Bude bitva o Kunderu
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
ESEJ BIANKY BELLOVÉ
Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstající ...
Nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že mariánský sloup v Praze teď čekají klidné časy. Kanonáda české varianty kulturní války je totiž už zaměřená na jiné cíle a dá se čekat, že by to tak mohlo nějakou dobu vydržet. Spisovatel Jan Novák totiž vydává skutečně obsáhlou monografii Milana Kundery, respektive jeho českých let. A hádat se o Kunderu, to už tady tak nějak umíme, máme to nacvičené.
Novákova kniha se tak dočkala ostrých odsudků, aniž by ji pobouření soudci četli. Způsobil to rozhovor s autorem v týdeníku Respekt, v němž Jan Novák mimo jiné řekl, že spor kolem udání agenta chodce Dvořáčka, jehož se měl Kundera dopustit, považuje za vyřešený – Kundera udával. Z rozhovoru a recenze v týdeníku také vyplynulo, že obraz charakteru slavného spisovatele v Novákově knize je – mírně řečeno –rozporný.
Ta slova stačila, aby se některé veličiny zdejšího publicistického či literárního provozu velmi pobouřeně vyjádřily (Petr Pospíchal v Deníku Referendum, šéfredaktor stejného periodika Jakub Patočka ve znechuceném vyjádření na sociálních sítích, spisovatel Jan Němec v obsáhlém statusu na Facebooku). Novákovu knihu vnímají jako jednorozměrný odstřel, jehož smyslem je navěky očernit Kunderovu reputaci.
Je to zvláštní. Novákovu knihu jsem četl, je výborně napsaná a ano, z toho textu je velice zřetelné, jak Jan Novák Kunderu vnímá, co považuje za jeho klíčové povahové rysy. Ten obraz se skládá z rozhovorů s mnoha lidmi, kteří měli v různých obdobích ke Kunderovi tak či onak blízko, velký vliv měl na Novákovo psaní Kunderův dlouholetý kumpán, dnes již zesnulý psychoanalytik Ivo Pondělíček. Ta životopisná kniha má devět set stran, nemůžu tvrdit, že by mě každá jedna z nich strhla, že bych při čtení párkrát necítil pochybnost ohledně toho, zda má význam se věnovat té které peripetii spisovatelova života, takové či onaké interpretaci jeho motivů či skutků. Jako celek je ale Novákova kniha pozoruhodná, snad až obdivuhodná, taky velmi dobře napsaná. Nějakým způsobem Kunderu vykládá, člověk s ním nemusí ve všech ohledech souhlasit, pro to se ale knihy snad nepíšou ani nečtou. Pobouření spisovatelé a publicisté, kteří už teď Novákovi předhazují primitivní a politicky motivované nepochopení, přijímají roli obránců komplexnosti života a umění před černobíle vnímajícími sudiči. Ve skutečnosti ale předvádějí jenom předsudečný pokřik, který právě tu možnost komplexního pohledu popírá. Vyžadují pro Kunderu privilegium nedotknutelnosti. Někdo naplival na Kunderu, to stačí. Motivace Jana Nováka, který knize věnoval čtyři roky práce, i hodnota té práce jsou tím uspokojivě vyřízeny – alespoň pro potřeby rychlého a afektovaného štemplování druhých na sociálních sítích.
Ano, i když životní dráha mnoha velikánů světové literatury nebyla zrovna příkladná, nemusí to nic měnit na významu jejich díla. Dospělí lidé tohle snad vědí, není proto třeba to dokola opakovat (i když v atmosféře současných zpětných čistek v západní kulturní sféře to za připomínku stojí, český spor o Kunderu ale do tohohle kontextu nepatří). Život a dílo jednoho člověka nemusejí existovat v žádné harmonii, sdílet stejnou velikost nebo malost. A po umělcích zůstává především to dílo. To ale neznamená, že by jejich život neměl být zkoumán, popisován, interpretován. Kniha Jana Nováka jistě nezmění vnímání díla Milana Kundery a myslím, že ani není s takovou ambicí psaná. V příběhu spisovatele se ale dá najít víc než vysvětlivka k jeho knihám, může být výmluvný a snad i strhující sám o sobě. Jan Novák se takový příběh v životě Milana Kundery pokusil najít a velmi sugestivně ho zachytil. Každému se líbit nemusí, ani si to nenárokuje. Psaný je velmi otevřeně, nevyhýbavě, autor si nenechává otevřená zadní vrátka pro případ, že by bylo potřeba vzít někdy v budoucnosti z taktických důvodů zpátečku. Se stejnou otevřeností pak mohou čtenáři formulovat i ten svůj postoj. Preventivní odstřely díla, které vyjde až za pár dní, ale působí jako snaha narvat Novákovu knihu do nějaké šablony ještě dřív, než se s ní někdo (třeba i ti čerství soudci) může seznámit. Ne jako obrana nezjednodušujícího pohledu na jednu významnou osobnost, ale jako příklad slastně pobouřeného zjednodušování.
MANŽELKA LITERÁTA
KUNDERŮV NEJSMUTNĚJŠÍ ROMÁN
ESEJ VÁCLAVA BĚLOHRADSKÉHO