Jak končí facebooková utopie. Sociální sítě jako kombinace byznysu a snů o ideálním světě

Na člověka připojeného k sociální síti, zvlášť pokud ho zajímá politika, jako kdyby doléhal celý svět, bez ohledu na faktickou vzdálenost je všechno blízko, všechno se ho týká. V Austrálii někdo vedl do rádia blbé řeči! Studenti malé soukromé univerzity v USA někomu upřeli svobodu projevu! Imám z Kyrgyzstánu má vskutku skandální názory! Z těch fragmentů se skládá obraz „světa na míru“ právě pro něj, dost často je to svět směřující k takové či onaké katastrofě. Možná ale to nejdůležitější se odehrává tak blízko, jak je to jenom možné. Prostředí virtuálního světa si jeho samotného nějak přizpůsobuje. Technologie mění mnoho sfér lidského života: od nákupů přes přijímání zpráv po randění. Mění také lidi, některé výzkumy dost přesvědčivě naznačují, že k horšímu – pro ně i pro jejich okolí.

V Česku se stalo téma z údajné ideologické manipulace na sociálních sítích a potřeby ji zastavit, protože právě na nich se dnes odehrává veřejná debata. Třeba se něco takového i děje. Vážnější problém ale je, jak ta debata a prostředí, v němž probíhá, formuje miliony a miliony jejích účastníků. 

Americká psycholožka Jenny Twengeová se víc než čtvrtstoletí věnuje výzkumu rozdílů mezi generacemi. Po roce 2012 zaznamenala znepokojivou změnu, kterou popsala v hojně citovaném článku pro časopis The Atlantic, prudký nárůst úzkostných a depresivních stavů u dospívajících lidí, podobně výrazné zvýšení počtu sebevražd. Pokusila se identifikovat příčinu a našla ji ve smartphonu. Mluví o generaci iGen (lidé narození v letech 1995–2012), která se stejně jako předcházející mileniálové narodila do světa, v němž velkou roli hraje internet, je ale od počátku uvyklá na jeho všudypřítomnost, nosí si ho v kapse,  není v tom rozdíl mezi mladými lidmi z různých ras nebo tříd. Pro její příslušníky je podle Twengeové charakteristické, že jejich životy jsou velmi bezpečné, zároveň pro ně není tolik přitažlivá představa nezávislého života, méně vyrážejí sami nebo s kamarády ven (američtí maturanti v roce 2015 to dělali méně než prváci v roce 2009), méně často chodí na rande, jsou méně sexuálně aktivní, později si dělají řidičák.

Počet dospívajících, kteří skoro každý den tráví čas s kamarády někde mimo školu, poklesl mezi roky 2000 a 2015 o čtyřicet procent. Ten čas, který se tímhle způsobem uvolňuje, většinou nevěnují nějakým koníčkům, sportu a podobně, zabere ho komunikace na smartphonu, při níž většinou dokážou dokonale „odrušit“ okolí. Zjevně jim to nepřináší radosti, podle různých výzkumů existuje zjevná korelace mezi časem stráveným u nějakého typu monitoru a pocitem neštěstí v životě. Výzkumy Twengeové dokládají o 56 procent větší pravděpodobnost pocitu neštěstí u dospívajících, kteří na sociálních sítích tráví deset hodin týdně, a naopak o dvacet procent menší u těch, kteří u monitoru tráví méně času, než je průměr.

Ospalost a deprese

Čím sociální sítě mladé lidi tak deptají? Jako první se nabízí kyberšikana, jíž jsou zranitelné víc dívky než chlapci (u nich má šikana spíš fyzické projevy). Podle Twengeové smartphony v mladých lidech také posilují pocity izolace a vyloučení. Třeba tím, že na síti vidí mnoho fotografií z večírku, kam nebyli pozváni. Mluví se i o konstantním stresu z hodnocení, potřebě najít sebepotvrzení v dostatečném počtu „lajků“. Hlavní psycholožka české Linky bezpečí Lucie Bukovská mluví o pocitech méněcennosti, které může v dospívajícím člověku vyvolat neustálá konfrontace s ideálně stylizovanými obrazy života druhých, s nimiž se setkává ve fotografiích třeba na Instagramu. Psycholog Jan Kulhánek z pražské Psychoterapie Anděl zas připomíná, že komunikace na sociálních sítích je oproti té tváří v tvář daleko plošší, proto i mezi těmi svými klienty, kteří sociální sítě užívají hojně, pozoruje silnější pocity izolace a třeba i obtížnější schopnost komunikovat v reálném životě.

Twengeová upozorňuje také na riziko spánkové deprivace – mezi lety 2012 a 2015 stoupl o 22 procent počet dospívajících, kteří nespali ani sedm hodin denně. Průzkumy podle ní dokazují, že u dospívajících, kteří na sociální sítě chodí těsně před spaním, stoupá pravděpodobnost, že budou spát méně, hůře a že budou přes den ospalí. Což všechno zvyšuje pravděpodobnost upadnutí do deprese. Když se svých žáků na univerzitě v San Diegu ptala, kdo z nich usíná se smartphonem pod polštářem, zvedli prý ruku skoro všichni. Rozsvícený monitor bylo to poslední, co viděli před usnutím, a první, co viděli po probuzení. „Někteří vnímali telefon jako extenzi vlastního těla nebo o něm mluvili způsobem, jakým se mluví o partnerovi. ,Když spím a mám telefon na dosah, uklidňuje mě to‘“.

Nejde ale jenom o dospívající mládež, destruktivní vliv technologií zakoušejí i lidé starších generací. „Jsem v raném středním věku, blíž ke čtyřicítce než padesátce. Neustále cítím impulzy podívat se do mailu, projet si titulky, zjistit, co všechno je nového. Začala to přednedávnem. Nikdy dřív jsem takový nebyl. Jako teenager jsem vydržel hodiny probírat se baseballovými kartami. (...) Říkali nám tenkrát, že nás ničí televize, připravuje nás o schopnost udržet pozornost tím, že nám předkládá zábavu v rychlém tempu třicetiminutových epizod. Co byste dnes byli ochotni dát za schopnost soustředit se na jednu věc aspoň půl hodiny?“ ptá se Matthew Hennessey v americkém časopise The National Review. „Když se pohybuju po městě, pořád koukám do mobilu, jinak bych se nudil. Pak vyrazím někam do světa a to člověka začne zajímat okolí, tak ho sleduje, dívá se na lidi a zjistí, že na něj se nedívá nikdo, protože všichni koukají do mobilu,“ vypráví Radek, také muž středního věku, pověstný „trollením“ mnohých (pseudo)intelektuálních diskusí na českém Facebooku. Starší generace se závislostem dneška často přizpůsobila dost rychle, závislost na internetu se stala předmětem psychiatrického zkoumání. Po okouzlení nepopiratelnými možnostmi sociálních sítí přichází dramatické vystřízlivění – zděšení nad mírou agrese, která se na nich vyskytuje, plytkostí sporů té „politické debaty“, která je ovšem většinou redukována na série protikladných výkřiků, často poznamenaných neschopností porozumět psanému textu a zhusta také neochotou se jím vůbec zabývat.

Uzavírání se uživatelů do názorových bublin a jejich nepřipravenost na konfrontaci s odlišným názorem, v níž často vítězí (nebo je aspoň nejzapamatovatelnější) ten nejradikálnější hlas. To všechno už bylo popsáno a to všechno se také z virtuálního světa nějak přelévá do toho skutečného – sílící polarizace, mizející politický střed, obsesivní hledání důvodů pohoršit se. „Je to závislost jako cigarety, taky mi dřív chutnaly víc,“ připouští Radek. „Pracuju u počítače a zároveň co chvíli zkontroluju Facebook, když tam vidím nějakou debatu, která mi připadá přemoudřelá, hned do ní vlítnu a rozbiju ji nějakým pro účastníky skandálním názorem. Jo, často se mi stane, že v těch konfliktech lidem napíšu něco o dost ostřejšího, než bych jim řekl tváří v tvář.  Netěší mě lajky, stejně žádné nedostávám, ale když vidím, že na moje výpady někdo podrážděně reaguje, udělá mi to radost. Dřív byla větší, teď už je to opravdu spíš jenom závislost.“ Takových debat absolvuje každý den několik, na otázku, jestli ho to nějak vnitřně mění, odpovídá: „Doufám, že ne. Ale s jistotou to říct nemůžu.“

Krátké dávky dopaminu

Velké internetové firmy, které sociální sítě spravují, jsou především komerční podniky, potřebují, aby lidé jejich produkty užívali dlouho a často. Zjevně se jim toho daří dosáhnout, otázka ale je, za jakou cenu a zda s uživateli hrají otevřeně. V debatách o internetové závislosti často zaznívá slovo dopamin. Je to látka, která se vylučuje v mozku, pokud se člověk dočká nějaké příznivé sociální reakce. A uživatele na sociální síti udržuje příslib krátkých dávek dopaminu, které následují po každém lajku, sdílení vysmátého emotikonu, což rychle vytváří potřebu průběžného přísunu dávek dalších. Je otázka, jestli tenhle mechanismus závislosti je jaksi nezamýšlený vedlejší produkt rychlého vývoje sociálních sítí, nebo jestli je do nich zabudován záměrně, jestli s ním internetové firmy vědomě pracují. To tvrdí například bývalý viceprezident Facebooku Chamath Palihapitya. Podle něho sociální sítě ničí základ společnosti, sám prý svým dětem jejich užívání zakázal. Facebook na jeho slova před půldruhým rokem reagoval s tím, že jsou odtržená od reality, během několika let po Palihapityově odchodu se prý firma výrazně změnila. Někdejší produktový manažer Googlu Tristan Harris v rozhovoru pro televizi CBS přirovnává smartphone ke hracímu automatu, nástroj je podle něho programovaný tak, aby povzbuzoval závislostní chování, používá v té souvislosti termín „hackování mozku“. „Pokaždé, když zkontroluju smartphone, hraju na automatu. Hodím do něj peníze a čekám, jestli nedostanu nějakou odměnu. Takhle se dá zmanipulovat lidská mysl, vytvořit návyk. (...) Ať už chtějí (technologické firmy – pozn. red.), nebo ne, utvářejí pocity, myšlenky a skutky lidí. Programují lidi. Často se říká: technologie je neutrální, je na nás, jak ji chceme používat. Ale to prostě není pravda. Chtějí, abyste ji užívali určitým způsobem a po dlouhou dobu, protože díky tomu vydělají peníze. A neděje se to kvůli tomu, že by někdo byl zlý a měl zlé úmysly, ale protože v téhle hře jde o udržení pozornosti za každou cenu. Problém je, že se z toho stává závod ke dnu mozkového kmene, je potřeba se v něm dostat co nejníže, aby vás přiměli používat svůj produkt, pak zvítězí. Ale ten závod nekončí ve světě, v jakém bychom chtěli žít. Z toho, jak tyhle nástroje užíváme, nakonec nemáme dobrý pocit.“ Programátor Ramsay Brown v pořadu téže stanice dává příklad, jak firmy toho žádoucího účinku dosahují. Instagram některým uživatelům pozdržuje oznámení o lajcích, aby mu je pak dodal ve větším „balíčku“ – uměle vytvoří frustraci, již pak zažene větší dopaminový rauš.  

Sociální sítě jsou zvláštní kombinace tvrdého byznysu orientovaného na zisk a utopických představ o světě, v němž k sobě budou všichni propojeni a budou tak mít k sobě blíž. Obchodních cílů dosahují až destruktivně dobře. Představa šťastného společenství propojených lidí se ale – jak to u utopií bývá – obrací ve svůj protiklad. I na sítě se dá aplikovat často citovaný (protože velice výstižný) výrok inženýra Šigaljova z Dostojevského Běsů, který zpravuje členy revoluční buňky o svém projektu ideální společnosti: „Začal jsem u neomezené svobody a skončil u naprosté tyranie.“ I internetová utopie, zdá se, končí u lidí spíš závislých než osvobozených, spíš izolovaných než propojených, spíš nešťastných než šťastných. 

Odpor proti sociálním sítím může být také projevem nostalgie starší generace po tom, co minulo, a její skepse vůči novému a přicházejícímu. S jejich negativními dopady na každého jednotlivce se nedá počítat jako s jistotou, jsou „jenom“ v obecném měřítku a v různé míře pravděpodobné. A jistě, přinášejí také různá pozitiva, mnoha lidem by se bez nich pracovalo obtížněji, hůře by se jim hledaly informace a tak dále. Také nepředstavují zlo, které by do světa zvnějšku vneslo něco dříve neznámého. Velice výrazně ale posilují tendence, které byly v západní společnosti identifikovány dávno před jejich nástupem. V dílech myslitelů jako Neil Postman nebo Ortega y Gasset a Christopher Lash, v modernistické literatuře počátku dvacátého století. Odcizení, izolace, vyprázdněnost, narcismus – to všechno jako kdyby po jejich nástupu bylo posypáno steroidy. Ve verších T. S. Eliota z roku 1936 mohou živě evokovat smutný obraz zástupů zírajících do malého monitoru: „Ani plnost, ani prázdnota. Jen zákmit / ztrhaných tváří, časem zpustošených, / roztržitých tak, že roztrhají roztržitost samu, / plných planých a duchaprázdných představ, / nafouklých prázdnotou, neschopných soustředění“ (překlad Martina Hilského).  

Můžeme se dohadovat o tom, jestli jsou ve virtuálním světě nějaké hlasy potlačovány, jestli tou „cenzurou“ veřejná debata trpí, nebo ne. Podoba těch debat je ale určovaná prostředím, v němž probíhají, stejně jako stav ducha debatérů. A nemálo politiků, kteří se starají o svobodu slova na sítích, potřebuje publikum, které je destruktivnímu vlivu virtuálního světa dlouhodobě vystavené. Podobně jako Radek se „nechce nudit“ a v útěku před nudou se uzavírá do čím dál rychleji se opakující smyčky těkání od ničeho k ničemu, hnáno za iluzí svobody k realitě sílící závislosti. A v nejhorším případě právě ta Eliotova „prázdnota za nafouklou tváří“ v té debatě najde společný hlas, stane se jejím vítězem a přizpůsobí tomu společenské poměry skutečného světa.