Dramatický obrat nastal ve vyšetřování případu smrti sedmnáctileté Mileny Ševeljovové z Ruska. Ačkoliv původní zprávy hovořily o tragické nehodě při krmení ...
S tím, jak na útočící Rusko dopadají další a další sankce, se čím dál častěji setkáváme s myšlenkou, že Rusko nyní padne do náruče Číny a ta pomůže zabránit jeho úplné porážce. Hodně se spekuluje o tom, že Číňané dokonce pošlou Rusům zbraně a vybavení coby náhradu za to, které Rusové ztratili na Ukrajině.
Tyto úvahy vycházejí z myšlenky, že dvě autoritářské mocnosti znepřátelené se Západem k sobě musejí nutně najít cestu a vytvořit společný blok. Mám ale za to, že skutečnost bude jiná. Tyhle dva státy se k sobě nehodí a žádná spolupráce jim dlouho nevydrží. Argumentaci můžeme začít tím, do jak nemožné situace teď Putin svého čínského protějška Si Ťin-pchinga postavil. Si se bude brzy ucházet o další mocenské období a není nikterak jisté, zda mu jej strana svěří. Přece jen mu už bude sedmdesát let a od časů Maa je čínská komunistická strana poněkud nedůvěřivá vůči kultu osobnosti.
Čínský vůdce poslední dobou hodně vyostřil nacionalistickou a silovou rétoriku a Čína více investuje do ozbrojených složek. Ale jestli v Pekingu koketovali s možností obsadit Tchaj-wan náhlým útokem, a posílit tak Si Ťin-pchingovo postavení před důležitým stranickým sjezdem, vývoj posledních týdnů tomu udělal přítrž. Jednak se západní státy utrpěným šokem „probudily“ a začaly obnovovat svoje vojenské kapacity, jednak je na příkladu Ukrajiny dobře vidět, že začít válku a vyhrát ji jsou dvě velmi různé věci.
Čínská armáda nevedla skutečnou pozemní válku proti jinému národnímu státu od roku 1979, kdy neúspěšně napadla sousední Vietnam; všechno další od té doby byly jenom šarvátky. Tím pádem nemají čínští vojáci reálnou zkušenost ze situací, kdy na ně technicky dobře vybavený nepřítel střílí. Nikdy nezajišťovali vylodění pod palbou z pobřežních útesů, nikdy se nesnažili zásobovat předsunuté jednotky po zaminovaných silnicích a skrz lesy, kde se skrývají partyzáni. Ukrajinská válka ukazuje, že útočník může být odhodlaným obráncem pozvolna vykrvácen, a už jen toto riziko bude patrně znamenat, že plány na případné dobytí Tchaj-wanu silou budou uloženy k ledu.
Druhá věc, která hraje roli v budoucích rusko-čínských vztazích, je ekonomika. Čínský režim staví svoji legitimitu zejména na tom, že vyzvedl miliardový národ z chudoby. Země, kde se v 70. letech ještě jezdilo na bicyklu a lidé nosili stejné šaty, protože žádný výběr nebyl, je dnes zemí mrakodrapů, svištících rychlovlaků, vyspělé elektroniky a obchodů přetékajících spotřebním zbožím. Ne každý na takový životní styl dosáhne, ale skok v životní úrovni čínské střední třídy za posledních čtyřicet let je ohromný. Dříve přitom v Číně střední třída v podstatě ani neexistovala.
Naproti tomu Rusko se teď vydává cestou „hrdého losera“, jehož ekonomiku čeká tvrdý pád na ústa, jehož měnu čeká zásadní otřes, ale on se navenek tváří, že jej tyto strázně budou nesmírně posilovat. Spojit se nějak hlouběji s někým takovým, to nemůže čínskému režimu v očích vlastní veřejnosti nijak prospět. A ani v Číně nemůžou úplně ignorovat názor populace. Ještě ke všemu mají takoví chudí kamarádi tendenci po svých bohatších kolezích něco vyžebrat; a Čína nedává nikomu nic zadarmo. Nikdy.
Rusko je, i přes své současné chování, evropský stát. Co se časoprostoru týče, momentálně je zaseklé v minulosti (odhadem kolem roku 1950), ale prostorově leží těžiště ruského státu ještě před Uralem, kde žije nejvíce lidí. Ve srovnání s evropským Ruskem je obrovská Sibiř, Kamčatka, Altaj atd. jen skoro liduprázdným teritoriem, na kterém je sice k nalezení řada nerostných surovin, ale jehož nekonečné dálavy se jen těžko překračují běžnou dopravou.
Naproti tomu těžiště čínské ekonomiky je u pacifického pobřeží, několik časových zón daleko od evropského Ruska, a valnou většinu svého světového obchodu realizuje Čína po moři. Dokonce ani pro prostý obchod se zemním plynem nepanují ideální podmínky. Mezi velkými ložisky plynu, ze kterých se nyní zásobuje Evropa, a samotnou Čínou neexistuje ani kapacitní plynovod. Je možné jej postavit, ale znamená to překlenout tisíce kilometrů nevlídné divočiny. A takovou stavbu nedokážou ani Číňané realizovat rychle a levně. Je možné, že by se nemusela vůbec vyplatit.
A to jsme ani nezačali mluvit o územích, jako je Mongolsko (jehož nezávislost na Číně je fakticky garantována Rusy) a Vnější Mandžusko, kde leží Vladivostok a které bylo kdysi Čínou odstoupeno carskému Rusku na základě nerovné smlouvy. Ačkoli dnešní Peking nemá oficiálně vůči Rusku žádné územní nároky, za pět či deset let může být situace jiná. Nerovné smlouvy z 19. století dnes Číňané nenávidějí a považují je za hluboce ponižující kapitolu svých dějin – a odstoupení Vnějšího Mandžuska Rusku bylo zakotveno právě v jedné z nich.
Kdepak, Čína a Rusko žádnými přáteli nebudou. Ani z nouze ne. Přes svůj autoritářský základ spolu zkrátka nemají dost společného.
00:02
