5 Fotoblog

Tichá noc, vůkol sen

Témata:

Na začátku toho příběhu nebylo slovo, ani hudba, ani světlo, ani ticho. Na začátku byla exploze. Pak přišla tma a zima. V dubnu 1815 vybuchla na daleké Jávě sopka Tambura a byla to největší sopečná erupce, co ji lidské dějiny zaznamenaly. Katastrofa planetárních rozměrů. Miliony tun prachu se dostaly do atmosféry a na celý příští rok zakryly slunce. 

O roku 1816, se proto mluví jako o „roku bez léta“, o roku, kdy v Evropě téměř nesvítilo slunce a kdy v létě bylo chladno jako v březnu. Byl rok po skončení napoleonských válek a lidé, místo aby si vydechli, byli sužováni neúrodou, hladem a zimou. Není divu, že to ti, kteří o nějaké daleké sopce neměli tušení, chápali jako Boží trest. Mimochodem, v celé Evropě se vybíjeli koně, které nebylo čím krmit, což přispělo k vynálezu drezíny, a tak i k rozvoji železnice. 

Zní to až pohádkově, ale právě tehdy, možná právě pod vlivem těch drtivých podmínek, se na jednom místě zamrzlého světa – a nás Čechy může těšit, že to nebylo tak daleko odtud – rodí zázračné dílo, pozoruhodný soulad slova a hudby, jímavá melodie, která se i dvě stě let poté tajemně dotýká srdcí lidí na celém světě. 

V roce 1815 mladík Josef Mohr, sotva vystudovaný teolog, napíše báseň Stille Nacht, Tichá noc, kterou o tři roky později zhudební jeho přítel, o dvanáct let starší hudebník a kantor Franz Xaver Gruber. Poprvé ta melodie zazní na Štědrý den 1818 ve vesnici Oberndorf severně od Salcburku, v kostele svatého Mikuláše, který koncem 19. století padne za oběť opakujícím se povodním, protože stojí téměř na břehu řeky Sulzach, pro kterou jsme měli pěkné jméno Salice. Od dvacátých let 20. století stojí na jeho místě kaple a vedle je malé muzeum a vůbec je to tam hezké jako na místě, kterého si lidé váží, protože ta věc pro ně hodně znamená. 

Mohu to potvrdit, protože jsem tam před pár dny byl. To souviselo s tím, že jsem se připletl do rakouských oslav jejich světového vánočního evergreenu. Připletl tak, že jsem dostal úkol od zdejší paní ředitelky Österreich Werbung, abych moderoval diskusi o Tiché noci, k čemuž došlo minulý týden v refektáři Strahovského kláštera za účasti docela početné rakouské delegace, která se přijela na svou mírovou ofenzivu podívat – a také ji zkontrolovat. Úkol byl snad splněn a já si oddechl. Tedy, ne že bych to dostal za úkol, paní ředitelka mě o to slušně požádala, na což jsem nejprve lehkomyslně kývl (půl roku před termínem se kývne na všechno), a pak se ale začal hroutit, neboť jsem si stále více uvědomoval, jaká je to vlastně odpovědnost; představte si, že by nějaký Rakušan dostal za úkol vést debatu o něčem, co je nám Čechům svaté a co je opravdovým českým pokladem – a Češi se na to přijeli podívat do Vídně. To je poněkud zvláštní představa, není-liž pravda? A co by to asi bylo? Člověk má občas podezření, že nám asi svaté není nic, možná ani ta česká „svatá noc“. I když nevím, možná i cynik anebo duchovní ignorant, což je v Čechách častější varianta, v tu chvíli, když tu melodii zaslechne, jaksi zjihne a cítí, že kolem něho prošel nějaký jemný závan ticha, posvátnosti či krásy nebo já nevím čeho. A tak od té doby, co mi byla přidělena ta čest (a břemeno) uvést a moderovat debatu o té notoricky známé písni, jsem se o historii nejvánočnější písně světa konečně něco dozvěděl a byl tím fascinován a vlastně dojat. 

Takže jsem se mohl na chvíli objevit v epicentru příběhu. Centrum zrození Stille Nacht je Salcbursko, tedy správně Solnohradsko, ale to by někdo nemusel vědět, o co jde. Tato krásná část Rakouska (ale Rakousko je celé krásné) se Rakouskem stala teprve po napoleonských válkách, takže technicky vzato její autoři tak úplně od začátku Rakušané nebyli – tak jako Rakušanem nebyl Mozart, ale to je známá věc. Oba, Mohr i Gruber, prožili celý život na různých venkovských štacích kolem Salcburku, kde nyní v Městském muzeu (Neue Rezidenz) je krásná a skutečně zajímavá výstava ke dvoustému výročí Stille Nacht. Je na ní představen „příběh jedné písně“ v nejrůznějších kontextech, muzikálních, teologických, historických, politických, mediálních… Nemůže tam chybět vánoční zázrak z roku 1914, kdy zpěv písně vytáhl na Štědrý večer německé a britské vojáky ze zákopů k společnému slavení svátků: nikdy později už se to neopakovalo. A je tam také možné slyšet záznam z vysílání říšského rozhlasu z Vánoc 1942, kde němečtí vojáci v ledových pláních Stalingradu prý zpívají Stille Nacht a je to vlastně jejich píseň smrti. Menší výstavy jsou na dalších sedmi místech Solnohradska (výjimkou je Hochburg-Ach, Gruberovo rodiště, to leží v Horních Rakousích, kousek od Braunau, kde se narodil kdo?), která jsou s pobyty Mohra a Grubera spojena. Jeden byl duchovní, druhý kantor, oba byli překládáni z místa na místo, jak to tehdy chodilo: kdyby to byli Češi, asi by se z nich stali národní buditelé… Asi by měli na svých místech pamětní desku, možná. S takovou pečlivostí ošetřovaná poutní místa, jako je mají v Rakousku, už asi těžko.

Kultovním místem číslo jedna je bezpochyby Oberndorf, kde Gruber a Mohr píseň poprvé společně zazpívali a zahráli. Je to vesnice asi dvacet kilometrů severně od Salcburku. Teď je to spíš městečko. Leží přímo na hranicích s Německem: na druhém břehu Sulzachu je bavorské město Laufen. Joseph Mohr byl výpomocný duchovní v onom už neexistujícím kostele, ve kterém podle legendy právě před Vánocemi sežraly myši měchy od varhan. Proto prý Gruber rychle zaimprovizoval a na text, který mu Mohr dal, napsal onu velepíseň. Podle nových výzkumů to tak nebylo, ale historka je to hezká.

Franz Xaver Gruber byl kantor z nedalekého Arnsdorfu, což je opravdu vesnice i dnes, sotva pár domů, jak to až na výjimky v Rakousku je, hezkých a se vkusem udržovaných. V Arnsdorfu stojí doposud škola, ve které Gruber učil a ve které byl „fleißiger und geschickter“, tedy „přičinlivým a pracovitým“ vychovatelem zhruba čtyřiceti dítek, jež byla školou povinná. Za onu povinnost vděčí malí Rakušané stejnému panovníkovi jako malí Čechové, tedy Marii Terezii. V malém muzeu je naznačeno, jak asi tehdy vypadala taková třída v 19. století, a zřejmě to nebude jiné, než to bylo kdekoli v Čechách: škamna, počítadlo, kalamář, tabulky s křídou, na stěně pochopitelně krucifix a pár cedulí, na jedné abeceda, ovšem tady švabachem psaná, na druhé děj přírodopisný, zobrazující vývoj larvy v housenku a pak v motýla. Stejná prostota, chudoba, ale také norma, ze které Evropa čerpala, tedy samozřejmost vzdělání, gramotnosti, společného civilizačního základu. Je tam fotografie jedné takové třídy z konce 19. století. Kluci sedí vpředu, holky vzadu, což asi nebude tím, že by byli preferovaní, ale spíš na ně musel být větší dozor. Všechno takové naše palice, občas si člověk představí sígra, občas hodného chlapce, nevím, jestli by šlo bez znalosti, odkud fotografie pochází, poznat, jsou-li to Rakušané, nebo Češi, ale tedy víme, že všichni mluvili německy, takže učitel asi neměl těžkosti se s nimi dorozumět. Nevím, jak v Arnsdorfu, zde to ještě asi pro těch pár dětí, co tady žijí, nebude problém, ale ve větších rakouských městech už aby učitel uměl také turecky nebo arabsky, chce-li se s nemalým počtem svých žáků domluvit. Ale to není téma tohohle článku, ostatně ta melodie patří všem.  

Což bude možná tím, že ta vánoční píseň se zrodila z bídy a strádání, a přitom má moc člověka naplnit nadějí, že temná noc pomine a že právě v ní, v její největší temnotě, se rodí naděje na světlo. Jak se zpívá ve starém českém textu Šira noc, vůkol sen: „V tobě, dítko přespanilé, nové spásy den již prosvítá, ten nové spásy den.“ Tak takovou ta píseň má moc, jen se jí nesmíte předávkovat… 


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.