Ikonický obraz Velký terč od Kamila Lhotáka z roku 1966, Svatá Máří Magdalena namalovaná barokním mistrem Petrem Brandlem i Motocyklista/Sluneční paprsek, ...
Katastrofálně rychlé zhroucení afghánské vlády tváří v tvář Tálibánu zapůsobilo na západní pozorovatele jako šok. Mise v Afghánistánu trvala dvacet let, dost dlouho na to, aby někteří vojáci, kteří se účastnili prvních akcí na podzim 2001, mezitím vyslali do země pod Hindúkušem svoje dospělé děti. Za tu dobu nateklo do extrémně zaostalého regionu obrovské množství peněz, nejen pro armádu, ale i na výstavbu civilní infrastruktury.
Viděno s odstupem, byl to asi největší pokus moderní civilizace urychlit běh dějin. Oblast, kde základní jednotkou společnosti byl odedávna kmen a která svým institucionálním vývojem pokulhávala i za starořímskou nebo aztéckou říší, se měla během jedné generace změnit v klasický stát vybírající daně, stavějící silnice, udržující početné policejní a vojenské složky a vůbec pokrývající svojí úřední činností zhruba ty samé oblasti života, na které jsou zvyklí už i v nedalekém Íránu nebo Indii. Nikdo asi nečekal, že takový narychlo postavený konstrukt bude vykazovat stejné profesionální kvality jako jeho starší bratříčci. Ale to, co se odehrává před našima očima, připomíná spíš hroucení domečku z karet.
Každý pozorovatel si teď bude vykládat situaci podle svých představ. Pro progresivně-anarchistické spektrum půjde o klasický případ impéria, které přecenilo své možnosti a utržilo ponižující porážku. Pravice si potvrdí, že primitivní domorodci nemohli skončit jinak než zase v primitivní teokracii, i když to třeba vyjádří o něco zaobaleněji. Ruské a čínské noviny budou plesat nad pokořením Západu, Západ se bude jako obvykle utápět v určitém sebemrskačství. A Carola Racketeová a její kolegové všech pohlaví budou volat po tom, abychom otevřeli brány dokořán zástupům, protože každá taková příležitost k naředění staré, bílé, patriarchální Evropy novou krví se přece musí využít.
Ve hře je ale ještě jiná věc, kterou nelze využít k moralizování a póze: prosté neporozumění. Je snazší postavit město na Marsu než pochopit úplně jiné lidi a přes veškerou explozi humanitních oborů v poválečné éře se nezdá, že bychom se k tomu vzájemnému pochopení kultur posunuli byť jen trochu. Spíš nám nakladlo před rozum ideologické filtry, které zkreslují realitu. Je docela dobře možné, že staří koloniální důstojníci, kteří uvázli někde v Sindhu na pětadvacet let a naučili se kouřit opium stejně zdatně jako místní, měli protivníka daleko přečtenějšího než dnešní odborníci pracující pro Bílý dům a Pentagon.
Malou ilustrací toho nepochopení mohou být slova prezidenta Bidena, který ještě před měsícem hájil stažení z Afghánistánu slovy, že afghánská vláda má k dispozici 300 000 vojáků, kdežto Tálibán jen 75 tisíc. Toto bylo západní uvažování a západní chyba, nikoliv nepodobná té, kterou Američané kdysi udělali ve Vietnamu. Tehdy byl „body count“, počet nepřátel zabitých v boji, považován za objektivní měřítko toho, jak se na bojišti daří. Jenže čísla, i když přímo nelžou, jsou zavádějící. Kdo všechno byl započítán a kdo ne? Které ztráty se podařilo nahradit a které ne? Padne-li zelený rekrut, má jeho smrt pro běh války stejnou váhu jako smrt experta na sestavování skrytých bomb?
Afghánských tři sta tisíc vojáků, ze kterých po pár týdnech zůstal jen zlomek, bylo podobným papírovým údajem. Někteří z nich dost možná vůbec neexistovali, protože ne každá jednotka měla tak plné stavy, jak její velitelé hlásili. Ale co se z čísel nedá vyčíst vůbec, je loajalita. Moderní státy jsou vesměs zvyklé na to, že nasadí-li svoje vojáky do akce, budou bojovat, neuprchnou z bojiště a rozhodně se nevzdají dřív než v nějaké naprosto bezvýchodné situaci. Jinými slovy, jejich bojová morálka bude vysoká. A tři sta tisíc vojáků nebo třeba i dvě stě tisíc, jejichž morálka je vysoká – to už je opravdu velká síla, nad kterou nelze jen tak mávnout rukou.
Jenže budování morálky je asi ještě obtížnější než budování silnic a letišť. Je to téma, kterým se vojenští teoretici zabývají už od starověku a které se nedá shrnout do excelové tabulky s ročním rozpočtem. Chcete-li po někom, aby se postavil nepříteli neuznávajícímu žádné Ženevské konvence, musí mít dobrý důvod, proč se nechat zabít. Takovým důvodem může být třeba obrana vlastní vesnice či rodiny, ale v případě velkých států už psychologická vazba přece jen slábne – a proto jsme svého času vymysleli nacionalismus. Přesadit ale nacionalismus do víceméně středověké společnosti nejde, a vojáci afghánské armády neměli důvod, proč svoje pozice hájit.
Zato Tálibán morálku má, protože bojuje za Alláha, a Alláh se jako motivace k nasazení života historicky velice dobře osvědčil. Proto jejich 75 tisíc má větší hodnotu než vládních 300 tisíc. Jejich motivace nám může být cizí a možná i odporná, ale nedá se jí upřít, že funguje.
Pragmatičtí Turci, kteří také v Afghánistánu strávili dvacet let a starali se tam mimo jiné o řízení letového provozu, se připravují po svém: stavějí hraniční zeď, aby k nim neproniklo příliš mnoho běženců. Jejich odhad vývoje vypadá daleko realističtěji než různá komuniké z Bílého domu. Nejvyšší čas se připravit na vzkříšení chalífátu.
00:02
