Nejhorším nepřítelem občana je stát
úhel pohledu
1
Tuto středu se mohla veřejnost dozvědět o tom, že Ústavní soud zamítl návrh skupiny poslanců na zrušení několika ustanovení zákonů ve věci tzv. data retention. Pod tímto pojmem se skrývá právo státu preventivně u poskytovatelů telekomunikačních služeb uchovávat provozní a lokalizační údaje o elektronické komunikaci (tzv. metadata). Jak k tomuto uvedl Ústavní soud, prostřednictvím shromažďovaných informací lze sestavit podrobný záznam pohybu jednotlivce i jeho osobní a komunikační profil (osobní vazby, prostředí, společenské postavení, politická orientace, zdravotní stav nebo sexuální orientace). Jednotlivcem je přitom každý uživatel mobilního telefonu a počítače, tedy téměř každý občan České republiky.
Jedním z důvodů, proč Ústavní soud nenaznal v právní úpravě rozpor s ústavními právy jednotlivců, byly z jeho pohledu dostatečné záruky proti zneužití. S tímto souhlasili všichni ústavní soudci, až na Kateřinu Šimáčkovou. Ta k tomuto ve svém odlišném stanovisku uvedla, že napadená právní úprava ve světle nedostatečných záruk před zneužitím shromážděných dat neobstojí, a to nejen z hlediska ochrany práv jednotlivců, ale též celého systému naší demokracie. Naše úprava „data retention“ i ve srovnání s jinými státy Evropy metadata jednotlivců dostatečně nechrání ani dostatečně nekontroluje, co se s metadaty děje u operátora, který je shromažďuje, a jakým způsobem jsou následně předávány a využívány samotnou státní mocí.
Ústavní soudkyně Šimáčková tak na rozdíl od ostatních soudců dala najevo, že riziku zneužití je v dnešní době nutno věnovat mnohem větší pozornost, než tomu bylo dříve. S tímto je třeba souhlasit. A možná to pro mnoho čtenářů bude překvapením, ale nejvíce se je třeba obávat toho, že své postavení bude zneužívat zejména sám stát.
Zde nutno zmínit, že jsou nenávratně pryč doby, kdy zneužití svěřené pravomoci konkrétním státním zaměstnancem bylo naprosto výjimečným excesem. Stejně tak jsou nenávratně pryč doby, kdy pro stát pracovali jen ti (pod)průměrní, to za podprůměrné platy. Zejména v poslední době jsme svědky toho, že exekutivě se zvyšují celkové odměny za jejich práci způsobem, na který nemá odpověď ani soukromá sféra. To do jejich řad láká velice schopné lidi, kteří mají své ambice – chuť něčeho dosáhnout, chuť vyhrávat. Na druhou stranu, co i v dnešní době stále platí, je jejich de facto nulová odpovědnost (byť de iure samozřejmě existuje).
Ambiciózní, velice schopní, dobře placení, disponující obrovskými pravomocemi státu, avšak s nulovou odpovědností. Nedojde-li ke změně, pak tento smrtící koktejl zákonitě povede k tomu, že ke zneužívání státní moci v budoucnu bude docházet stále častěji. Již se nebude jednat o ojedinělé excesy tak, jak jsme byli zvyklí dřív. Chuť vyhrávat, byť za cenu tu menšího, tu většího zneužití, prostě bude převažovat.
Pokud by se Ústavní soud podíval na celou věc tímto pohledem, musel by přitakat názoru soudkyně Šimáčkové. Vždyť důkazem mu mohly již nyní být např odposlechy v trestním řízení. V trestním řádu mají odposlechy s data retention stejný procesní režim – jsou spojeny s povinností o nich odposlouchávaného po pravomocném skončení věci informovat. Právě toto právo označil Ústavní soud ve svém nálezu k data retention jako opatření vyvažujícím intenzitu zásahu do práv subjektů. Jak ale zjistila Unie obhájců, orgány činné v trestním řízení si s vůlí zákonodárce poradily a dokázaly vyloučit prakticky jak jejich informování, tak jejich následné právo na soudní ochranu. Již v roce 2013 se tak díky zneužívajícím způsobům z této ochrany stala ochrana toliko zdánlivá. A nyní tato zdánlivá ochrana má být garantem toho, že ke zneužívání nebude u data retention docházet?
Právní předpis má být psán tak, aby dopadal na maximální množství obvyklého chování jeho adresátů. Nejsem přívržencem toho, aby právní předpis byl psán i za účelem vyloučení zneužívajících praktik, jelikož toto není obvyklé chování. Jedná se o chování okrajové, s kterým si lze v jednotlivých případech poradit jinou než legislativní cestou. To však nemůže platit tam, kde hrozí zneužívání samotným státem.
Ústavní soud by se tak měl zamyslet nad tím, zda by při svém rozhodování neměl vzít v úvahu i tuto skutečnost. Právní předpis zasahující tak citelně do práv jednotlivců musí mít silné záruky proti zneužití státem. Vždyť bude-li občan vystaven zneužívajícím praktikám státu, pak je v podstatě bez šancí. To si nemusíme dokazovat, toho jsme byli svědky před 30 lety. A vrátit tuto dobu zpět chce snad jen velice málo z nás.
