Naše globální emancipace. Češi mezi západní hysterií a východním patosem

ÚHEL POHLEDU Není asi nutné opakovat a zdůrazňovat, jak zásadním milníkem je současná ruská agrese proti Ukrajině. Důsledky této agrese, ale možná hlavně našich činů v reakci na ni si poneseme po generace. Na takto zásadní (chce se říct až dějinná) rozhodnutí již vůbec nejsme zvyklí. Fukuyamovsky jsme doufali, že nic opravdu dramatického se snad již dít nebude, že všichni chtějí hlavně vydělávat peníze, investovat je do nemovitostí a že opravdu směřujeme k nějaké poklidné globální a kosmopolitní společnosti, která jistě nebude dokonalá, ale ty základní věci budou v zásadě pořád podobné.

Znamení, že pravdu měl spíš Huntington, bylo obrovské množství, ale snažili jsme se je z mysli vytěsňovat. Šlo to pořád hůř a hůř, ale ten politický mainstream to přes vlastní výrazné smrsknutí vydržel až doteď. Dále takto již postupovat nelze a takzvaně středoví voliči budou zoufale hledat nějaké jiné myšlenkové útočiště. Okolo tohoto stále se zmenšujícího středu nebo mainstreamu se v posledních dekádách zformovalo několik politických směrů, které se snaží nabízet alternativu.

Jedním z nich je progresivismus a jeho mystická část wokeismus. Tito lidé zdánlivě převzali Fukuyamovu tezi o konci historie a dominantní globální kultuře liberalismu a kapitalismu, ale všem zatajují, že jejich vize je sice globální, ale už ne liberální a už vůbec ne kapitalistická. Teď vycítili příležitost. Hlavní proroci tohoto nového náboženství začínají hlásat, že kdo není pro euro, je pro Putina a že teď si vlastně každý musí vybrat, zda chce být s nimi, anebo s Ruskem.

Je to klasický argumentační faul zvaný falešná dichotomie. Ta nastává, když se někdo snaží vytvořit iluzi, že na výběr je pouze omezené množství variant, a zamlčuje ostatní. Situaci, kdy nepříčetná ruská imperiální elita vztekle demoluje sídliště v Mariupolu a jiných městech Ukrajiny, chtějí hyenovitě využít a doufají, že lidé budou příliš zmateni a emočně rozhozeni, než aby jejich trik prohlédli. A trik to je opravdu velký. Nejen že Západ má víc než jednu alternativu, jak se vymezit vůči východním autokraciím, ale především mezi nimi a sluníčkovými progresivisty je překvapivě mnoho styčných ploch.

Pomáhá jim i to, že mnoho lidí, kteří stojí na druhé straně barikády, jsou hnáni extrémní skepsí z předválečného vývoje a postupu progresivistů institucemi Západu. V současné situaci vidí pouze další příležitost, kterou současný establishment bude chtít využít k utažení šroubů a do té jejich pasti skáčou po hlavě. Ruské zlo relativizují nebo pro něj hledají pochopení. V samém extrému potom progresivistům vyloženě nahrávají, když zcela pateticky opakují některá tvrzení ruské propagandy o ukrajinských nacistech, perzekuci rusky mluvícího obyvatelstva na Donbase a podobné, dnes zcela irelevantní záležitosti.

Katarzí si museli projít i prezidenti Klaus a Zeman. Budiž jim ke cti, že nemlží, nerelativizují (což v minulosti sami kritizovali), ale jsou ze situace prostě upřímně zoufalí. Především Václav Klaus, ale také například Matteo Salvini v Itálii nebo francouzský prezidentský kandidát Eric Zemmour patří totiž ke skupině politiků a intelektuálů, kteří se snažili upřímně zamýšlet nad možnými východisky pro budoucnost západní civilizace a snažili se o to, aby ta budoucnost měla aspoň trochu naději na to, být šťastná a úspěšná. A pro takovou budoucnost je opravdu eskalace konfliktu s Ruskem naprosto zbytečná.

Rusko bylo možné chápat jako problematického souseda, který se ale potýká s tak zásadními vnitřními problémy, že ani nemůže představovat zásadní ohrožení. Naopak, zdálo se, že bychom měli spolupracovat a využívat mnoha synergií plynoucích ze západní výkonnosti a efektivity a ruského geografického potenciálu, nerostných surovin a blízké (ještě před pár týdny se zdálo, že evropské) kultury. Bylo jednoduché a lákavé udělat zásadní chybu a myslet si, že Rusko uvažuje stejně racionálně jako my.

Viděno chladným a rozumovým prizmatem je totiž i pro Rusko skutečně daleko větší ohrožení Čína, která má v bezprostřední blízkosti ruských nerostných surovin řádově víc obyvatel. V tom je ale právě ten nejošklivější omyl současné falešné geopolitické dichotomie. Rusko totiž nejenže není racionální, ale není ani skutečně principiálně odlišné (stejně jako Čína) od západních progresivistů. Naopak, jde o jednu ze stran (velmi hrubou a poškrábanou) té samé mince.

Toto pomýlení evropské alternativní pravice lze částečně pochopit. Ruská vláda vyvinula velké úsilí, aby upozorňovala na excesy evropských progresivistů a snažila se působit jako alternativa. Doslova živou vodou pro toto snažení bylo posledních pár let, kdy se wokeističtí zélóti vrhli na stále extrémnější verze kritických genderistických rasových teorií. Déle trvající zelené šílenství totiž Rusové příliš kritizovat nechtěli – hrálo jim extrémně do karet.

Stejně jako komunisté ve třicátých letech poukazovali na excesy nacismu ve Španělsku a naopak nacisté na komunistické zločiny v Sovětském svazu, tak i dnes na sebe navzájem křičí dvě sekty stejného náboženství a snaží se přesvědčit všechny ostatní, že oni jsou ty jediné možnosti, které se nám pro budoucnost nabízejí. Až komicky působí například shoda obou stran v tom, nazývat své oponenty nacisty. Jistě, jak Rusko, tak západní progresivisté k tomu došli po trochu jiné cestě a za jiných okolností, ale podstata je stejná – snaha svého oponenta dehumanizovat a diskreditovat bez ohledu na jeho skutečnou podstatu a objektivní okolnosti.

O pravdu jako takovou jim totiž vůbec nejde. Ta je pro ně relativní a vlastně v jejich vnímání světa ani neexistuje. Jak Rusku, tak progresivistům jde v jádru pouze o jedno – a tím je moc. Tragikomický je potom pohled na některé jednodušší české vlastence. Dlouhé roky se kvůli svému patriotismu museli bránit nálepkování za nacisty a fašisty od progresivní levice. Dneska jsou ale ochotni papouškovat stejné argumentační fauly směrem k Ukrajině, kde se právě v osvobozeneckém boji tvoří národní povědomí, za které oni tak dlouho sami horovali.

Z čistě estetického úhlu pohledu se může zdát, že putinovský režim je v přímém protikladu k progresivistickým politikům Západu. Putin jezdí obnažený do půl těla na koni (nebo na medvědovi?), zatímco evropští progresivisté se do půl těla svlékají pouze na gay pride průvody. Putin hraje hokej, potápí se pro amfory na dno moře a loví ryby na Sibiři, zatímco na Západě se řeší, jestli trans-aktivistům má být umožněno zlikvidovat ženský sport. Na Východě se mluví o hrdosti na velké a mocné Rusko, zatímco na Západě se v záchvatech destruktivní sebekritiky připomínají pouze chyby minulosti.

Putin, alespoň na papíře, investuje obrovské prostředky do nových vojenských technologií, zatímco v Evropě byly výdaje na armádu dlouho tabu a místo toho se financoval nekonečný růst byrokracie a různé výstřelky, jako jsou studie o rozdílných dopadech změny klimatu na genderově nebinární osoby. Rozdíly ale opravdu nejdou příliš hluboko pod povrch. Pokud člověk nahlédne pod balast oficiální propagandy a žumpu diskusí na sociálních sítích, objeví až šokující podobnost progresivistického utopismu s ruským imperialistickým světonázorem.

Jedním ze zajímavých pojítek je multikulturalismus a multietnické pojetí světa. Pro progresivisty je národní stát anachronismus. Městští salonní levičáci se považují za kosmopolitní elitu z globální perspektivy; na ty, kteří tuto identitu nesdílejí, nahlížejí s despektem a pohrdáním. Ruský imperialismus by se sice spokojil s rolí jednoho centra v bi- nebo tripolárním světě orwellovského typu, ale rozhodovat o osudu všech, kteří se řízením osudu v té „jejich“ sféře vlivu ocitnou, považuje za své svaté právo.

Jako každé impérium je Rusko schopno jednotlivce z ovládaných národů integrovat do nejvyšších pater své mocenské struktury. Stalin nebo současný ministr obrany Sergej Šojgu jsou jedni z mnoha. Putin mluví o střeše, pod kterou budou jednotlivé národy a komunity pod ochranou, a Alexandr Dugin spřádá teorie o unikátní slovansko-turkitské identitě, která by měla dominovat celé Asii. Na příkladu Čečenska nebo Tatarstánu je vidět, že toto multikulturní impérium je skutečně schopné různé kultury a etnika integrovat relativně úspěšně a mnoha způsoby. To, že centrum bude vždy v Moskvě a bude se teď hodně připomínat ruská historie, je pouze úlitba vlastním ruským nacionalistům. Ve své podstatě ale jde o multikulturní univerzalistický projekt, kde je důležitá pouze pragmatická a absolutní koncentrace moci. Jistě, jako vždy se u toho chovají daleko humpoláčtěji a brutálněji než jejich západní levicoví kolegové. Ale podstata je stejná.

Daleko důležitější jsou však podobnosti v základních hodnotových veličinách. Pro ruské imperialisty, stejně tak jako pro progresivistické utopisty, je naprosto irelevantní pravda. Když o něčem mluví nebo diskutují, tak je naprosto nezajímá, jaká je skutečnost, ale pouze jak to, co říkají, prospěje jejich zájmům. Vladimíru Putinovi proto nedělalo sebemenší problém do poslední chvíle lhát naprosto všem včetně nejbližších spojenců o připravované invazi. Své o tom ví prezident Zeman.

I když bude do války na Ukrajině zapojena valná většina celé armády, budou s klidným výrazem opakovat, že běží o speciální operaci s minimálními ztrátami, a veškeré důkazy proti tomuto tvrzení budou označovat za fake news a západní propagandu. Nedělá jim sebemenší problém vynutit si násilím rozhovor a pak ho prezentovat jako upřímné svědectví nebo uspořádat referendum na obsazeném území a tvářit se, že je legitimní.

Jistě, západní levice je nesrovnatelně sofistikovanější a dokáže pracovat s humorem a nuancí. Ale uvědomme si, že musí fungovat v daleko náročnějších podmínkách. V Rusku stát kontroluje drtivou většinu informačních kanálů a stačí schválit zákon, že za špatné názory je 15 let vězení a je vymalováno. U nás jsou tito proponenti relativismu pořád ještě vystaveni značné konkurenci, kritice a alternativám. Tím pádem jsou nuceni k různým selektivním výběrům zpráv, jemným manipulacím s fakty, zavádějícím sestřihům, moralistickým vsuvkám do filmů a seriálů a podobným podprahovým strategiím.

Druhá zásadní hodnotová veličina společná oběma těmto stranám je pohrdání, které mají pro lidi obecně a jedince a jeho svobodu speciálně. V progresivismu není jedinec vůbec důležitý. Co člověka definuje, nejsou jeho názory, charakter a ani činy. Je to příslušnost k mnoha vzájemně se protínajícím identitám, které jsou pro jeho postavení ve společnosti určující. V ruském imperialismu nejsou konkrétní identity důležité, jedinec má podobnou hodnotu jako mravenec v mraveništi.

To lze jednoznačně vidět na průběhu války. Vystrašení a zmatení mladí kluci v základní službě byli ruským velením posláni do beznadějných situací. Jejich naprosto zbytečnou smrt v Rusku zatím nikdo moc neřeší, stejně jako neřeší na kousky rozstřílené sídliště v Mariupolu nebo to, co ruská armáda páchá na civilních obyvatelích. Opět, Rusové jsou ve svém pohrdání lidmi daleko otevřenější a brutálnější, ale podstata je stejná. Ruské impérium na to jde postaru a říká, že jedinec se musí obětovat pro jakousi společnou identitu velikášského společenství a snad i společné dobro. Na Západě je tato rétorika zdiskreditována, a tak se progresivisté museli uchýlit k ultrasložitému myšlenkovému konstruktu, ve kterém popírají samu existenci jedince jako takového. Hegel, z kterého všichni současní postmoderní progresivisté od Fukuyamy přes Derridu až po Žižeka vycházejí, to řekl jednoznačně již v roce 1830: „Ale tak mocná forma musí pošlapat nejednu nevinnou květinu – rozdrtit na kusy mnoho předmětů, které jí stojí v cestě.“ Mluvil o aplikaci univerzalistických principů na lidskou společnost.

Co lze tedy v situaci, ve které se Česká republika ocitla, dělat? Mohlo by se zdát, že v tomto drtivém sevření Oceánie a Eurasie nemáme moc na výběr. To ale není pravda. Snaží se nás o tom pouze přesvědčit jedna anebo druhá sekta utopisticko-kolektivistické ideologie. Můžeme se rozhodnout, že toto falešné paradigma dvou stejných možností maskujících se za alternativy odmítneme a půjdeme svou cestou.

Musíme odmítnout konspirace a vřískání ruské páté kolony o tom, že Rusové vlastně neměli na výběr a že se na Ukrajině v podstatě nic neděje, a pokud ano, tak to páchají ukrajinští nacisté, a že všechno je stejně jenom vina anebo iluze Západu. Stejně razantně musíme odmítnout vábení šamanů progresivismu, kteří již vystrkují růžky a snaží se nám namluvit, že abychom nemuseli jít s Putinem, je nutné co nejrychleji přijmout euro, včlenit se do hlavního integračního proudu EU a společně usilovat o světlé zítřky ve federalizované Evropě pod taktovkou Bruselu jako jakési „Moskvy Západu“.

Obě tyto skupiny lžou a my máme možnost vydat se po cestě vlastní budoucnosti. Do karet nám hraje hned několik věcí. Zaprvé, v západní Evropě a Severní Americe zdaleka není dobojováno. Ukazuje se to mimo jiné v těchto chvílích, když tváří v tvář skutečné krizi mnoho zemí našlo poslední zbytky odvahy a odhodlání a Ukrajinu reálným a hmatatelným způsobem podpořily. Dokonce se občas zdá, že Německo je se svým zbabělým pokrytectvím v rámci EU osamocené. Spojence mu může dělat Maďarsko, které se stalo na Rusku závislým, když mu svěřilo rozšíření své jaderné elektrárny. Bude to velmi nekomfortní aliance. Podle reakcí ostatních zemí se nicméně zdá, že nás v budoucnu může ještě překvapit, kde všude najdeme spojence. A to tím spíš ve chvíli, kdy budeme představovat reálnou alternativu k marasmu, kterým si ostatní země EU budou procházet například kvůli zelenému šílenství.

Zadruhé, impéria jsou velmi často extrémně neefektivní. Na současném výkonu ruské armády je vidět, kam až tato degenerace a korupce imperiálních soustav může dojít. V těchto bezhodnotových systémech založených na moci a strachu všichni všem a stále lžou. Neodměňuje se výkon a kvalita charakteru, ale jen loajalita k nadřízeným. Realistický a ucelený obrázek o situaci potom nemá vůbec nikdo. Lze se domnívat, že Putin si asi do poslední chvíle myslel, že má moderní tankové vojsko včetně nejnovějších T14 Armata, které se ale ukázaly jako čistá Potěmkinova vesnice, stejně tak jako víceúčelový bitevník páté generace Su-57. Když trochu popustíme uzdu fantazii, lze říct, že jediné, co brání tomu, aby do konce léta stály polsko-finsko-ukrajinské tanky před Moskvou, jsou jaderné zbraně; nikdo neví, kolik jich Rusko vlastně má funkčních.

Ale zpátky do reality – inkompetence ruské konvenční armády překvapila asi i samotné Ukrajince a naprosto tuto obávanou instituci demytizovala. Pokud zůstaneme v NATO, tak z ní není potřeba mít žádný strach. V případě jakéhokoli konfliktu by s ní dokonce i sami Evropané udělali krátký proces. Na západní straně našich hranic lze zase očekávat, že se progresivisté budou utápět ve vnitřních sporech a kontradikcích a nikdy žádnou efektivní geopolitickou sílu nevytvoří. Inherentní nesrozumitelnost a kontradikce jejich filozofické základny to ani neumožňují. Maximálně budou parazitovat na již existujících a fungujících institucích, které personálně ovládnou. Je to ideologie/náboženství, jehož úkolem je nahlodávat, podrývat, relativizovat a ničit, ne cokoli vybudovat. Zde má moskevské impérium jednoznačnou výhodu ve své brutalitě a centralismu. Výrazně slabšího protivníka dokáže převálcovat čistě svou váhou. To ale nebude případ střední Evropy.

Zatřetí, nejsme na to sami. V podobném dilematu je mnoho zemí v našem sousedství. A nemluvíme pouze o Polsku a Maďarsku. Velmi podobně je na tom Pobaltí, Finsko, Rakousko, Rumunsko, Bulharsko a vlastně i Řecko a státy bývalé Jugoslávie. Spolu s Ukrajinou, která je náš přirozený spojenec, jde o region, který má okolo 180 milionů obyvatel a ve své většině dynamickou a rostoucí ekonomiku. To je dostatečná velikost, bohatství a potenciál, abychom se mohli v globálním měřítku emancipovat.

Jak by taková emancipace mohla vypadat? V mnoha ohledech se její podoba bude tvořit až ve chvíli, kdy budeme stát před konkrétními problémy. Nicméně základní obrysy se načrtnout dají, mnoho z nás je již tak nějak cítí „v kostech“. V první řadě musí být závazek hledání pravdy. Racionalita musí být základem pro praktickou politiku. Musíme vytyčit jasnou hranici hysterickému relativismu na Západě i vypjatému patosu přicházejícímu z Východu. Trvání na tomto základním principu nám především umožní být ve srovnání s okolím nesrovnatelně efektivnější a pragmatičtější. Například budeme schopni přestat blouznit o větrných mlýnech a zajistíme budoucnost české energetiky na generace dopředu masivními investicemi do jaderných elektráren – malých i velkých.

Zde je prostor, aby Česko hrálo naprosto klíčovou a vedoucí roli v celém regionu. Další důležitá kontura, která musí být součástí naší emancipované identity, je důraz na subsidiaritu až na úroveň jednotlivce a úcta k jeho svobodné vůli. Na osobní úrovni nejlépe funguje rodina, na sousedské obec a na regionální okres. Na celospolečenské úrovni je nejvyšší fungující jednotkou národní stát, který je zároveň suverénem v anarchickém globálním prostředí. Respektem k jedinci a lokálním komunitám vytvoříme silnou a kohezní občanskou společnost (skutečnou, ne tu, o které mluvil Václav Havel) švýcarského typu, která bude nastavovat ostré zrcadlo jak na Západ, tak na Východ. Máme také unikátní možnost čerpat poučení z naší dlouhé a rozmanité historické zkušenosti, která by nás měla imunizovat před nadšeným vzplanutím pro kdejakou utopistickou myšlenku a kdejaký utopistický projekt. Spolu s dědictvím, které nám zde zanechala západní civilizace jako celek, to může představovat základ, na kterém svoji vlastní budoucnost můžeme krok po kroku s konzervativním rozmyslem vybudovat. To mohou být velmi pevné základy.

Jednoznačně odmítněme utopistickou, a přesto již zatuchající centralizaci bruselské byrokracie a ještě jednoznačněji a důrazněji odmítněme imperialistický centralismus Moskvy. Vybudujme společenství hrdých, nezávislých a sebevědomých národních států. Inspirovat se v tomto můžeme nejen zmíněným Švýcarskem, ale také například Izraelem. Využijme ale toho, že se svými sousedy máme naprosté minimum územních sporů. Hranice jsou dané a můžeme se soustředit na spolupráci ve všem ostatním. Vezměme si to nejlepší, co nám přinesla západní civilizace a naše historie, spojme to s naším zdravým rozumem, dynamikou a vůlí uspět. Bylo by s podivem, kdybychom za nějakou dobu k něčemu podobnému nestrhli i zbytek Evropy.

Autor je ekonom