Před sto lety začal vznikat jeden z největších úspěchů české vědy. Útlaku navzdory

Historie české vědy je poznamenána velkými křivdami, přesto se jí podařilo dosáhnout mnoha grandiózních úspěchů. Jedním z největších je Nobelova cena za chemii, kterou v roce 1959 obdržel tehdy osmašedesátiletý Jaroslav Heyrovský. Česká technika a věda má však rozhodně i dnes světu co nabídnout. Příkladem mohou být úspěchy v oblasti nanotechnologií.

Důležitým milníkem pro historii české vědy byl vznik České akademie věd (ČAV) a umění v roce 1890, pod kterým je podepsán mecenáš a architekt Josef Hlávka. Po desetiletích budování se ČAV dočkala obrovského úspěchu, když fyzikální chemik Jaroslav Heyrovský obdržel Nobelovu cenu za polarografii.

Práce na tomto fenomenálním objevu započal Heyrovský přesně před sto lety. V roce 1921 jej napadlo měřit proud procházející kapkovou elektrodou. Již o pár měsíců později ho pokusy s roztokem chloridu sodného dovedly k metodě, jak zjistit složení roztoku. Společně se svým žákem Masuzo Šikatou pak v roce 1924 sestrojili první zařízení, které dokázalo automaticky zaznamenávat polarografické křivky. Přístroj dostal název polarograf.

Desetiletí útrap české vědy

Útlum nejen mezinárodních styků, ale i vývoje vědy, nastal během druhé světové války a úpadek pokračoval i po nástupu totalitního režimu po roce 1948. Krátký nádech a pocit volnosti přišel v období Pražského jara, kdy se zdálo, že se roky utlačovaná česká technika a věda bude moci konečně otevřít světu. Opak byl však pravdou.

„Vývoj po okupaci Československa v srpnu 1968 nebyl vůbec příznivý. Celé řadě významných osob byla znemožněná vědecká činnost a zásadně omezen kontakt se západní vědou, který byl přitom absolutně zásadní pro udržení úrovně naší vědy jako takové. Například v ČAV byli věhlasní odborníci nahrazeni lidmi, kteří disponovali jen velmi nízkou odbornou úrovní. Odejít musel například slavný vynálezce kontaktních čoček či silonu Otto Wichterle,“ vysvětluje Doc. PhDr. Martin Franc, Ph.D z Masarykova ústavu a Archívu AV ČR.

Ještě horší situace nastala i ve společenských vědách. Svoje místo na univerzitách a ústavech museli opustit téměř všichni schopní pracovníci a nahrazovali je často jen ideologové bez sebemenší odborné úrovně. Další ranou pro českou vědu byl útěk mnoha talentovaných vědců do exilu, neboť neviděli možnost rozvíjet se v domácích podmínkách. „Navzdory restrikcím, omezením a pronásledování dosáhla česká věda fantastických úspěchů. Za zmínku stojí Nobelova cena za polarografické metody Jaroslava Heyrovského, měkké kontaktní čočky spojené se jménem Otta Wichterleho či výsledky Antonína Holého v oblasti antivirotik, které vedly k vyvinutí léčiv proti nemoci AIDS,“ říká Martin Franc.

Skutečný zvrat v nepříznivém směřování české vědy a techniky nastal po roce 1989, tedy po pádu totalitního režimu. Vědci a výzkumníci měli konečně volné ruce a mohli svobodně pracovat na svých nápadech a vynálezech.

O českých nanotechnologiích mluví celý svět

Velkým úspěchem české vědy jsou v posledních letech pokroky na poli nanotechnologií. Tuto fantastickou oblast vzala útokem Technická univerzita v Liberci, konkrétně tým pod vedením Oldřicha Jirsáka, který vyvinul unikátní technologii umožňující průmyslovou výrobu netkaných textilií tvořených nanovlákny.

Pro vědu a techniku je však podstatné i zapojení nestátní sféry a soukromých společností. Příkladem v oblasti zmiňovaných nanotechnologií je česká biotechnická společnost Contipro, která přišla s nanovlákny z kyseliny hyaluronové. „Světu jsme představili vůbec první výrobní linku na zpracování nanovláken určených pro farmacii a medicínu. Díky ní můžeme vytvářet účinnější a efektivnější přípravky na hojení ran či materiály s postupným uvolňováním léčiv v těle pacienta,“ říká docent Vladimír Velebný, zakladatel společnosti Contipro.

Docent Vladimír Velebný se rovněž řadí mezi osobnosti, které v posledních desetiletích rozvijí českou vědu. Jeho Contipro, jehož produkce se zaměřuje zejména na kyselinu hyaluronovou, dnes vyváží do sedmdesáti zemí světa. Biotechnická společnost, která sídlí v malé obci Dolní Dobrouč a zaměstnává více než sto výzkumníků a vývojářů, se zaměřuje výhradně na inovativní produkty a získala již 111 patentů. Na vývoji spolupracuje také s domácími a zahraničními univerzitami.

Právě spolupráce českých soukromých společností s akademiky, vědci a univerzitami je cestou, která je v západním světě už desítky let standardem, u nás se ale mohl začít rozvíjet až po pádu komunismu. Přesto tento koncept přináší a v budoucnu bude přinášet velké úspěchy. „Přibývají některé pozitivní případy například v oblasti nanotechnologií nebo ve výzkumně nových terapeutických prostředků. V této oblasti mají však česká věda i soukromé společnosti stále co zlepšovat,“ uzavírá Martin Franc.