Husákovská normalizace? To byl trvalý vztek a bezmoc

Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jedním ze zpovídaných je i významný oceněný básník Karel Šiktanc. Přinášíme ukázku z textu, který bude k dostání ve vybraných trafikách od 25. června. Objednat on-line si jej můžete nyní ZDE.

Na své básnické cestě jste dospěl k osobité poetice, nezaměnitelnému rukopisu. Je zralá tvorba snazší, když už víte, jak na to?

Ale já pořád nevím, jak na to! V poezii nikdo nic neumí, tam je všechno pořád nanovo. Říká-li někdo, že už to umí, tak je směšný. Pořád nevíme, co ta poezie vlastně je, ale když to v ní skvostně blejskne, zahřímá, tak to s vámi hne. Malířství, sochařství, herectví, režie, hudba…, to všechno se učí, ale vysokou školu básnickou si neumím představit. U prózy se snad dá vyučovat třeba kompozice příběhu, ale u básně?      

Za války a ještě po ní jste studoval na učitelském ústavu v Panské ulici v Praze. Všichni se stali učiteli, jen vy jediný ne?

Všichni jistě ne. O rok níž chodil Zdeněk Lukáš, z toho byl pak hudební skladatel, udělal taky oratorium na slova mého Adama a Evy (básnická skladba z roku 1968 – pozn. red.), ale jejího uvedení v Obecním domě před deseti lety už se nedožil, zemřel o rok dřív. A do vedlejší třídy chodil Zdeněk Mahler.

Byli jste si blízcí?

Věděli jsme o sobě.   

V dějinách české literatury jste jednou provždy spojen s „květňáky“, s okruhem básníků kolem časopisu Květen (1955–1959 – pozn. red.), jejichž programem byla takzvaná poezie všedního dne. Žil jste tím intenzivně? Snažil jste se naplňovat doktrínu?

Ano, žil jsem tím tenkrát hodně. Přišel jsem prvně do houfu lidí, co podobně mysleli a věřili v literaturu a chtěli ji trochu měnit po svém – strhovalo mě to a nabíjelo. Lidé jako Šotola a Červenka a Holub a Vohryzek byli zajímaví, psali podobným perem. Brzy jsem mezi nimi hledal a našel přátele do příštích let. 

Zažil jste výsluní a také dlouhý publikační zákaz. Když se Karel Havlíček Borovský vrátil z Brixenu, někteří bývalí přátelé se ho v Praze báli potkat, aby je nekompromitoval, a přecházeli na druhý chodník. Stávalo se vám něco takového za sovětské okupace?

Jojo. To víte, byl jsem šéfredaktorem jednoho z velkých pražských nakladatelství, autorů jsem dobře znal dost. A najednou – sám zakázaný autor. Takže těch pár, co se honem dekovali před potkáním, si pamatuju dodnes. I ty situace. Na Karlově mostě chodník nebyl, tak ten pan spisovatel, co se dřív trochu klaněl, náhle trapně popadl mostní kámen a rozhleděl se daleko do vody.

Z dnešního pohledu je husákovská „normalizace“ už jen epizoda, z vašeho života úsek každým dnem kratší, teď už méně než čtvrtina. Věřil jste tehdy, že doba zákazů a perzekucí pomine, nebo jste byl smířen s tím, že se to do konce vašeho života nezmění a zůstanete odkázán na samizdat a exilová nakladatelství?

No, upřímně, moc to k věření nebylo. Spíš na trvalý vztek. A někdy i bezmoc. Ne že bych pobrekával. Poezie uměla a umí žít i v šeru, i ve tmě. Pak to přišlo jako zázrak. A proto ani zaboha nikomu, ničemu nedovolit na tento dar špinavě sáhnout!

Celý text vyjde ve speciálu 30 rozhovorů, který bude ve volném prodeji k dostání od 25. června za 99 korun, při pořízení v předprodeji zaplatíte jen 89 korun. Speciál si můžete objednat ZDE.