Atentát na Evropu národů

Prof. Marek Kornat je historik, sovětolog, editor historických pramenů, esejista, profesor humanitních věd a vedoucí oddělení dějin diplomacie a totalitních systémů v Historickém institutu Polské akademie věd (Instytut Historii Polskiej Akademii Nauk) ve Varšavě a na varšavské Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského (Uniwersytet Kardynała Stefana Wyszyńskiego). Nyní vychází jeho text na Echo24.

Všichni máme jasno, pokud jde o strategické plány Adolfa Hitlera, takže o nich jen krátce. Usiloval o to vytvořit v Evropě velké německé impérium,“ píše profesor Marek KORNAT.

„Byla to neuvěřitelná rána. Kurs celé světové politiky se náhle změnil,“ poznamenal si do svého deníku rumunský spisovatel Mihail Sebastian pod vlivem zprávy o tom, že v Moskvě byl 23. srpna 1939 podepsán německo-sovětský pakt o neútočení. Není známo, zda si zároveň domyslel, že došlo i uzavření tajné doplňující dohody o územních změnách ve střední a východní Evropě. Hitler si zajistil nejpříhodnější podmínky k tomu, aby mohl zahájit válku proti Polsku. Stalin, jak napsal liberální britský historik diplomacie Alan Taylor, pak docílil toho, že se jeho země triumfálně vrátila na scénu jako velká mocnost.

Polska se týkal jeden z článků tajného protokolu, který zněl: „V případě územních a politických změn v oblastech, jež náleží k polskému státu, budou zájmové sféry Německa a SSSR odděleny víceméně linií sledující toky řek Narev, Visla a San. Otázka, zda zájmy obou stran spatřují jako žádoucí zachování samostatného polského státu a jakou mají mít podobu hranice tohoto státu, může být definitivně vyřešena až na základě vývoje politické situace. Obě vlády každopádně budou řešit tuto otázku přátelskou dohodou.“ Polsko tím bylo odsouzeno k smrti. Ptejme se tedy, co polská vláda věděla o tajném protokolu připojeném k paktu Ribbentrop-Molotov. Odpověď bohužel nevyznívá optimisticky. Důležitou informaci získal z neznámého, ale „neoficiálního“ zdroje (tedy nikoli z Foreign Office) polský velvyslanec v Londýně Edward Raczyński 22. srpna. Do Varšavy totiž napsal, že Němci a Sověti uzavřeli tajnou dohodu, na jejímž základě se „Lotyšsko, Estonsko a Finsko dostanou do sovětské sféry zájmu.“

Usnesení paktu Ribbentrop-Molotov definitivně a neodvratně zlikvidovala versailleský systém, jehož základy už byly vážně narušeny dříve během mnichovské konference. Polsko tím bylo zbaveno šancí na přežití.

Žádný politický krok z polské strany nebyl s to vyřešit problémy, které způsobilo sblížení Berlína a Moskvy. To s sebou totiž přineslo krach politiky rovnováhy. Polsko nebylo schopno odvrátit scénář nevyhnutelného dělení státu. Jak výstižně poznamenal historik Piotr Wandycz: „Žádný politický krok z polské strany nebyl s to zaručit, že pakt Ribbentrop-Molotov nebude naplněn, podobně jako nebylo možné zaručit okamžitou a účinnou pomoc Západu.“ Jen těžko k těm slovům dnes dodáme ještě něco dalšího.

Všichni máme jasno, pokud jde o strategické plány Adolfa Hitlera, takže o nich jen krátce. Usiloval o to vytvořil v Evropě velké německé impérium. Střední a východní Evropa měly německému národu poskytnout „životní prostor“. Na tomto území se měla rozprostírat velká a „rasově čistá“ říše. Ideologická rasová utopie naprogramovala velkolepou imperiální vizi, kterou nebylo možné realizovat jinak než zločinnými prostředky. Nesmíme ovšem zapomenout na jednu věc: Myšlenka vyhlazení Židů a plán na vyhlazení slovanských národů se nijak nevylučovaly. Rozdíl byl pouze v jejich časovém rozvržení. Nejdříve to první, pak to druhé, jak o tom vypovídá Generalplan Ost čili gigantický plán masových deportací a etnického „očištění“ střední a východní Evropy pro účely německé kolonizace. Myšlenka dohody se sovětským Ruskem vycházela z konkrétních pohnutek. Hitler tímto krokem sledoval taktický záměr. Nutnost dohody se Sověty pro něj byla jednoznačná od okamžiku, kdy si uvědomil, že západní mocnosti se pokoušejí získat SSSR do protiněmecké koalice. Důvěrně dával lidem sobě blízkým najevo, že tato dohoda se v budoucnu zruší a „po Stalinově smrti – je totiž vážně nemocný – rozneseme Sovětský svaz na kopytech,“ jak prohlásil v projevu určeném generálům Wehrmachtu dne 22. srpna v Berchtesgadenu.

Pokud jde o sovětské kalkulace, tak jasné už to není, tudíž se musíme pokusit o jejich rekonstrukci. Připomeňme si, že v roce 1915, tedy během první světové války, Lenin načrtl ve své eseji s názvem O hesle Spojených států evropských velkolepý plán. Tvrdil v něm, že „vítězný proletariát“ se obrátí proti kapitalismu v boji o vše. Někdy v budoucnu jej musí socialistický stát využít ve svůj prospěch. V roce 1925 na tajné konferenci vysokých funkcionářů komunistické strany prohlásil, že „pokud začne válka, tak nebudeme smět sedět se založenýma rukama, budeme do ní muset vstoupit jako poslední. A my do ní vstoupíme proto, abychom na misku vah položili rozhodující závaží, tedy závaží, které převáží.“ Sovětskou zahraniční politiku pak definitivně osvětluje základní dogma o druhé imperialistické válce, která nastává a je nevyhnutelná. Je nutno ji využít pro posílení komunistického státu a zajistit mu možnost územní expanze a rozšíření vlivu za jeho hranice.

Sedmého září 1939 generální tajemník Kominterny Georgi Dimitrov od Stalina uslyšel následující slova: „Probíhá válka mezi dvěma skupinami kapitalistických států […] Nemáme nic proti tomu, aby spolu krvavě bojovaly a vzájemně se oslabovaly. Není nic špatného na tom, pokud Němci otřesou nejbohatšími kapitalistickými státy (zvláště Anglií). […] Můžeme manévrovat, využívat jednu stranu proti druhé, abychom je ještě více rozeštvali. Dohoda o neútočení do jisté míry pomáhá Němcům. V dalším kroku podpoříme druhou stranu.“ O Polsku pak řekl: „Likvidace tohoto státu za příznivých okolností by znamenala, že bude o jeden buržoazně-fašistický stát méně. A nebylo by na tom nič špatného, kdybychom následně po rozbití Polska rozšířili socialistické zřízení na nové území a obyvatelstvo.“ Vidíme zde tedy, že zánik polského státu je okolnost navýsost žádoucí. Poskytne přece příležitost k tomu, aby se „socialistické zřízení“ mohlo rozšířit na nová území.

Jak napsal německý historik Martin Broszat, nemůže být sporu o tom, že Hitler ve Stalinovi nalezl partnera k tomu, aby mohl vést totální likvidační válku – „partnera se stejnou chutí snadno a jednoduše ovládat cizí území“. Komplot dvou totalitních mocností dal světu doposud největší válku. Versailleský řád, který na troskách impérií poskytl řadě národů jedinečnou příležitost vytvořit si vlastní stát, byl rozmetán. Nestalo se to vinou „balkanizace“ střední a východní Evropy, respektive Evropy Mezimoří (mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem), nešlo o konflikt nacionalismů. Vyrostly tu dvě totalitní mocnosti a mezinárodní společenství je nebylo schopné zadržet. Část zodpovědnosti za vyvolání druhé světové války nese Sovětský svaz, přestože úlohu hybné síly sehrál Hitler.

Pakt Ribbentrop-Molotov byl velkým a spektakulárním atentátem na Evropu národů. V daném okamžiku byl účinný a svým tvůrcům poskytl hmatatelnou kořist. Dnes je v Evropě osvobozené od totality pokládán za čin hodný odsouzení – to ovšem s výjimkou putinovského Ruska, kde je renesance Stalinova kultu velmi živá.

Článek byl původně publikován v revue Wszystko co najważniejsze a osmi dalších světových médiích v rámci projektu polského Institutu novách médií k 80. výročí 2. světové války. Více na http://1939.eu/en/