Madeleine Albrightová, exemplární Češka i Američanka

KOMEMTÁŘ

Madeleine Albrightová, exemplární Češka i Američanka
Madeleine Albrightová Foto: Shutterstock
1
Komentáře

Martin Weiss

Madeleine Albrightové patří naše vděčnost. Za to, že nám pomohla stát se členy NATO. Za to, že se jako Američanka, která dosáhla nebývalých životních úspěchů, po celý život hlásila k tomu, že pochází z naší země.

To první by možná našinec měl před americkými posluchači vyslovovat opatrně. Jako ministryně zahraničí Spojených států má koneckonců hájit zájmy Spojených států. A jestliže by její rozhodování bylo ovlivněno loajalitou ještě k nějaké jiné zemi, bylo by to rozhodování správné? Tak se nějaký Američan může ptát.

 

Ale tak to nikdy docela není. Zahraniční politika nikdy není jen striktní politikou národních zájmů. Ani jen striktní politikou univerzálních abstraktních principů. Hrají v ní roli i emoce příbuznosti, duchovní blízkosti, společné nebo navzájem pochopitelné zkušenosti. To nemůže popřít ani ten největší mezinárodněpolitický realista – bylo by to nerealistické.

Kromě toho Albrightová žila v éře, kdy bylo v USA docela v módě být „pomlčkovým Američanem“. Kdy bylo docela rozšířené zajímat se o své kořeny, hlásit se k nim, ale zároveň být nepochybně a naplno Američanem. Nebylo to tak vždycky. V předchozích obdobích byl na jedné straně tlak na asimilaci a osvojení si většinové identity velmi silný – lidé si měnili jména a podobně. Na druhé straně existovaly velké masy přistěhovalců, kteří přežívali v etnických enklávách, angličtinu a americké zvyklosti si osvojovali pomalu a o tom, že by dělali nějakou velkou kariéru v profesích nebo ve veřejné službě, nemohlo být řeči.

Devadesátá léta spadala ještě do doby, kdy mohla svůj středoevropský rodokmen zmiňovat nejen ministryně zahraničí pracující na rozšíření NATO o středoevropské země, ale i etnické skupiny Čechoameričanů, polských Američanů atd. mohly oslovovat veřejnost a organizovaně přispívat k podpoře této politiky.

Tato doba je dost možná u konce. Dějiny se postaraly o to, že takové skupiny emigrantů z Evropy už dnes v USA nejsou. Změny v americké imigrační politice od 60. let vedly k tomu, že nová imigrace je převážně mimoevropská a přistěhovalci z Evropy a jejich potomci jsou tlačeni do jedné velké kategorie „whiteness“. A reprezentanti nových přistěhovaleckých skupin jsou často módní ideologií tlačeni do toho, že se nemají snažit splynout s Amerikou, ale naopak se od ní distancovat. A deklarovat se jako oběti jejího nespravedlivého systému, byť by přišli do Ameriky třeba předevčírem.

Taková tedy Albrightová nikdy nebyla. Naopak žila v éře, kdy byl vlastně podíl přistěhovalců na formování americké zahraniční politiky nápadný – Hans Morgenthau, Henry Kissinger, Zbigniew Brzezinski... – a (skoro) nikomu to nevadilo.

Tehdy se i různé osobnosti středoevropského původu, jež vynikly v rozličných oborech, vyjadřovaly na podporu rozšíření NATO. My jsme možná neměli žádnou jednotlivou tak význačnou osobnost jako američtí Poláci, ale měli jsme Češku přímo na ministerstvu zahraničí.

To neznamená, že by to byla jen politika etnické příbuznosti či emocí. Jiní lidé, kteří na rozšíření NATO v administrativě pracovali, jmenujme třeba Richarda Holbrooka, to dělali z přesvědčení, že je to dobrá politika pro Ameriku.

Jestliže Albrightová nebývá považována za zvlášť důležitou zahraničněpolitickou myslitelku, tak byla velmi efektivní diplomatkou a byrokratkou v mechanismu praktického prosazování politiky. Přijetí nových členů do NATO musel schválit americký Senát, což znamenalo vést velmi trpělivou a na míru šitou diplomacii vůči mnoha členům tohoto tělesa zároveň. Musela umět získat na svou stranu levicové holubice, kterým rozšíření zavánělo pokračováním reaganismu. Zároveň i pravicové – a opoziční, prezidentem byl demokrat Clinton – jestřáby, kteří by rádi slyšeli, že rozšíření je namířeno proti Rusku – tedy přesně to, co Albrightová s ohledem na ty prvně zmíněné říct nemohla. Rozšíření se neděje navzdory nesouhlasu Ruska, protože my se nepotřebujeme ptát Ruska na souhlas – to bylo nejdál, kam ve své rétorice zašla. Nějak to dokázala. Třeba o tom, jak se jí podařilo okouzlit ultrakonzervativního senátora Jesseho Helmse, se vyprávěly legendy.

Kombinovala tradiční mocenskou rétoriku o tom, že stažení se z Evropy se v minulosti USA opakovaně nevyplatilo, s emocionálním apelem na spravedlnost – proč bychom měli být natrvalo ve spojeneckém svazku s Británií, Německem, Francií… a s postkomunistickými středoevropskými státy nikdy?

Feministky si ji zároveň mohou připomínat jako ženu, která jako první ministryně zahraničí prorazila důležitý skleněný strop. Ale můžeme také připomenout, že před ní byla nejvýše postavenou ženou v americké diplomacii velvyslankyně u OSN Jeane Kirkpatricková – a i ta se o rozšíření NATO zasazovala hodně.

S odstupem času a nahlíženo dnešními starostmi patřila Albrightová určitě k té garnituře, která zastávala idealistickou politiku prosazování demokracie ve světě, jež má dnes špatnou reputaci. Mylně předpokládala, že americký „unipolární moment“ po konci studené války bude trvat věčně, a pletla dohromady to, co si tehdy Amerika mohla dovolit dělat, s tím, co je prozíravé dělat. Tehdejší předseda sboru náčelníků štábů ozbrojených sil Colin Powell kdesi vzpomínal, že Albrightová na nějakém jednání naléhala: K čemu je ta naše skvělá armáda, když ji nemůžeme nikde použít? A dodal, že myslel, že ho z toho trefí šlak.

Jenže politika by neměla být posuzována jen jako promyšlená teorie, ale i jako praktická aplikace v daném místě a čase. Kontext byl balkánské války. Tehdejší politiku Americe dodnes mnozí zazlívají i u nás. Lze se i občas setkat s absurdním tvrzením, že USA balkánské války rozpoutaly. Ale zkusme si představit alternativní historii bez amerických zásahů. Jste si jistí, že se tam neválčí, etnicky nečistí, nepřicházejí tam islamističtí bojovníci a nevyhánějí uprchlíci do Evropy dodnes?

Jednou kapitolou původu Madeleine Albrightové bylo to, že nebyla jen českého původu, ale českého židovského původu. Ona veřejné projednávání této kapitoly neměla moc ráda. Protože hrozilo, že, jak říkají Němci, bude politicky instrumentalizováno. Vlivný proud v americkém židovstvu považoval za politicky důležité, že Židé se mají ke svým kořenům hlásit. Tvrzení Albrightové, že o svém židovském původu nevěděla, přijímal s nedůvěrou. Jak důvěryhodné je? Nevíme. Víme od historiků i spisovatelů, že případy, kdy lidé o svém židovství po válce nechtěli mluvit ani doma, existují a jejich důvody jsou komplikované. A když člověk četl americké židovské aktivisty, kteří se pochybovačně ptali, jak mohla Albrightová nevědět, když její rodina emigrovala, zavádí nás to ještě dál. K takové absolutizaci významu holocaustu, že se v jeho rámci vymaže to, že člověk mohl mít v roce 1939 i 1948 velmi dobré důvody k emigraci z Československa, aniž by byl Žid.

Proti vlně ignorantství, jaká se šíří světem dnes, je to samozřejmě jen malá káva.