Když památky spadnou, tak se ušetří

Jako je rozlohou a tím, co nám tady zanechaly dějiny, srovnatelná Česká republika s Bavorskem, tak je srovnatelný Národní památkový ústav (NPÚ) a Bayerische Verwaltung der staatlichen Schlösser, Gärten und Seen. Pečují oba o zhruba sto nejcennějších historických objektů, hradů a zámků, v Bavorsku mají navíc ty zahrady a jezera. Co není srovnatelné, je jejich stav. V Bavorsku je norma, že ve stoprocentním pořádku jsou všechny objekty. U nás je jich podle kvalifikovaného odhadu v pořádku pouhých šedesát procent.

Aby bylo jasno, v České republice je čtyřicet tisíc hmotných kulturních památek. Jejich stav je různý, většinou nijak dobrý, majitelé a správci nejrůznějšího typu, naprosto převládají soukromí vlastníci. Nad nimi má stát jen minimální pravomoc, často nemůže ani zabránit, aby památku zcela nezničili a nezbořili. Řeč je ale jen o těch nejcennějších státních památkách, o těch charakteru Zvíkova, Křivoklátu, Hluboké, Sychrova… Většina z nich padla státu do klína po roce 1945, většinou v dokonalém stavu: válka se nás netýkala a šlechta se většinou o své majetky starala vzorně.

Čtyřicet procent z nich je nyní ve stavu havarijním, významné části některých známých hradů či zámků jsou desítky a desítky let neopravovány, části z nich se rozpadají a pomalu se mění v ruiny. Namátkou podle abecedy: Bítov, Bučovice, Buchlovice, klášter Doksany, Duchcov… až po Veveří nebo Zákupy. Všude jsou zapotřebí investice v řádu desítek až stovek milionů korun. Takový je na nich dluh, který je zčásti historický, nahromaděný ještě od komunistického režimu, ale pak neléčený, ba prohloubený za posledních třicet let. Dost se toho sice opravilo (v posledních letech třeba Kuks), ale k civilizovanému stavu, jaký je normální v Bavorsku, Rakousku, Sasku, ale třeba i ve Skotsku (tam se o to stará instituce Historic Scotland), je pořád daleko.

Když o tom mluvíte s někým, kdo tomu rozumí (ale nechce nebo nemůže mluvit veřejně), řekne vám, že to není snad ani tak chudobou tohohle státu, ale špatným a nefunkčním rozdělováním prostředků. Řekne vám, že za třicet let se prakticky nezměnil způsob sestavování každoročních prostředků. Ty vychází nikoli z potřeb svěřených památek, nýbrž z čísel z minulého roku, tedy z toho, kolik bylo zvykem do objektu nalít. Hospodaření je nadále socialistické. Lukrativní objekty, jako třeba Český Krumlov, který ročně vydělá 700 milionů korun, odvádí všechno zpět státu, který pak prostřednictvím NPÚ přerozděluje prostředky jinam. Přitom na krumlovském zámku je na třicet závad, které by měly být co nejrychleji opraveny. Jenže kastelán sám nemůže vybranými penězi disponovat, tak se čeká, až se závady stanou kritickými, to znamená, že spolykají mnohem více prostředků, než by to stálo, kdyby se odstranily hned. To je jen příklad.

NPÚ hospodaří v rámci kalendářního roku částkou kolem 1,5 miliardy korun: podle střízlivého názoru odborníků je to sotva polovina toho, co by bylo nutné, aby se došlo ke stavu, jenž by byl patřičný. Muselo by se ovšem počítat s tím, že každá oprava památky vyžaduje další péči, a tudíž zvýšení nákladů: ruina je laciná, ta nic vlastně nestojí. S tím ostatně počítal socialistický stát: spadne-li to, bude o starost méně. Opraví-li se to, bude nutné s tím pak něco dělat. Možná že v tom je ten zakopaný pes. Ještě by se o to musel někdo starat.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde