale myslím, že to působí i na lidi, které děti nemají. Děti si zaslouží tu ochranu – nejen lidi, ale i zvířata tu nastupující generaci chrání. Stejným způsobem to vnímáme všichni a nakonec je jedno, jestli člověk je rodič nebo není. Ale myslím si, že je to umocněné. Že si vždy řeknete: Sakra, tady mohlo být moje dítě.

Funguje to i opačně. Že to, co jste zažil, ovlivňuje to, jakým způsobem vychováváte svoje děti?

Asi jim neříkám, aby dojídaly oběd, co by za to děti v Africe daly, jak mi to říkala moje babička, která zažila 2. světovou válku. Takhle to není. Ani si nemyslím, že je k tomu nějak metodicky vedu, ale strašně mě překvapilo, že moje dcera se začala zajímat o problematiku lidí bez domova. Úplně sama od sebe. Sice svoji perspektivou – ona je umělecky zaměřená a o těch lidech tvoří reportáže, které jsou postavené na fotopříbězích. A syn mě zase překvapil před pár dny, že za mnou přišel, že bychom se mohli začít zajímat o ledního medvěda, a sám poslal šedesát dolarů. Samozřejmě ho ovlivnila ta mediální kampaň. Ale je vidět, že nějaký ten princip zájmu o společnost děti mají.

V knize je zároveň hodně fotografií vašich dětských pacientů. Mě osobně asi nejvíce zasáhla fotografie holčičky, které jste dal panenku…

Tady té holčičce to udělalo obrovskou radost. Byla v péči tradičního léčitele. K nám přišla v momentě, kdy měla osteomyelitidu dolní čelisti. Původně měla zkažený jeden zub a skončilo to docela dramatickým výkonem. Celou dobu byla moc statečná, uzdravila se nejlépe, jak to bylo v daných podmínkách možné. Přišlo mi, že za to si tu panenku zaslouží. Ale byly tam daleko tragičtější příběhy. V Jižním Súdánu bylo hodně popálených dětí, což je sám o sobě smutný příběh. Ale zase kolem sebe měly rodinu, komunitu. V Afghánistánu to byly velmi často sirotci. Jenom při přejíždění ze základny do nemocnice jsem viděl dětskou práci. Bylo mi z toho hrozně smutno. To jsou věci, které si tady asi neumíme představit. Pak si teprve člověk uvědomí, jakou máme kliku, že jsme se narodili tady. A nijak jsme se o to nezasloužili. Minimální, co můžu udělat, je to předávat. Ať už tím psaním nebo třeba přednáškovou činností. Pokud se daří aspoň trochu přenést tuto zkušenost, tak je to dobře.

Tomáš Šebek 
Narodil se v roce 1977 v Praze. Po studiích lékařství na UK pracoval jako chirurg v nemocnici v Hořovicích, nyní působí v nemocnici v Praze Na Františku. V roce 2010 vyjel na svou první misi s Lékaři bez hranic – na Haiti, kam se vrátil za dva roky po tamním zemětřesení. V letech 2013 a 2015 byl v afghánském Kundúzu, na misích strávil celkem devět měsíců. Naposledy vyjel na misi do Jižního Súdánu. Vydal tři knížky (Mise Haiti, Mise Afghánistán a Africká zima) a je spoluprovozovatelem webu Ulekare.cz a Prolekare.cz. Jeho žena je lékařka, mají tři děti.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Čtěte také: Lékaři bez hranic: V Myanmaru bylo za měsíc zabito nejméně 6 700 Rohingů

Na misi si beru neplacené volno, pak nosím hidžáb, říká česká sestra z Jemenu


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.