Týdeník Echo: Generační představy o svobodě, hodně peněz, málo zboží a „nový“ Kundera
TÝDENÍK ECHO
Tvář bývalého soudce Ústavního soudu České republiky Pavla Holländera shlíží na čtenáře z obálky nového čísla Týdeníku Echo. Rozhovor o justici, svobodě a o současném společenském klimatu s ním pořídil Daniel Kaiser. To Lenka Zlámalová si pozvala hned tři hosty do Salonu Týdeníku Echa, který byl tentokrát opět otevřený veřejnosti v pražské Knihovně Václava Havla.
Téma bylo nanejvýš aktuální: inflace. A významnou událost v české knižní kultuře, totiž románovou novinku Milana Kundery, novinku ovšem jen v češtině, zachytil Jiří Peňás. A vedle toho je v čísle řada dalších důležitých textů, třeba analýza Jana Fingerlanda Orient na suchu.
Dokážeme tu připomínku svobody z událostí let 1939 a 1989 vydestilovat správným způsobem? ptá se Daniel Kaiser. A Pavel Holländer odpovídá: „Tady jsem ve své odpovědi opatrný. Ona ta odpověď má totiž dvě stránky: mluvíme-li o svobodě v obecném významu, nutno přičinit dovětek, že žádný obecný význam pojmu svobody provázející dějiny západní civilizace neexistuje. Onen význam se měnil, a to nejen když porovnáme antiku a středověk. Měnil a mění se v průběhu 19., 20. a 21. století. Každá generace do něj tudíž projektuje vlastní dobovou představu svobody.“
Z výroků Vojtěcha Bendy z České národní banky, jež zazněly v Salonu: „Teď nechci strašit. Kdyby ČNB dnes nebo zítra rozhodla, že zvýší úrokové sazby na 35 procent. A že tuto sazbu bude vyplácet na všechny peníze, které si stáhne z bank, tak bude taková poptávka po českých korunách, že nám kurz posílí na čtrnáct patnáct korun za euro. Budeme mít velmi nízkou inflaci. Ale zabijeme všechny exportéry. Zlikvidujeme všechny lidi, kteří si vzali hypotéky a nemají fixaci. A hodně ublížíme firmám. Měnová politika musí na lékárnických vahách zvažovat důsledky.“
A jak vidím literární kritik Jiří Peňás Kunderův dvacet let starý, a přece v češtině zbrusu nový román Nevědění? „Nevědění není próza odlišná od těch, do nichž proniká autorova důmyslnost a jeho nadhled a ironie. Taky by se dalo říct, že je to kniha o rozumové nedostatečnosti napsaná racionalistou, jehož knihy jsou prodchnuty pesimistickým názorem na možnosti rozumu s výjimkou toho jediného, tedy spisovatelova. Člověk toho moc neví a to, co ví, ví špatně. Kundera ví skoro všechno, ale tím hlubší je jeho skepse v možnost něco poznat. Nevíme, co nás čeká, nevíme, kam jdeme, nevíme, co si nese náš nejbližší člověk s sebou v hlavě, a přitom jsme jeden na druhého odkázáni. A nejvíc člověk neví to, co ani neví, že neví.“