Doma by nás zabili. Cesta do míst, kde je děsivý nedostatek úplně všeho

Uprchlíci před tureckou invazí přivítali nový rok 2020 v uprchlických táborech, kde je děsivý nedostatek úplně všeho a zima. To vězňové z IS mají třikrát denně teplé jídlo, deky a vcelku teplo. Jak teď vypadá život těch, kterým životy převrátila turecká invaze do kurdských oblastí severovýchodní Sýrie? A jak život teroristů z Islámského státu?

Zima zalézá až do morku kostí. Celou noc pršelo, prší už týden. Boty se okamžitě zaboří do mazlavého bláta. Člověk má co dělat, aby neuklouzl a neplácl sebou na zem. V blátě naše boty vězí skoro po kotníky. My ale máme štěstí – máme totiž obuv. Spousta Kurdů i Arabů, obývajících nově postavené řady stanů, ji nemá. Děti pobíhají po neutěšené bahnité pláni bosé nebo v plastových pantoflích. Jsme v uprchlickém táboře Washukani. Na bahnitém poli stojí stovky stanů a v nich žijí tisíce lidí. Bez elektřiny, tepla a teplého oblečení. Jejich domy, půdu, auta i zemědělskou techniku nedávno zabralo Turecko a z těchto Syřanů se tak stali bezzemci a bezdomovci. Jsou na útěku, ale nevědí, kam jít.

Před jedním z hnědých stanů přešlapuje v blátě kohout. Kolem něj houf dětí. Je to jediné zvíře široko daleko. „Doma jsme měli spoustu drůbeže a zvířat. Všechno jsme tam nechali, když začalo turecké bombardování. Děti ale mručely, že chtějí zvíře, tak jsem jim koupil kohouta,“ směje se Mohamed, ale do smíchu mu není. Jeho nejstarší dceři drkotají zuby zimou. Má jen tričko. „Červený půlměsíc tu dělal distribuce oblečení, ale její velikost neměli. Všichni říkají, že Turecko jde proti Kurdům, ale my jsme Arabové a trpíme úplně stejně,“ pokračuje Mohamed. Ve stanu má rodina s šesti dětmi kupku dek, rohož na sezení a pár kousků nádobí.

Celý článek z nového Týdeníku Echo naleznete již nyní na webu EchoPrime nebo ve čtvrtek v prodeji na stáncích.