Výpisky Václava Klause: Domluva mezi ekonomy je stále beznadějnější

Předposlední komunistický rok – výpisky č. 30 (rok 1988)

Když jsem prohlížel své výpisky z roku 1988, můj základní pocit byl, že jsou příliš dlouhé a podrobné a že jsou pro tento můj dnešní účel příliš ekonomické – toto není psaní pro ekonomy. Byl to vlastně jediný celý rok (od roku 1969), kdy jsem byl opět zaměstnán v ČSAV. Mohl jsem tedy „dělat akademika“ a výpisky si psát v pracovní době.

Před koncem předcházejícího roku byla Nobelova cena za ekonomii udělena Robertu Solowovi, který si ji zasloužil zejména za modely růstu a produkční funkce. První výpisek tohoto ročníku (5. ledna 1988) mám z jeho nobelovské přednášky ve Stockholmu, kterou pronášel 8. prosince předcházejícího roku. Překvapivé bylo jeho zamyšlení – s odstupem více než tři desetiletí po publikaci jeho slavného článku – v němž – on, velký teoretik – zdůrazňoval rozumný pragmatismus. Řekl, že „nemáme věřit přesnosti výpočtů, stačí, že přinášejí jasné poselství“. Stačí mu „kvalitativní pravda“ a určitý „návod ohledně řádu veličin“. To se mi zdá velmi rozumné. Trápilo mne vždycky, na kolik desetinných míst jsou uváděny výsledky rozsáhlých ekonometrických modelů, založených na spoustě sporných předpokladů.

Hned potom následovaly výpisky ze zamyšlení Edmonda Malinvauda, jednoho z nejvýznamnějších francouzských ekonomů dvacátého století vůbec (publikované v Banca Nazionale del Lavoro, Quaterly Review, což byl pro mne jeden z hlavních zdrojů mého učení se ekonomie a zůstávání v kontaktu s ekonomií i v komunistické éře). Malinvaud podobně jako Solow říká, že „ekonomie je strukturou pro organizaci vědění a myšlení“, čili opět nic více. Žádný nárok na výpočet s mnoha desetinnými místy, žádný nárok na „vědecké“ řízení ekonomiky (a lidské společnosti). Ve stejném časopise (březen 1988) mne zaujalo zdůraznění odlišnosti chápat modely jako „machines for results“ od chápání modelů jako „metody, jak organizovat myšlení o jednotlivých problémech“.

V 90. letech jsem při diskusi naší transformace hlásal nezbytnost hned na počátku udělat „kritickou masu změn“, teď jsem překvapeně zjistil, že se tento výraz prvně objevil v mých výpiscích v únoru 1988. Tehdy jsem si také zapsal Friedmanovo „famous dictum“, že „rozdíly mezi ekonomy jsou spíše empirické než teoretické“. Tehdy jsem tomu věřil (měl jsem větší víru v empirický výzkum a v ekonometrii), teď tomu určitě věřím méně. Domluva mezi ekonomy je stále beznadějnější. Ekonomie se od té doby také strašně „rozutekla“ do obrovské šíře.

Zůstává mi v hlavě nadpis článku Cobena a Zysmana (Economic Impact, č. 5, 1987) „Mýtus postindustriální ekonomiky“. Jejich teze, že „přeměna, kterou prožíváme, není od průmyslu ke službám, ale od jednoho typu industriální společnosti k jinému typu“ (str. 71), byla pro mne velmi důležitá i v 90. letech, kdy jsme byli tlačeni k tomu, abychom prováděli deindustrializaci – stejně jako západní Evropa. Naštěstí jsme to neudělali. Ještě že máme náš průmysl. Autoři dokonce napsali, že „neexistuje nic jako postindustriální ekonomika“. To miláčci vědecko-technické revoluce neradi slyší.

Na Západ jsme tehdy nejezdili. Já byl v říjnu 1988 prvně po dvou desetiletích na malé konferenci ve Vídni, kterou organizoval Liberty Fund. Za relevantní jsem považoval poznámky A. Pravdy (asi z Radio Liberty Research), že „krátkodobé cesty lidí z východní Evropy na západ vedou k tomu, že si lidé přinášejí zpět jen velmi povrchní příznivé dojmy, ale že nevnímají dlouhodobý význam základních hodnot“, na kterých je Západ postaven. Tehdy, před 32 lety, mne nenapadlo, že budou tyto hodnoty v roce 2020 tak zásadně zpochybňovány.

V Thirwallově článku v The Royal Bank of Scotland Review (březen 1988) jsem objevil zkratku DIC (decadent industrial countries) s varováním, že se z těchto zemí rychle stanou NUC (newly underdeveloped countries). Přiznám se, že jsem na tyto zkratky a v nich skryté tendence trochu pozapomněl, teď jsou však daleko zřetelnější a relevantnější. Už tak tehdy pro pozorné kritiky vypadala Evropa. Pak se chvíli zdálo, že to tak být nemusí, ale dnes už opět je směřování k nové „rozvojovosti“ v Evropě evidentní.

Ve studii londýnského Centre for Research into Communist Economies, který vedl dlouhá léta Ljubo Sirc (který byl v roce 1947 v Titově éře odsouzen v Jugoslávii k smrti) se píše o Polsku v závěru komunistické éry, že je Polsko „a picture of chaos“ s dovětkem, že „systém není reformovatelný, proto musí být změněn“. Přesně to byla naše slova v následujících letech. Ljubo Sirc byl dlouhá léta pravidelným účastníkem mnoha setkání, která organizoval Liberty Fund. Měl jsem ho – přes jeho naprostou nemilosrdnost v ideologických tématech – moc rád. Zemřel v roce 2016 v 96 letech.

Dušan Tříska ve studii „Rozhodování spotřebitele v centrálně plánované ekonomice“ (červen 1988) razil myšlenku tzv. „vyhledávacích nákladů“ (searching costs) jako významného prvku tehdejší nedostatkové ekonomiky. „Chce-li spotřebitel konsumovat, musí investovat jistý objem zdrojů – nejen peněz, ale i času“. Vyslovil hypotézu, že vyhledávací náklady existují ve všech ekonomikách, v některých jsou však velmi nízké.

Ve čtvrtletníku Finance and Development (č. 2, 1988) K. A. Swiderski zajímavě zformuloval dlouhodobě existující charakteristiky myšlení lidí, žijících v centrálně plánované ekonomice. Právě tyto myšlenky vidí jako hlavní blokaci naděje na skutečné změny:
- přijetí konceptu a jistoty plné zaměstnanosti;
- nepřijatelnost zvyšování cen;
- odmítání nerovností v rozdělování příjmů;
- je správné, že stát kontroluje určité klíčové aktivity.
Zda se mi, že babišovsko-maláčovský, už dávno ne-komunistický svět (a bohužel i téměř veškerá opozice v našem dnešním parlamentu) uvažuje naprosto stejně.

Objevil jsem úžasný citát Maxe Webera o carském Rusku: „absolutistický monarcha je zcela bezmocný, je-li konfrontován s byrokratickým aparátem a jeho znalostmi. Když se to byrokracii nelíbilo, ruský car nikdy nemohl nic prosadit“. Je vidět, že už před dvěma stoletími existoval „deep state“, jako v dnešní Trumpově USA.

Už od 60. let jsem v Neue Zürcher Zeitung sledoval Gerharda Schwarze (myslím, že jsme si rozuměli, setkávali jsme se až do poloviny minulé dekády – naposledy na jím organizované akci v Berlíně někdy kolem roku 2015). V listopadu 1989 napsal v NZZ článek o „Schocktherapie“, v němž odlišoval „politiku malých kroků“ od „radikálního manévru, od šokové terapie“. Plně s ním souhlasím, že musí dojít k radikálnímu manévru, ale považuji za zbytečné říkat tomu šoková terapie. G. Schwarz, jeden ze švýcarských klasických liberálů, stejně jako my odmítal gradualismus, který považoval za pouhé „prodlužování dosavadního“. Důležité bylo jeho tvrzení, že „systém nesmí ztrácet svou konzistenci dílčí reformou“. I on použil pojem „die kritische Masse“ a zdůrazňoval, že je třeba „vytvořit pocit irreversibility změn“. Přesně tak jsme uvažovali i my.

Na závěr úsměvný citát ze sovětské reality dvacátých let. Bucharin, jeden z nejvýznamnějších politiků Sovětského svazu 20. a 30. let (zavražděný Stalinem v roce 1938), údajně řekl, že „můžeme i u nás mít systém dvou politických stran, ale jedna z těchto stran musí být ve vládě, a druhá musí být ve vězení“.