Průvodce karlovarský. Co, kdy a kde stojí za vidění

Také letos Týdeník Echo přináší festivalový itinerář sestavený Ondřejem Štindlem. Pokud by se jím někdo chtěl řídit, nechť si je vědom toho, že tak činí na vlastní nebezpečí. Autor do něj zahrnuje snímky, které – z pochopitelných důvodů – většinou sám neviděl, mezi nimi filmy, u nichž se dá předpokládat nějaká ta „kvalita“, stejně jako díla zajímavá tématem či jen nesoucí příslib neobvyklé „pakárny“, nebo dokonce pitomosti – dobově příznačné nebo naopak nějakým způsobem unikátní.

Pátek 28. 6.

Mrtví neumírají (USA, 2019, režie: Jim Jarmusch, 13:00, Pupp)
Nabídka divákům lačnícím po jistotách. Zombie komedie v režii amerického miláčka působí jako jistota nejjistější. Část publika nemusejí zviklat ani značně rozpačité ohlasy z promítání na festivalu v Cannes, lidé se tam prý moc nenasmáli. Ale pokud si někdo chce připadat jako na prestižní filmové přehlídce... Oceňovaný umělec a film plný hvězd. V plném sále. V obsazení Tom Waits a Iggy Pop. Od určitých interpretů člověk snese i ty nepovedené písně, stačí je vidět a myslet na lepší časy.

Satanské tango (Maďarsko, 1994, režie: Béla Tarr, 14:00, Drahomíra)
Magnet pro diváka, který vnímá slovo prestiž jinak. Monumentální, černobílý, skvěle nasnímaný a trochu kryptický kus z dílny (bez ironie) mistra děl monumentálních, černobílých, meditativních. Po jeho zhlédnutí může divák pocítit podobné uspokojení jako lezec po výstupu na El Capitano nejtěžší cestou. Na projekci je potřeba si vyčlenit víc než sedm monumentálních, černobílých a meditativních hodin.

Třeba jsi vrah (USA, 2018, režie Brett Simmons, 0:00, Malý sál)
Výchovný poradce na letním táboře urgentně kontaktuje „přítelkyni na telefonu“, stala se mu totiž taková nepříjemná věc – většinu svěřenců mu povraždil sériový mordýř, který zjevně chce dílo zkázy dokončit. Kámoška je znalkyně hororových filmů, tudíž může dobré rady z rukávu zrovna sypat. To bude asi nějaký metahoror. Tedy film, jehož tématem není ani tak nějaká story, ale hororová kinematografie, její zákonitosti i klišé, které využívá a reflektuje zároveň, taky si z nich dělá legraci. Nejúspěšnější metahoror byla devadesátková série Vřískot. Je pomalu čas na revival, v tomto případě zjevně v poloze víc komediální než strašidelné.

Sobota 29. 6.

Yesterday (UK, 2019, režie: Danny Boyle, 9:00, Velký sál)
Po ránu se pokud možno nepřetěžovat je ve Varech docela rozumná strategie. Komediální příběh o neúspěšném hudebníkovi, který se propadne do alternativního vesmíru, v němž nikdy neexistovala skupina Beatles a on se díky tomu stane hvězdou jako „autor“ mnoha jejích písní. Od skotského režiséra Dannyho Boylea v tomhle případě asi nemá cenu čekat další Trainspotting, ale cosi svižného, lehkého, možná euforického snad ano. Film jistě ocení lidé, kteří milují písničky Beatles. Doneslo se mi, že takoví existují.

Proces (Nizozemsko, 2019, režie: Sergej Loznica, 12:30, Malý sál)
Za tenhle film bych asi dal ruku do ohně. Všechno, co jsem od běloruského režiséra viděl, bylo skvělé (i když ne vždy k publiku vstřícné). Loni ve Varech to byl výborný hraný film na hodně aktuální téma Donbas. Letos na festival Loznica přiveze střihový dokument. Poskládal ho z dobových záznamů stalinský monstrprocesů třicátých let, v nichž mašinerie „spravedlnosti“ požrala mnoho režimních funkcionářů a manažerů. Dá se čekat, že z toho propagandistického materiálu Loznica vytvořil adekvátně děsivý obraz komunistického režimu v nejvyšším stadiu krvavé paranoie.

Amazing Grace (USA, 2019, režie: Sydney Pollack a Alan Elliott, 21:30, Malý sál)
Jistě víc povznášející dílo. Nově zpracované záznamy z roku 1972, kdy Aretha Franklinová v kostele v Los Angeles natáčela se sborem a kapelou svou stejnojmennou gospelovou desku. Proces dokumentoval známý režisér Sydney Pollack, nějak se ale přihodilo, že obraz a zvuk byly na záznamech asynchronní, a materiál byl tudíž nepoužitelný. Až nedávno se to podařilo opravit. Vznikl film, nad nímž i okoralí světští kritici potlačují slzy a projevují sklon k modlení. Mocná Aretha na vrcholu sil a v „domácím“ prostředí, pouští to na plné pecky. Nedivil bych se, kdyby během projekce uletěla střecha Thermalu.

Neděle 30. 6.

Varda podle Agnes (Francie, 2019, režie: Agnes Varda, 9:00, Drahomíra)
Nedávno zesnulý Agnes Varda byla nejvýraznější tvůrkyní francouzské nové vlny, tvořila filmy hrané i dokumentární, uspěla i jako fotografka. V posmrtně uvedeném filmu analyzuje vlastní dílo, vypráví o svých inspiracích, objasňuje i svoje tvůrčí postupy. Vzácná příležitost slyšet výrazného umělce, jak vykládá sám sebe.

 
Světlo mého života (USA, 2019, režie: Casey Affleck, 14:00, Velký sál)
Film, který má ve festivalovém programu jaksi přidanou přitažlivost. Uvést ho přijede režisér a představitel hlavní role – výborný herec Casey Affleck. Otec a jedenáctiletá dcera putují zemí, kterou postihla zkáza (infekční nemoc). Premisa nezní nijak zvlášť originálně, navíc poslední roky postapokalyptickým vizím přejí skutečně hodně. Nečekám, že Affleck – jako ne zrovna zkušený režisér – k tomu subžánru něco podstatného přidá, film podle ohlasů ani neusiluje o bůhvíjak napínavé vyprávění. Obrázky z rozlehlých amerických hvozdů ale mohou stačit, zvlášť když je natočil skvělý australský kameraman Adam Arkapaw a hudbu k nim přidal Daniel Hart. A na hlavního představitele dokáže něco vytáhnout i z postavy v příběhu, který třeba není příliš invenční.

Domov je prostor v čase (Německo, 2019, režie: Thomas Heise, 19:30, Divadlo Husovka)
Třiapůlhodinový dokument měl velký ohlas na festivalu v Berlíně, což ještě nemusí zaručovat vůbec nic. Spíš odrazovat může i název – okázalý a trochu banální zároveň. Ambice toho snímku je ale pozoruhodná – z kombinace dobových záběrů a úryvků korespondence vytvořit rodinnou ságu, která se táhne přes několik generací – od roku 1912 do časů někdejší NDR. Intimní sdělení a velké dějiny, domov, který se během let stává součástí různých zemí. Někdo si ve filmu klade otázku: Jak jsem se tady vzal? Dobrá otázka. A i kdyby odpověď za moc nestála, dá se z ní něco vyčíst. Navíc v případě Heiseho filmu možná i stojí.

Pondělí 1. 7.

Diego Maradona (UK, 2019, režie: Asif Kapadia, 10:00, Národní dům)
Britský režisér Asif Kapadia už dokázal, že umí vytvořit skutečně poutavé portréty sportovních osobností. Mohu potvrdit – přestože svět formule 1 mě nijak zvlášť nezajímá, vydržel jsem zaujatě a místy až strženě sledovat jeho třiapůlhodinový snímek Senna (Kapadiův pozdější dokument o Amy Winehousové mi ve srovnání s ním přišel ve vnímání protagonistky trochu moc konvenční). Jeho film o Diegu Maradonovi se soustřeďuje na sedm let, během nichž argentinský génius fotbalu (nikoli však života) hrál za FC Neapol. Roky jeho největší slávy, zároveň čas, v němž začal jeho úpadek (třeba kontakty s místní mafií), proces proměny ve výstřední a přitom nudnou karikaturu sebe sama.

Stezky slávy (USA, 1957, režie: Stanley Kubrick, 16:00, Kinosál Pupp)
Film, jímž se Stanley Kubrick zařadil mezi velké postavy kinematografie. Vynalézavě natočený a s režisérovým typickým chladem podaný příběh z první světové války – zčásti také soudní drama. Nelidská jatka pro lidi v zákopech, ambice a mocenské intriky těch, kdo jim velí a nezastaví se ani před bombardováním a popravováním vlastních lidí jen proto, aby si kryli záda. Kirk Douglas jako nešťastný plukovník Day, který se v tom absurdním světě snaží prosadit nějakou spravedlnost.

Staříci (ČR, 2019, 19:00, Kongresový sál)
Česká premiéra mimo hlavní soutěž (ta je letos bez zástupce domácí kinematografie). Dlouho připravovaný hraný film dokumentaristy Martina Duška (mj. K oblakům vzhlížíme) a scenáristy Ondřeje Provazníka. Je volně inspirovaný skutečnou událostí, příběhem válečného veterána Pravomila Raichla, který plánoval atentát na bolševického prokurátora Karla Vaše, jemuž se tak chtěl pomstít za smrt generála Heliodora Píky a dalších československých vojáků zavražděných komunistickou justicí. Raichl zemřel dřív, než svůj záměr stihl naplnit. Dvoji mstitelů-seniorů ve Stařících hrají Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička.

Úterý 2. 7.

V žáru královské lásky (ČR, 1990, režie: Jan Němec, 9:30, Malý sál)
Součást přehlídky porevoluční tuzemské kinematografie. Jan Němec se bezprostředně po návratu z emigrace vrhl na adaptaci Klímova Utrpení knížete Sternenhocha, do hlavní role obsadil Viléma Čoka (koho taky jiného). Ten snímek z jeho filmografie asi nezáří jako například Démanty noci, dobová kritika ho odmítla jako nezvládnutou šílenost. Může ale být zajímavé ho vidět dnes, třeba se v něm dá najít i něco víc než svědectví o čase vzniku, kdy najednou šlo všechno a o to obtížněji se možná hledalo, co vlastně dělat.

Apollo 11 (USA, 2019, režie: Todd Douglas Miller, 9:00, Malý sál)
Méně dobrodružně založený divák může ve stejném čase dát přednost jistotě. Střihový film, který bez obvyklých mluvících hlav a vůbec komentáře přibližuje průběh první výpravy člověka na Měsíc. Do snímku mají být zařazeny i dříve nezveřejněné záběry natočené na 70milimetrový filmový pás. Jenom ta myšlenka může u cinefila způsobit menší rozechvění, škoda že se Apollo 11 ve Varech nepromítá na tom největším plátně. I tak ale nečekám méně než epičnost.

Středa 3. 7.

Objížďka (USA, 1945, režie: Edgar G. Ulmer, 9:00, Velký sál)
Pověstná noirová šílenost, film, z produkčního hlediska čisté béčko nebo spíš céčko – natáčelo se šest dní s herci na hranici bezejmennosti, jejichž výkony podle toho vypadají; pianista stopuje, někdo mu zastaví a začnou se dít věci – na pomezí nespojité story, která slouží jen k tomu, aby byl důvod inscenovat různá klišé filmu noir, a halucinace. Režisér filmu se před útěkem za oceán podílel jako spolutvůrce výpravy na vzniku klasických děl německého expresionismu jako Metropolis nebo Golem. V Hollywoodu se mu moc nedařilo, tenhle jeho za pár drobných natočený snímek se později dočkal uznání. Jako zvláštní příklad pod žánrovou slupkou snové kinematografie řídící se také logikou snu, story podaná vypravěčem hodně nespolehlivým, možná chorým.

Naše doba (Mexiko, 2018, režie: Carlos Reygadas, 16:00, Kinosál B)
Carlos Reygadas je, jak se říká, auteur, velký filmový umělec, nebo aspoň tak částí kritiky vnímaný, hrdě nedbající představ běžného publika. Může to znít jako klišé a někdy také Reygadasovy filmy mohou jakousi zkarikovanou představu filmového „artu“ naplňovat a blížit se přitom až nezamýšlené parodii. Ještě častěji „to“ ale Reygadas trefí. Naše doba by měl být velmi osobní film, básník středního věku se v něm vypořádává s nevěrou manželky, respektive s tím, že přestává snášet volnost jejich vztahu, na níž se dříve shodli. Vše zachyceno velmi poeticky na ploše ani ne tří hodin. Tvůrci středního věku a jejich problémy. Mám pro ně slabost.

Tiché doteky (ČR, 2019, režie: Michal Hogenauer, 18:30, Městské divadlo)
Celovečerní debut režiséra považovaného v mladé generaci zdejších tvůrců za velký příslib. Vychází ze skutečného příběhu německé sekty, jejíž členové před lety našli útočiště v Česku. Od té „true story“ se ale Hogenauerův film značně vzdálil, byl přesazen na jiné místo i do jiného sociálního prostředí, předmětem autorova zájmu jsou mechanismy manipulace a možnosti, jak jim vzdorovat.

Čtvrtek 4. 7.

Devadesátky (USA, 2019, režie: Jonah Hill, 10:00, Národní dům)
Název asi shrnuje vše. Režijní debut známého komika Jonaha Hilla asi uspokojí potřeby nostalgiků raného středního věku. Počátek 90. let, Los Angeles, parta skejťáků na prahu puberty, poflakují se městem, občas zažijí nějakou legraci, občas se chovají nebezpečným nebo rovnou sebeohrožujícím způsobem... Film je natočený na 16milimetrový formát, navíc v klasickém formátu, který asociuje dobová home videa. S tou syrovostí to ale nepřehání, když je nejhůř, je podle ohlasů sentiment vždycky po ruce. Po ránu se film toho typu dá strávit snadno a snad i příjemně.

Monos (Kolumbie, 2019, režie: Alejandro Landes, 11:30, Velký sál)
Taky o skupině dětských hrdinů, zde ale veškerá podobnost končí. Několik dětských vojáků kdesi v horách, s nimi tam žije jedna kráva a také americká rukojmí nejmenované partyzánské organizace, k níž hrdinové patří. Musejí se přesunout do džungle, ustálená pravidla chování přestávají platit, začínají mocenské boje. Zní to jako něco mezi Herzogovým Aguirrem a Pánem much. Pro filmy o lidech, kteří v džungli přicházejí o rozum, mám slabost, tenhle má navíc výborné ohlasy.

Mlha (USA, 1980, režie: John Carpenter, 24:00, Kino Čas)
Další nostalgie, tentokrát osmdesátková a trochu krvavější. Městečko na kalifornském pobřeží slaví sté výročí, snese se na něj podivná a strašidelná mlha. Zdalipak se v ní neskrývají přízraky zrozené v nepěkných dějinách toho idylického sídla? Zdalipak nedojde na kreativní užití nožů, háků a dalších vražedných nástrojů? Hororový maestro John Carpenter to jistě všechno přesvědčivě předvede. Jamie Lee Curtisová v jedné z hlavních rolí je samozřejmostí.

Pátek 5. 7.

Parazit (Jižní Korea, režie Bong Joon-ho, 11:00, Velký sál)
Vítězný film letošního festivalu v Cannes, jeho tvůrce je mezinárodní hvězda (k jeho nejslavnějším filmům patří třeba skvělé krimi Vzpomínky na vraždu nebo prazvláštní katastrofický film Mutant). Po dvou snímcích v hollywoodské produkci natočil zase něco doma. Charakteristické je pro ně mísení žánrů a ostré střihy mezi nimi, tomuhle svému sklonu zůstal v Parazitovi zjevně věrný, snímek je popisován jako něco mezi hororem, sociálním dramatem, komedií a melodramatem. Chlapec z velice chudé rodiny začne pracovat v sídle velice bohaté rodiny, pomocí všelijakých intrik se mu podaří dostat na jiná pracovní místa další členy své velice chudé rodiny. Nějak nevím, ale mám pocit, že úplně dobře to asi neskončí.

Dálava (ČR, 2019, režie: Martin Mareček, 11:30, kinosál B)
Český zástupce v soutěži dokumentárních filmů, po osmi letech nový snímek Martina Marečka. Otec a syn jedou za bývalou partnerkou a matkou z Česka do Ruska. Kontrast dvou zemí a taky dvou tradic a mentalit, reminiscence na zaniknuvší vztah i na křivolakou životní dráhu protagonisty.

Tak pravila Pauline Kael (USA, 2019, režie: Rob Garver, 22:00, Kongresový sál)
Vzpomínky na nejvlivnější poválečnou americkou filmovou kritičku. Slova pamětníků, ukázky filmů a její soudy o nich. Evokace zlatých časů, kdy filmové recenzenty ještě někdo na tom širém světě bral vážně. Třeba se mohou vrátit. Někdo by s tím měl něco udělat...