Kočičí lidé z Ambrasu. Původ muzea. Víno v kapilárách

Když jsem uviděl ten obraz, měl jsem na chvíli pocit, že se to děje mně, že to břevno mám v hlavě já sám. Skrz pravé oko projelo chlapovi do hlavy kulaté prkno, které se na druhé straně lebky probilo ven. Nezasažené oko je vytřeštěné a tím tlakem se z něj derou krvavé slzy. Muž má ale klidný výraz, jakoby smířený s tím, co se mu stalo. No co, tak to chodí, jednou máš oko v pořádku, a druhý den v něm máš kládu.

Jakýmsi zázrakem ho ten klacek neusmrtil hned, ale muž prý žil ještě rok po zranění. Třeba mu lať upilovali a on chodil po světě jako taková jednohubka s párátkem. Víme i, jak se jmenoval: šlo o uherského šlechtice Gregora Baciho, jen se neví, jestli zranění utržil v bitvě proti Turkům u Györu čili Rábu (1598), kde opravdu muž téhož jména bojoval, nebo při turnaji, čemuž by spíš odpovídala podoba břevna.

Obraz v kunstkomoře na tyrolském zámku Ambras je obklopen jinými podivuhodnostmi, hříčkami přírody, kuriozitami, třeba portrétem Jan Žižky z Trocnova, Vlada Napichovače čili Dráculy nebo obrazem skrčeného nahého muže v červeném fezu a se španělským límcem kolem krku. Inteligentní tvář opět s klidem snáší bezmoc těla, které je znehybněno artrogrypózou, vrozenou nemocí likvidující klouby, nikoli však mysl a inteligenci. S tím jsem se také cítil jaksi spřízněný, takhle po ránu tomu stavu rozumím.

A hned vedle je slavný portrét kočičí ženy Madelainy Gonzales. Její tvář však není tváří dívky, ale spíš nějakého přízraku, kombinace lidských a zvířecích rysů. Obličej jí pokrývá srst jako nějaké kočce, vlčici či snad sově. Celá rodina Gonzalesů trpěla vzácnou kožní nemocí, hypertrichózou, jež způsobuje růst chlupů po celém těle. Její otec, dvě sestry a mladší bratr byli senzací tehdejší vznešené Evropy, putovali od dvoru ke dvoru, aristokratické rodiny je hostily a žasly nad jejich hrůzností – a učeností: otec Pedro měl díky francouzskému králi Jindřichu II. vzdělání, které bylo určeno jen aristokratům. Mimochodem, ten Jindřich II. tím břevnem skutečně do oka při turnaji dostal a po deseti dnech šílených bolestí zemřel: stalo se to 10. července 1559.

Portréty kočičí rodiny Gonzálesů, těch renesančních Cat People, byly ozdobou kabinetů kuriozit, které si tehdy zakládali nejbohatší evropští magnáti – jako tady Ferdinand II. Tyrolský. Na jeho zámku Ambras u Innsbrucku jsou čtyři takové obrazy, takže té vzácné nemoci se říká ambraský syndrom. Byla to zvláštní kombinace hrůzy a jisté podivné krásy či fascinace: úděsu a úžasu nad tím, co všechno může Stvořitel v svých nekonečných a tajemných úmyslech vytvořit – zkazit.

Zámek Ambras leží na jihovýchodním okraji Innsbrucku, na dohled historického města, kde byl už za Římanů přechod přes Inn, nedaleko předměstí Wilten s nejstarším premonstrátským klášterem v Rakousku: za Římanů tam byl tábor Vedildena. Také jméno Ambras má nejspíš původ v latině a je odvozeno od slova ad umbras čili ve stínu. Nebo by se taky mohlo říct „pod umbrelou“, pod slunečníkem, jímž je oboustranný masiv Alp. Pod zámkem leží vesnice z jejíhož názvu vypadlo to b, tedy Amras. Jmenuje se tak i novela Thomase Bernharda vydaná roku 1964, jeho první delší próza.

Nejvýznamnějšímu rakouskému poválečnému spisovateli bylo tehdy třicet dva let – a už je to ten temný vír přecitlivělé beznaděje, stížností a nekompromisních odsudků, co vytváří dojem, jako by nebylo zoufalejší, ba smrtonosnější místo na světě než ten tyrolský kout, vlastně než celá jeho proklínaná rakouská vlast. Že vůbec je zázrak, že tam lze přežít, neboť poměry jsou tak strašné a skandální, že žádná citlivá lidský bytost je nemůže unést. Ale Bernharda nelze brát vážně, pokud jde o estetické kvality míst, kde musel žít. Ta rakouská „nesnesitelnost“ se člověku z jiných míst jeví naopak nesmírně příjemnou a přitažlivou a speciálně innsbrucká kotlina se řekou Oenou, jak říkali Innu latiníci, zemským rájem na pohled.

A klenot zasazený do té krajiny je právě zámek Ambras. Zmínky o něm jsou z 10. století, kdy z něj hrabata z Tyrol udělala výšinný hrad, na němž sídlila i poslední gorická vévodkyně Markéta Maultasch čili Pyskatá, jež vešla do literárních dějin díky bestselleru Liona Feuchtwangera Ošklivá vévodkyně. A když tato žena, kvůli níž se semlel největší sexuální skandál 14. století a která vůbec nejspíš nebyla vůbec ošklivá, roku 1369 zemřela, připadl Ambras, stejně jako celé Tyroly, Habsburkům. Jejich éra na zámku skončila roku 1918, od té doby patří Ambras rakouskému státu, ale ten je solidní a o zámek se stará vzorně: v sedmdesátých letech tam zřídil obrazárnu Habsburků, takže ve čtyřech patrech starého zámku lze hledět na nejslavnější portréty onoho houževnatého rodu, při vší české distanci, asi nejtalentovanější evropské dynastii.

Na dvoře v Innsbrucku, kam se přesunula habsburská rodina v obavě před tureckým nebezpečím, vyrostl i Ferdinand II. Tyrolský. Narodil právě v roce, kdy k Vídni přitáhli poprvé Turci – roku 1529. V osmnácti letech ho otec, český král Ferdinand I., posílá do Čech jako místodržícího. Jeho úkolem je seznámit se s poměry v zemi a vytvořit zde spolehlivou základnu habsburského impéria, které je silně ohrožováno ze západu a severu reformací, ale především z jihovýchodu osmanskou říší. V Praze po něm zůstane letohrádek Hvězda a slušné základy renesance, které tady během dvaceti docela klidných let vysadí: nutno říct, že dokázal být též tvrdý, což dokazuje osud biskupa jednoty bratrské Jany Augusty, kterého nechal šestnáct let věznit na Křivoklátě. Když se po dvaceti letech vrací roku 1567 z Čech do Tyrol, veze si tento schopný a pohledný muž rodinu, dvě děti, narozené v Čechách, a krásnou choť Filipinu, rozenou Welserovou, jejíž pleť prý byla tak jemná a průhledná, že napila-li se červeného vína, bylo vidět, jak protéká skrz kapiláry. Jejich láska je asi největší romance středoevropského 16. století: Filipina pocházela z jedné z nejbohatších obchodnických rodin své doby: její otec Welser půjčoval císaři Karlu V. a jednu dobu mu patřila celá Venezuela. S Filipinou se Ferdinand seznámil na březnickém zámku, kam jezdila ke své tetě (nebo sestřenici) Kateřině Adlerové, provdané ze místokancléře Jiříka z Lokšan. To bylo na podzim roku 1556 a Filipině bylo už skoro třicet, Ferdinandovi rovněž: podle jiné verze se ovšem znali už deset let, podobně jako se musela znát Libuše s Přemyslem…

V lednu 1557 se v kapli na březnickém zámku vzali, ale tajně, neboť šlo samozřejmě o sňatek těžce morganatický čili nerovný. Několik let museli sňatek tajit před císařem, až tchána Ferdinanda I. prý obměkčila Filipinina krása a její duchaplnost. Ovšem na císařskou korunu si jak syn Ferdinand, tak jeho potomci museli nechat zajít chutě. Čtyři děti z jejich manželství musely být vždy nejprve formálně prohlášeny za nalezence a poté teprve „adoptovány“.

Kdo zná zámek Březnici a tuhle historii, možná trochu cítí spojitost s Ambrasem, když s tam ocitne. Je samozřejmě mnohem větší, velkolepější, honosnější, navíc s tou jedinečnou kulisou Alp v pozadí… Ale je v něm něco, co nám může připomenout Čechy, ovšem především tím, že na něm pracovali stavitelé, které si Ferdinand předtím do Čech přivezl. Ještě předtím, než se po smrti otce (1564) definitivně do Tyrol vrátil, poslal část své „renesanční“ díly na Ambras, aby mu ho mezitím „modernizovali“, jak se na sídlo renesančního velmože patří. Tak z Prahy odešli stavitelé, jako byl Antonio Brocco, Pietro Ferrabosco, Giovanni Lucchese, který v Praze působil u rodinné firmy Aostalliů, bez nichž by česká renesance vypadal jinak.

A tak by se dalo říct, že starý, ještě gotický hrad Ambras se pod intervencí těchto italských mužů z Čech proměnil v magické místo, které má něco z Itálie (většina těch stavitelů byla ovšem z Ticina, té italské části Švýcarska), ale také třeba něco z Čech. Ke starému hradu, který modernizovali, přistavěli nové budovy, především reprezentativní Španělský sál (na pražském Hradě ho máme také) s nástěnnou genealogií tyrolských panovníků: Markéta Pyskatá je tam, ovšem bez pysku, který ji nejspíš vybájila nepřátelská propaganda… A tak staré středověké šneky nahradila přímá schodiště, vznikla nová kaple, konírny, kočárovny, kuchyně a především kolem velkolepý park a také zahrádky pro pěstování bylin a bylinek, které Filipina velmi propagovala, vždyť sepsala i cosi jako vegetariánskou kuchařku.

Nejdůležitější ale pro Ferdinanda bylo postavit přístřeší pro své sbírky, které začal budovat už v Praze, takže předešel o padesát let svého synovce Rudolfa II.: na rozdíl od jeho pokladů, které byly z velké části rozkradeny za třicetileté války, se na Ambrasu z větší části zachovaly. Je to pokus o vytvoření „mysteria světa“ prostřednictvím drobných uměleckých děl ze zlata, stříbra i bronzu, z křišťálu, korálů, slonoviny, kokosových ořechů, pštrosích vajec, prostě všeho, co svět, který se po objevení Ameriky tak zázračně zvětšil, nabízel. Jsou to předměty kuriózní i seriózní, jsou tu kosti lidského obra (jmenoval se Bartolmä Bon a měřil 2,6 metru) a obratle velryby, čelist mečouna a preparovaní žraloci, otisk fosilní ryby a ovoce z mramoru, nádoby z lastur a ropuchy a hadi z kalcitu. A obrazy kočičí rodiny, muže s napíchnutou hlavou, obraz největšího prasete světa. Všemožné zázraky a kreace přírody či Stvořitele a výrobky geniálních rukou mistrovských dílen renesanční Evropy. Ferdinand nebyl první, kdo takové sbírky vlastnil, ale tady na Ambrasu dostala jeho Kunstkomora poprvé jméno, které pak s námi už zůstalo. Poprvé od antických dob totiž bylo pro zdejší sbírky, a to už za Ferdinandova života, použito slovo „museum“: na „pohlednici“ z 80. let 16. století stojí: „Castrum Ameras (…) et eius bibliotheca et Musæm.“

Na výstavě Arcivévoda Ferdinand II. Habsburský. Renesanční vladař a mecenáš, která se konala ve Valdštejnské jízdárně (listopad 2017 – únor 2018) byly některé kusy této jedinečné kolekce k vidění. Bylo tam i několik ukázkových brnění a zbrojí, jichž Ferdinand shromáždil na sto dvacet kusů. Postavil je vedle sebe jako houfec rytířů nebo do regálů, kde prázdné zbroje vykonávají svou věčnou stráž. Neměla to být obyčejná zbrojnice, měla to být „Heldenrüstkammer“, Zbrojnice hrdinů, jejichž skutečné nebo vybájené skutky měly vzbuzovat úctu a povzbuzovat mužnost a udatenství. Důvody k tomu byly reálné, turecké nebezpečí nebyl výmysl a jejich muslimská vojska nestála před branami Evropy, ale byla už uvnitř. Ani v tom se zase tak moc nezměnilo.

Fotoblogy Jiřího Peňáse najdete na adrese www.jiripenas.cz/fotoblog/