Vlevo, nebo vpravo hleď

Lenka Zlámalová v hlavním tématu nového vydání Týdeníku Echo má jasno. Levice v Česku vyšla z módy. Tak zní základní teze jejího textu, protože tvrdí, že čím jsou lidé u nás mladší, vzdělanější a bohatší, tím se cítí pravicovější. Samozřejmě že sama autorka ví, a dokonce jsme otázku několikrát řešili na redakční poradě, že „pojmy pravicové a levicové se rozostřily a každý si do nich projektuje něco jiného“. Navíc dělení na pravé a levé má dvě různé osy: ekonomickou a kulturně-civilizační. Jako černá labuť do společnosti přišel čínský virus a s ním otřesení dosavadních jistot euroamerické civilizace. Existence a pandemické šíření viru ještě víc zamíchaly dosavadním dělením společnosti.

Kéž by to nakonec bylo, jak popisuje Lenka, ale je jisté, že najít shodu na významu základních definičních pojmů je čím dal složitější a je to způsobeno neustále rostoucí životní úrovní. Lidé už tolik neřeší základní životní potřeby, protože ty jsou s menším či větším přičiněním k dispozici všem (už i u nás se mluví o nárokové mzdě), ale soustřeďují se na otázky klimatu a s ním souvisejícího Green Dealu, otázky genderu a uznání různých a někdy roztodivných sexuálních orientací.

Je docela možné, že čínský virus společenskými prioritami otřese, protože jeho důsledky se ještě budou projevovat. Nicméně shoda na tom, co charakterizuje pravici, levici, kdo naplňuje pojem liberál, konzervativec, socialista, komunista, fašista nebo třeba nacista, je čím dál složitější. Pokud se sahá ke slovu z rezervoáru totalitárního a autoritářského myšlení, tak většinou ve smyslu nadávky, která může být zaměnitelná s čímkoli jiným, nehledě k tomu, že se často například stírá dost podstatný rozdíl mezi fašismem a nacismem, spolu s komunismem ale vesměs označuje něco zločinného. Konečně to vidíme i na sobě v redakci, kdy staré jádro (ano, logicky z toho vyplývá, že už máme i mladé jádro) se vždy definovalo jako liberální, někdo trochu víc doleva, někdo doprava, ale dnes jsme tokem dějin spíš konzervativní, všichni zůstali na svých místech nalevo i napravo, nicméně svoje založení jsme nijak neměnili.

Zažili jsme nejsvobodnější období posledních dekád, které začíná devadesátými lety a končí druhým desetiletím současného věku. Pozná se to jednoduše – až příliš často lidé raději svůj názor neříkají nebo říkají něco jiného na veřejnosti a doma, aby si nedělali zbytečné problémy, opět vzkvétají jinotaje. Začíná centralizace kontroly informačního toku, kterou uskutečňuje pár technologických oligopolů, které stále častěji někoho vypínají, mažou ve jménu šíření toho správného názoru, který takzvaně není fake news nebo dezinformace. Je poučné, jak americká média, která stojí na straně „pokroku“, spolu s technologickými firmami upravují své texty, protože teorie, které čínský virus označovaly za umělý, vypuštěný z nějaké výzkumné laboratoře, byly před rokem označovány jako fake news šířené třeba tolik nenáviděným Donaldem Trumpem. Dnes jsou naprosto relevantní doklady o tom, že covid unikl z laboratoře ve Wu-chanu. Boj s fake news a dezinformacemi je totiž taky dobrý byznys, kdekdo si ve jménu dobra na tom postaví živnost. Připomíná to československé prověrkové komise po sovětské okupaci v srpnu 1968.

Ještě bych upozornil na jeden text, tentokrát Jiřího Peňáse, k 400. výročí monstrózní popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí. Na jednom místě píše, že „rány dopadly na mentalitu, kterou možná neseme stále: mentalitu přizpůsobivosti, tichošlápství, pocitu, že nic se nedá změnit, že vše je v téhle zemi zakleto do jakéhosi teskného a kalného rosolu“. S tím se pojí přenášení odpovědnosti na někoho jiného, většího, moudřejšího, to upínání se k mocnostem, které se mají postarat o naši existenci. Na prvním místě postarat se sám o sebe a nespoléhat na stát nebo přenechávat péči nějaké unii ale nepochybně pravicové je, škoda jen, že pravicovost zde vlastně nikdo nereprezentuje. Jen porážkou jednoho mogula se směřování české společnosti nevyřeší.