V této době existují i radikálně jiné pohledy na koronavirovou krizi, od České republiky po Británii. Redakce Echa jeden takový v zájmu pokud možno otevřené debaty přináší. Jeho autorem je Brendan O’Neill, šéfredaktor libertariánského portálu Spiked v Londýně.
Neochota lidí panikařit byla pro establishment v posledních letech velkým zdrojem frustrace. Planeta hoří, lžou nám v souvislosti s klimatickou změnou, a my přesto nebrečíme a nenaříkáme, dokonce tomu ani nevěnujeme přílišnou pozornost. „Chci, abyste panikařili,“ instruuje nás nejnovější mluvčí zeleného apokalyptismu Greta Thunbergová. A přece to velká většina z nás odmítá. Brexit bez dohody vyvolá ekonomický masakr, rasistické pogromy, dokonce obří pandemii kapavky, kvičeli neustále milenialističtí kazatelé, kteří se strachem vyhlížejí blesky posledního soudu – a my jsme přesto necukli. Šli jsme do práce. Šli jsme domů. Dál jsme podporovali brexit.
Naše vyplašené elity byly naší chladnokrevnou odpovědí na jejich hysterická varování tak zaskočeny, že vyvinuly typy patologií, které mají vysvětlit naše nepřijatelné chování. Používá se terapeutický slovník „popíračství“, když je třeba vysvětlit, proč se masy odmítají třást strachy při myšlence na klimatickou změnu. Enviromentalisté sepisují články o „psychologii popírání klimatické změny“, o „masovém sebeklamu“ a nadávají na společnost, která nechce pochlebovat eko-elitám, podílet se na jejich hysterii. Podobně byla i nevůle voličů podřídit se děsivým, ale prázdným výstrahám radikálního antibrexitového křídla establishmentu vykládána těmito samozvanými experty jako psychická porucha. „Ti lidé provádějí cosi z psychologických důvodů a bez ohledu na ekonomické náklady,“ napsal jeden profesor. (Ian Robertson, profesor psychologie na Trinitiy College v Dublinu – pozn. red.).
Je to zvláštní. Kdysi to byla hysterie, co se považovalo za chorobu mysli. Dnes je to neochota klonit se hysterii, pokus upřednostnit klidnou rozpravu před panikou a děsem, s čím je nakládáno jako s chorobou. Dnes jsou to údajně lidé, kteří dávají přednost rozumu před kvapným soudem, ať už jde o klimatickou změnu nebo o brexit, kdo to v hlavě nemá v pořádku. Podle nových elit je jejich apokalyptismus normální, zato naše klidná demokratická oddanost politickému projektu, jakým je brexit, naše přání brát znečišťování přírody jako praktický problém k řešení a ne jako temný náznak přicházejícího vzteku Matky přírody na člověka, trest za jeho pýchu a zhoubnost, má být projev šílenství, vyšinutosti, každopádně cosi, co je třeba léčit. Jejich nervozita před koncem světa je dobrá; naše důvěra v rozum špatná.
Toto zvláštní, podivuhodné napětí mezi apokalyptismem intelektuálních a kulturních elit na jedné straně a skepsí obyčejných lidí na straně druhé vstoupilo i do koronavirové krize. Jistě, Covid-19 je něco úplně jiného než brexit bez dohody i než klimatická změna. Je to vážná zdravotní a sociální krize. Naopak představa, že odejít z EU bez dohody by byla největší krize, jaká Británii postihla od dob, kdy na nás Luftwaffe shazovala své denní kargo, nebyla nikdy víc než politická propaganda. A dojem, že klimatická změna je znamení konce světa a nikoliv praktický problém, který umíme vyřešit technologicky, především rozvojem jaderné energie, tento dojem se příliš neliší od předsudku malthesiánských elit, které samotný projekt modernity považují za výraz nestřídmosti a jakési druhové nadřazenosti lidstva.
Covid-19 je naopak reálná, naléhavá krize. Je to zásadní výzva, před níž lidstvo stojí. Vyžaduje si serióznost, akci, která povede k nižším počtům mrtvých a zmírní ekonomické a společenské dopady jak samotné nemoci, tak naší strategie v boji s ní. Co ale koronakrizi spojuje s módními apokalypsami našich elit, je převládající výklad Covidu-19, interpretace jazykem a ideologií jejich už existujících běsů, jejich už existující kulturní vyplašenosti a morálního zmatku. To naši úlohu s koronavirem se vypořádat dál ztěžuje.
Média stojí v první řadě těch, kdo o koroně rozfoukávají apokalyptické strachy. V Evropě jsme i svědky jakéhosi předvádivého apokalyptismu v podobě některých extrémnějších omezení všedního života a společenských aktivit, kterou na nás uvaluje politika, nejvíc v Itálii, Španělsku a ve Francii. Řada vlád je víc než racionální, na důkazech založenou strategií, která by se snažila brzdit nemoc i rozklad ekonomického života současně, vedena potřebou vypadat akčně. Víc ji motivuje touha sehrát roli těch, kdo se obávají apokalypsy, což se bude líbit vyděšeným kulturním elitám, než úkol chovat se jako morální lídři, kteří by mohli vyburcovat veřejnost do tažení proti nemoci a současně za zdraví ekonomiky.
Klíčový problém hereckého apokalyptismu je v tom, že nepromýšlí důsledky svých akcí. Naši proroci zkázy jsou tak posedlí napravováním toho, co považují za hrůzné následky lidského chování – ať je to naše znečišťování přírody nebo naše debilní voličské návyky – že do svých úvah nezapočítávají následky, které má jejich vlastní agenda strachu.
Zelení jen málokdy přemýšleli nad ničivými následky, jaké má jejich tažení proti hospodářskému růstu v rozvojovém světě. Protibrexitová elita byla hluchá k varováním, že její iracionální pohrdání výsledkem referenda ohrožuje postavení samotné demokracie v očích voličů. A podobně si ani herečtí bojovníci proti koronaviru evidentně nedělají těžkou hlavu z dlouhodobých dopadů svých kroků na ekonomiku, společnost a politiku.
Nezajímají je potenciální zdravotní následky. Skutečně je lepší potlačit nemoc než ji „pouze“ zmírnit? Potlačení, jak ho preferovala Čína, v hodně autoritářské podobě, nebo v méně autoritářské variantě Itálie a Francie, krátkodobě vypadá jako úspěch, ale možnost, že se nemoc vrátí a to v daleko nakažlivější podobě, je tu velmi reálná. Stejně tak naše apokalyptiky nezajímá, do jaké míry už byla celá ekonomická odvětví napříč Evropou poškozena tvrdostí vládních zásahů. Stovky tisíc Italů nebo Irů přišly o práci, hlavně v nočních zaměstnáních, v hotelovém a zábavním průmyslu. To zase vyvolává další společenské a zdravotní náklady: ztráta práce může vést ke ztrátě střechy nad hlavou, k rozpadům manželství, k mučivému pocitu společenské neužitečnosti.
Pokud jde o návrhy držet starší lidi doma třeba i několik měsíců, je namístě ptát se, jesli to náhodou pro ty staré lidi pro jejich kvalitu života a společenské postavení není větší hrozba než riziko nemoci, která ani pro staré lidi žádným rozsudkem smrti není (ačkoli dopady na něj jsou tvrdší než na mladé).
Stejně jako je nebezpečí, že se udělá málo, je nebezpečné i to, když se udělá moc.
Udělat toho proti koronaviru málo by byla zvrácenost, nihilismus. Na ochranu lidských životů by společnost měla vynaložit mohutné zdroje, i když třeba budou muset být nakomandovány ze soukromého sektoru. Ale dělat toho příliš, nebo jednat pod tlakem na úkor systematického boje s nemocí, to je potenciálně ničivé. Lidé potřebují práci, bezpečí, smysl života, spojení s ostatními. Potřebují společenské ocenění, solidaritu, pocit, že někam patří. Ohrožovat tyto věci v performativní „válce“ proti fenoménu, který je zdravotní výzvou, nikoliv úvodním dějstvím konce světa, by bylo sebezničující. Decimovat věci, z nichž sestává lidský život, ve jménu záchrany lidského života je morálně sporný přístup.
To, že praktická výzva, kterou nová nemoc představuje, byla degradována a včleněna do dřívější kultury misantropické hrůzy vyznávané našimi elitami, je jasné z různých komentářů, které jsme o koroně mohli číst. Válečný slovník dává Covidu-19 zabarvení, které si samozřejmě nezaslouží, a zdůrazňuje pojetí, v němž to není jen nemoc, ale vlaštovka fin-de-siecle. Tato nemoc byla v rychlosti přetvořena na metaforu naší slabosti tváří v tvář přírodě. Je tady, hlásí jeden titulek, aby nám oznámila, že nejsme páni světa. Je to rána „naší pošetilosti, naši hrabivosti,“ píše Fintan O´Toole (divadelní kritik, přispěvatel The New York Review of Books – pozn. red.) Budeme se muset „naučit pokoře přeživších“, pokračuje, cynicky využívající této krize, aby shodil údajnou výjimečnost lidstva. „Koronavirus je rozsudkem nad naším způsobem života,“ hlásá titulek Washington Post, a zní to jak další varianta z řady rozsudků, které zelení při každé přírodní události vyhlašují nad lidskou rasou s její drzostí se vyvíjet a modernizovat.
Dostáváme se tu k jádru apokalyptického nastavení dnešních elit. Jejich děs z přírodních kalamit a nových nemocí nestaví na faktech, tím méně na touze ty pohromy a nemoci překonat tak, že se použijí lidská odbornost a vědecký výzkum. Naopak oslovuje jejich morální zmatek a hlubokou ztrátu víry v lidský projekt jako takový. Je to jejich chmurné kulturní přesvědčení, co je vede k apokalyptismu, tak jako světlo přitahuje můry. Susan Sontagová na konci 80. let v eseji o panice kolem AIDS, kdy v této sexuálně přenášené nemoci taky všichni spatřovali znamení civilizační zkázy, psala o „pocitu kulturní tísně a selhání“, který Západ vede „k neustálému hledání různých scénářů apokalypsy“ a „k fantazírování o zániku“. Už tehdy psala o „do očí bijící ochotě tolika lidí představovat si co nejdalekosáhlejší katastrofy.“ Nebyla to ani tak „apokalypsa tady a teď“, říkala Sontagová, ale „apokalypsa od teď“. Jak prozíravá slova to byla. Od AIDS ke klimatické změna, od prasečí chřipky ke Covidu-19 – jeden apokalyptický scénář za druhým.
Ironií je, že elity, které si tak ochotně vsugerují jakoukoliv katastrofu, žijí v představě, že tím snad daly najevo, jak vážně berou skutečné společenské a zdravotní výzvy, jakou je teď koronavirus. Ve skutečnosti tím demonstrují pravý opak. Potvrzují, že se odpoutaly od rozumu a soustředění, které jsou potřeba, abychom čelili hrozbám pro společnost. Není to jejich apokalyptismus, co nakonec uspokojí lidskou potřebu řešit skutečné problémy – bude to náš anti-apokalyptismus, naše rozvaha, naše trvání na tom, že zdroje a pozornost mají být věnovány skutečným výzvám bez toho, abychom lidem nabourali životy a poškodili ekonomiku.
Chci, abyste panikařili, říkají. Ale my nepanikaříme. A neměli bychom. Apokalyptismus je luxus těchto nových elit, pro něž krize není o moc víc než další příležitostí, jak projevit dekadentní nechuť k osvícené společnosti. Pro nás ostatní je apokalyptismus zásadní problém. Ohrožuje nás šířením strachu, připravuje nás o místa, tlumí ekonomický růst, a poškozuje samu demokracii. Vzdorovat apokalyptismu těchto zazobaných obchodníků se zkázou, kteří nám vládnou, musí být první krok k tomu, pokud se úspěšně chceme postavit Covidu-19 a přitom uchovat naše společnosti pro další dekády.
Autor Brendan O’Neill je šéfredaktor portálu libertariánského portálu Spiked v Londýně. Text byl převzat se svolením autora a redakčně upraven.
00:01
