Obliba kýče se nekryje se špatným vkusem, všichni jsme přitahováni kýčem

Týdeník Echo připravil zvláštní samostatné vydání výběru nejlepších interview z uplynulých dvanácti měsíců své produkce. Speciál 30 rozhovorů představuje tři desítky českých i zahraničních osobností z oblasti politiky, vědy, kultury i společenského dění. Jedním ze zpovídaných je i docent estetiky Tomáš Kulka. Přinášíme ukázku z textu, který je k dostání ve vybraných trafikách. Objednat on-line si jej můžete ZDE.

Jak jsi se dostal k zájmu o kýč? Kdy jsi psal svou nejznámější knihu Umění a kýč?

Základem byla jedna kapitola z mého doktorátu, který jsem psal na Hebrejské universitě v Jeruzalémě. Problém, který mne zajímal, byl tento: jak je možné, že se tolika lidem líbí něco, co odborníci tak vehementně odmítají? Odpověď, že zde žádný problém není, protože kýč je špatný a většina lidí má špatný vkus, neobstojí. Obliba kýče se totiž nekryje se špatným vkusem. My všichni jsme kýčem často spíše přitahováni, než odpuzováni. Knížku jsem pak napsal někdy začátkem devadesátých let a vyšla už v pěti jazycích.

Proč jsi vlastně nezůstal v Londýně?

Protože bych se asi musel stát Angličanem, a k tomu jsem neviděl žádný důvod. Čeští emigranti v Londýně se buď stali Angličany, kteří pijí čaj o páté, chodí na dostihy, což normální Angličan už moc nedělá. Nebo se stali „profesionálními emigranty“, kteří chodí do českého klubu na West End Lane, kde debatují o tom, jak to měl Beneš v únoru 1948 udělat. To mě moc nelákalo. Navíc mi britská politika přišla hrozně nudná. V Izraeli jsem žádný tlak stát se Izraelcem nebo věčným emigrantem necítil. Každý mě tam bral takového, jaký jsem.

Co to tehdy znamenalo být Izraelcem? Byla to jiná společnost než teď?

Myslím, že je hodně jiná. V tom osmašedesátém měl Izrael asi tři miliony obyvatel, dnes jich má skoro deset. Tehdy byl hlavní problém izraelské společnosti kulturní rozdíl mezi aškenázskými a sefardskými Židy. Ten se ale už do značné míry vyřešil vzájemnými sňatky a vzájemnou asimilací, vystřídalo ho ale napětí mezi ortodoxními a sekulárními Židy, kde se žádné řešení nerýsuje, protože zde k vzájemným sňatkům moc nedochází.

Jak jsi na tom byl politicky? Předpokládám, že pravicový Likud jsi nikdy nevolil.

Ne, to nepřicházelo v úvahu. Já tam byl vždycky na levici. Levice a pravice tam ale není o sociální nebo hospodářské politice, ale o vztahu k Palestincům. Když jsem v 90. letech opouštěl Izrael myslel jsem si, že na dohodách z Osla se postupně dá vybudovat mír. Jenže pak nějakej pobožnej židovskej pravičák spáchal atentát na premiéra Rabina, další volby vyhrál Natanjahu, který byl od začátku proti těm dohodám, takže je víceméně sabotoval a Palestinci ztratili důvěru.

Myslíš si, že pro Palestince dohody někdy opravdu něco znamenaly a že to mysleli vážně?

Tehdy jsem si to myslel. Myslel jsem si, že by se to mělo zkusit. Byla to příležitost, která se hned tak nevrátí. Izraelskou levici v podstatě vygumoval Arafat tím, že odmítl izraelský návrh na mírové řešení v rámci dvou států. Izraelský ministr zahraničí Abba Eban řekl někdy v 70. letech, že Palestinci nikdy nepromarnili žádnou příležitost k tomu, aby ji promarnili. Byla to prorocká slova.

Celý text vyjde ve speciálu 30 rozhovorů, který je ve volném prodeji k dostání od 25. června za 99 korun, při pořízení v předprodeji zaplatíte jen 89 korun. Speciál si můžete objednat ZDE.