Havel navrhoval Albrightovou za prezidentku. „Myslel to skutečně vážně,” říká v rozhovoru Žantovský

VZPOMÍNKA

Havel navrhoval Albrightovou za prezidentku. „Myslel to skutečně vážně,” říká v rozhovoru ŽantovskýROZHOVOR
Michael Žantovský s Madeleine Albrightovou v roce 2016 Foto: Knihovna Václava Havla/Ondřej Němec
1
Domov

Markéta Malá

Svět opustila významná dáma americké politiky a česká rodačka Madeleine Albrightová. Ta se i v kontextu Česka zasloužila o mnohé a byla také silnou oporou prezidenta Václava Havla v mezinárodní politice. Na začátky jejich spolupráce i přátelství, či na to, jak to bylo s Havlovým nápadem udělat z Albrightové jeho nástupkyni v prezidentském úřadu, vzpomínal v rozhovoru pro deník Echo24 někdejší Havlův mluvčí a poradce Michael Žantovský.

Jak vlastně vztah mezi Madeleine Albrightovou a Václavem Havlem vznikal, kdy se setkali poprvé?

Viděli se poprvé hned po revoluci, myslím v lednu 1990. Paní Albrightovou tehdy přivedl na Hrad Jiří Dienstbier, který ji znal už z roku 1968, kdy v Americe působil jako rozhlasový zpravodaj. To setkání bylo velmi humorné, protože Madeleine při představování řekla Havlovi: vy asi nevíte, kdo jsem. A Havel odpověděl, že samozřejmě ví, že je paní Fulbrightová.

Takže to není překroucená historka, jak někdo občas tvrdí?

Ten, kdo to říká, u toho nebyl. Určitě to není přehnaná historka. Všichni jsme se tomu zasmáli a tím vztahy rychle povolily. Madeleine nám poté byla velmi nápomocná. Byli jsme na Hradě „čerství“ a neměli jsme tušení, jak vypadá kancelář prezidenta. Rozhodně jsme nechtěli, aby vypadala jako Husákova.

V čem Havlovi v začátcích nejvíce pomohla?

S Madeleine jsme si velmi sedli a popisovala nám, jak vypadá prezidentská kancelář v Bílém domě, jaké procesy a hierarchie tam existují. To bylo dost užitečné. Šli jsme na Vikárku, tehdejší hospodu na Hradě, a tam jsme si třeba kreslili takové pavouky.

To, že stala prezidentovou poradkyní, tedy přirozeně vyplynulo ze situace?

Ano, i když člověk samozřejmě nikdy neví, kdy něco začíná. Já i Dienstbier jsme byli s Madeleine v kontaktu už před revolucí. Vždy se zajímala o zdejší opoziční struktury a snažila se nás podporovat. Po listopadu se to tedy ale začalo týkat i přímo Havla.

Jakou sehrála roli při Havlově první americké návštěvě v únoru 1990?

Madeleine nám tehdy dělala průvodkyni po všech zákoutích a zákrutách politického Washingtonu. Také mu pomohla s tím jeho slavným projevem k oběma komorám amerického Kongresu. Dokonce Havlovi sehnala i slavného speech coache, který nad ním zlomil hůl asi po páté větě, kterou přečetl. Provázela nás tedy po celou dobu a i poté jsme se vídali, kdykoliv jsme do Ameriky zavítali. Ve svém domě v Georgetownu tradičně pořádala politický salon. Takže poté, co Havla oficiálně přijal prezident Clinton, jsme se s ním s jeho ženou Hilary večer sešli u Madeleine na zahrádce.

Havel měl později Albrightové navrhnout, aby ho vystřídala ve funkci prezidenta. Jak to tehdy bylo?

Myslel to skutečně vážně, radil se o tom s celou řadou lidí. Kromě všech svých předností měl ale jednu vadu a to tu, že si nedokázal nic nechat pro sebe. Vzápětí to tedy prozradil v nějakém rozhovoru a všichni se na něj vrhali s tím, že nepotřebujeme nějakou cizinku, aby nám tady dělala prezidentku. Smršť byla taková, že tu myšlenku už raději dál nerozvíjel. A sama Madeleine poté nikdy neprojevila aktivní zájem se tím zabývat. Vždy říkala, že je Američanka.

A kdyby cítila, že ta veřejná podpora existuje, myslíte, že by byla situace jiná?

To si netroufám říct. Za stávající situace do toho rozhodně jít nechtěla. Ale kdybychom to tehdy ošetřili nějak důmyslněji a taktičtěji, kdo ví.

Vy sám byste si ji tehdy v čele státu přál?

Určitě mi ta myšlenka tehdy stála za úvahu. Navíc mám malé pochopení pro ten určitý český provincialismus, který předem podobné myšlenky odmítá. To, že někdo ve světě něco dokázal, má být pro zemi výhoda, ne slabina kvůli tomu, že tady s námi třicet let nežil. Naopak se takový člověk kvalifikuje možná ještě lépe než většina ostatních. Je to něco, co se táhne celými našimi moderními dějinami, a je to pro nás velká nevýhoda.

Jakou osobní vzpomínku s Madeleine Albrightovou si vybavíte?

Mám jich mnoho soukromých i těch společných i s Václavem Havlem. Když přijela, chodívali jsme společně na večeři do hospody. Potrpěla si na nezdravé české jídlo, které jí kdysi vařila maminka, takže jsme chodili k Modré kachničce právě třeba na kachnu. Ale trávili jsme spoustu času společně i jako moje a její rodina. Znala moje děti a moji ženu, vzájemně jsme se navštěvovali. Napadá mě například vzpomínka z doby, kdy byl můj syn zhruba desetiletý a Madeleine za námi přijela do Londýna. Věděl, že u nás bude trávit víkend „madam secretary“ (paní ministryně, pozn. red.). V češtině se mu to ale pletlo. Když pak tedy odjela, ptal se mě, kdy zase přijede ta paní sekretářka. Není to příliš státnický zážitek, ale je to příjemná anekdota.